Proti rozhodnutí bylo v polovině června podáno odvolání k Městskému soudu v Praze, avšak zákaz nadále trvá. Vydavatel VLN se proti rozhodnutí odvolal.
Rozhodnutí od stolu a bez znalosti věci
Soudní příkaz přišel přesně v polovině projektu: nařídil okamžité stažení čtyř již odvysílaných epizod dokumentu o krizovém řízení a postupu policie a zároveň zakázal zveřejnit tři zbývající epizody, které tehdy ležely v redakčním trezoru.
Doprovodný podcast Vina běží bez omezení, samotné zablokování minisérie označil Rozehnal za krok naprosto mimořádný a v novodobé české justici nevídaný.
Podle Rozehnala jde o zásah vykazující rysy cenzury, kterou český ústavní pořádek výslovně zakazuje. „Listina základních práv a svobod mluví jasně – cenzura je nepřípustná. Tohle rozhodnutí soudu ty rysy zakázané cenzury bohužel naprosto očividně vykazuje,“ upozorňuje.
Kritizuje zejména, že soud rozhodoval o materiálu, který sám neviděl. „Považuji za naprosto nepřijatelné, aby jakýkoliv soud v demokratickém státě plošně zakázal novinářské dílo, aniž by se obtěžoval ho předtím vůbec zhlédnout,“ podotýká.
„Považuji za naprosto nepřijatelné, aby jakýkoliv soud v demokratickém státě plošně zakázal novinářské dílo, aniž by se obtěžoval ho předtím vůbec zhlédnout"
V odůvodnění prý sám soudce uznal, že v minisérii nezaznívají jména obětí a tam, kde je to potřeba, jsou záběry rozostřené — a přesto byla distribuce zastavena. „Sám soudce černé na bílém v odůvodnění potvrzuje, že tvůrci postupovali maximálně profesionálně, nikoho nejmenují a citlivé věci rozostřili. Hlava mi nebere, že i přes toto vlastní zjištění soudce distribuci komplet zastavil,“ kroutí hlavou advokát.
Rozehnal rozlišuje dvě roviny rozhodnutí: stažení toho, co už diváci viděli, a — podle něj šokující — zákaz zveřejnění epizod, které před soudem nikdo neviděl. „Tohle rozhodnutí rozhoduje o něčem, o čem nemá žádnou povědomost,“ říká.
Soud se podle něj opřel výlučně o tvrzení navrhovatele, bez skutkového zjištění, a u částí, které nikdo neviděl, logicky chybí podklad pro úsudek. „Soud se v tomto případě zachoval jako pouhý vykonavatel vůle navrhovatele. Převzal jeho tvrzení bez jakéhokoliv vlastního dokazování, a u těch tří dílů, co ležely v trezoru a nikdo je neviděl, logicky neměl a nemohl mít vůbec žádný podklad pro racionální právní úsudek,“ doplňuje Rozehnal.
Argument, že medializace tragédie může prohlubovat trauma pozůstalých, Rozehnal považuje za neadekvátní, zejména v kontextu běžně distribuovaných dramatizací velmi brutálních zločinů. „Tento argument o prohlubování traumat prostě neobstojí, zvlášť když se podíváme na to, jak běžně se u nás distribuují dramatizace těch nejbrutálnějších kriminálních případů,“ vysvětluje.
Připomíná, že případy jako Stodolovi či Jiří Straka byly bez problémů zpracovány pro film i seriály, přesto soudy podobné projekty předem nezakázaly. „Filmaři i televizní tvůrci tyto kauzy zpracovali do celovečerních snímků a sérií, a žádný soud tehdy předem nezasáhl,“ podotýká.
Rozdíl podle něj spočívá v tom, že autorka Jana Škopková netočila bulvární senzaci, ale investigaci o fungování státních institucí v krizovém dni. „Jana Škopková nešla cestou laciné bulvární senzaci, šlo jí o čistou investigaci a analýzu toho, jak v ten krizový den fungovaly klíčové státní instituce,“ říká advokát.
To podle Rozehnala odhaluje skandální dvojí metr: komerční zpracování zločinu společnost a soudy tolerují, zatímco veřejná kontrola státních orgánů je nucena k zákazu. „Je to naprosto skandální dvojí metr. Když se na zločinu vydělávají peníze v rámci komerční zábavy, společnost i justice to bez problému tolerují. Jakmile ale novináři začnou vykonávat veřejnou kontrolu nad selháním státních orgánů, justice okamžitě sahá k zákazům,“ kritizuje postup soudu.
V klíčovém bodě host zdůraznil, že zájem pozůstalých a veřejný zájem se shodují — společnost i rodiny obětí mají právo vědět, zda stát postupoval správně. „Tady neexistuje žádný rozpor. Zájem rodin obětí a zájem široké veřejnosti se v tomto bodě naprosto protínají. My všichni, a pozůstalí na prvním místě, máme nezpochybnitelné právo vědět, zda státní složky v osudný den udělaly maximum a postupovaly správně,“ konstatuje.
Odhalování možných pochybení je podle něj největší službou, kterou mohou nezávislí novináři obětem i veřejnosti poskytnout. „Pokud nezávislí novináři poukazují na systémové chyby a odhalují možná pochybení institucí, nedělají bulvár. Naopak, je to ta největší a nejhmatatelnější služba, kterou mohou jak rodinám obětí, tak celé naší společnosti poskytnout,“ dodává Rozehnal.
Strach v redakcích a nezodpovězené otázky o zásahu policie
Rozehnal varoval i před odrazujícím efektem pro novináře (chilling effect): pokud redakce uvidí, že citlivé investigace končí stažením a soudními spory, budou se do podobných projektů méně pouštět. To by podle něho značně zúžilo veřejnou debatu o záležitostech veřejného zájmu.
V rozhovoru se rovněž dotkl konkrétních otázek krizového postupu policie v osudný den — například časové prodlevy mezi nálezem mrtvého otce v Hostouni, lokalizací pachatelova telefonu a začátkem střelby na Filozofické fakultě.
Podle něj je legitimní ptát se, zda policie neměla mít mechanismy, které by událost dříve zachytily, či proč nebyla včas varována a evakuována i hlavní budova fakulty. Veřejný zájem na objasnění krizového řízení nekončí tím, že policie případ oficiálně odložila jako sebevraždu pachatele.
Jako srovnání zmínil kauzu celovečerního snímku Sbormistr (2022), kde justice rovněž řešila předběžný zákaz. Podle Rozehnala je při silném veřejném zájmu plošný zákaz od stolu z evropské i domácí judikatury těžko obhajitelný.
