Politické debaty v Česku i v Německu se poslední roky tváří, jako by Evropa měla jen jednu přípustnou hrůzu. Stojí vpravo, nosí špatnou vlajku a zaslouží si zprávy tajných služeb. Vlevo prý stojí jen lidé, kteří to se spravedlností mysleli dobře a občas to přehnali. Tahle lživá pohádka hodných lidí je jednou z hlavních příčin vzestupu antisystému a skutečnosti, že nejlepší, nejsilnější a nejhumánnější civilizace, jakou kdy homo sapiens na planetě Zemi uprostřed Mléčné dráhy vybudoval, míří k nehezkým zítřkům. Ta lež tančí na hrobech stamilionů lidí, kteří před smrtí asi nečetli média s ratingem A.
Západ po II. světové válce otočil fokus přicházejících generací na zlo z jedné strany. Ukázal jim knír, uniformu, tábor a soud. Ukázal jim to správně. Ovšem dost zapomněl na fakt, že totéž století mělo i druhý průmysl smrti. Druhý nelidský myšlenkový proud. Ten se v průběhu času naučil mluvit jazykem rovnosti tak důvěryhodně, že ho dnes znovu zveme do grantových komisí, na univerzity a do nadací placených z peněz daňových poplatníků. „Hnědé“ zlo má jméno, číslo a zákon. „Rudé“ zlo má kontext, nepochopení, těžké časy, zneužití blahoslavených myšlenek.
Vždycky se najde příčetný člověk na levici (ale i na pravici), který řekne ano, ale. U rasismu by polehčující okolnost nenašel. U Marxe ji vyrábí sériově.
Vůbec nejhorší službu svobodě a civilizaci dělají příčetní lidé na levici, kteří vždycky najdou kontext.
Proto ten text není o tom, zda může být nebezpečná AfD. Může a o tom se má mluvit bez rukaviček. Navíc jsem o tom před krátkým časem už jeden text psal. Je o únavě konzervativně liberálního milovníka svobody a demokracie, který den co den vidí výsměch pseudoexpertů a falešných arbitrů „hodných názorů“, kteří komoušské myšlenky – dnes v Německu představované především (ale ne výhradně) v Die Linke – vysvětlují jako pokrok či tolerovaný radikalismus. Přitom jsou to stejní myšlenkoví zločinci jako nacisti. Takových stran, které se balí do zelených, duhových a černých vlajek, a přitom jsou to mentální komouši, je po Evropě velká spousta. Polosvět politických snílků s levým biasem ovšem tohle zlo zcela pomíjí. V Česku se z takové strany stala dokonce jedna z mediálně nejlepších.
Kauza volebního víkendu. Politoložka Petra Guasti odchází ze sítě X, protože na ni útočili lidé za její vědecké vlákno. Napsala, že věřila v digitální veřejný prostor, že demokracie potřebuje neshodu a že se z argumentu stalo kmenové razítko. Přečetl jsem to vlákno celé. Guasti studuje demokracii a před odchodem stihla ještě jednou zopakovat, že neshoda je chléb její práce. Jenže neshoda jí vadí ve chvíli, kdy přestane být neshodou o pojmech a začne být neshodou o tom, které zlo se smí pojmenovat celým jménem. Ve vláknu, na které reagovala, šlo o radikalismus a extremismus. Během hodin z toho byl spor o to, na čí straně prý stojí. To ji urazilo. Mě teda uráží primárně to, že nelidský anticivilizační komunismus má pořád akademický svět potřebu ohýbat od reality do hezčích podob. No... tak jsem se k tomu rozepsal také.
Dům, který hoří jen z jedné strany
Německo je v téhle záležitosti úplně skvělou laboratoří. Země, která rozpoutala II. světovou válku a prošla unikátním a úctyhodným procesem znovuzrození do demokratického světa, má k jakékoli afinitě k nacionalistickým hnědnoucím tendencím přirozeně odpor. To je prostě tabu. AfD je pod trvalým dohledem Spolkového úřadu na ochranu ústavy.
Naprosto v pořádku. Ta strana je špína, leze do zadku masovým vrahům z Kremlu, jejich politika oslabuje německou pozici v rodině demokratických svobodných států a obecně to je panoptikum antisystémových konspiračních lobotomiků, přepisovačů historie a nostalgiků po zvednuté pravici. V tomto textu záměrně úplně pomíjím největší lež politologické vědy – a sice tu o pravicovosti nacismu. Je to dobře uhnízděná komoušská paralelní realita, která se stala akademicky a veřejně podepsanou pravdou. No, co už. Jdeme dál.
Die Linke této péče zdaleka nedostává. Die Linke je nástupkyní PDS. PDS byla přebarvená SED. SED byla strana, která střílela na vlastní lidi u zdi, držela sovětskou okupaci, věznila, špiclovala a učila děti, že svoboda je buržoazní předsudek. Z té linie se dneska v Bundestagu stala strana s lidskou tváří. Jenže lidská tvář komunismu je oxymóron. Každá tvář komunismu je nelidská. Není to nadsázka pro Twitter. Ve dvacátém století utopili v krvi násobně víc lidí než jakákoli jiná politická ideologie. Ve dvacátém prvním je hodní lidé sociálních sítí mají za přijatelnější než třeba normální křesťanskou rodinu.
Zpět k hodným německým komoušům. Jejich paralelní a finanční zázemí tvoří například také Rosa-Luxemburg-Stiftung. Jméno není náhoda a peníze nejsou charita. Je to stranická nadace Die Linke, živená z německého státního rozpočtu v řádu desítek milionů eur ročně – v posledních letech kolem sedmdesáti, pětasedmdesáti milionů. Má kanceláře po Evropě: Brusel, Praha, Varšava, Atény, Madrid, Londýn. Oficiálně nese demokratický socialismus, klimatickou spravedlnost, socioekologickou transformaci a boj proti pravici. Neoficiálně je to evropská zásobovací síť ideologie, která si z daní kupuje punc slušnosti. Představíte si, že bychom tu měli nadaci Konráda Henleina? A kolik nadutých levých háků, placených anticivilizační nadací, tu blábolí o oligarších a fosilní lobby? Jenom v Česku?
Rosa Luxemburgová byla komunistka. Ne „osvícená ekonomka s ostrým perem“. Komunistka. Kdyby se německá státní nadace jmenovala po prominentní nacistce a ze stejného rozpočtu platila aktivisty od Lisabonu po Varšavu, Evropa by řvala, a řvala by správně. Jenže tady je ticho – ba co víc – hlasatelé anticivilizačních extrémů vlevo od Pol Pota, placení touto nadací, dostávají rating A. Nadace Rosy Luxemburgové je extrémistický kanál, který ohrožuje evropskou – potažmo třeba i českou – demokracii stejně jako rusácké hybridní vlivy. Nadační zakladatelský mýtus je totiž zločinecký. Je naprosto šílené, že něco takového stát dotuje.
Německá kontrarozvědka přitom sama hlásí, že levicově motivované násilí znovu roste. Útoky, sabotáže, žhářství, doxxing. Antifa jak z osmdesátek. Není to „občas přestřelený antifašismus“. Je to síť, která otevřeně doporučuje ničit kampaně, znehybňovat auta a zveřejňovat adresy lidí, které si sama označí za nacisty – hodný lynč zleva vůči pluralitní společnosti. Politické násilí proti politikům v Německu v posledních letech masivně míří na AfD a je z větší části klasifikované jako levicově motivované.
Já tady nehájím AfD – aby mě lidé, co nepochopí psaný text, zase neobviňovali, že jsem doslova Hitler. To je obžaloba lži, že extremismus má jen jednu barvu a že druhá barva je vlastně občanská společnost s dlažební kostkou. Není. Mimochodem i my u nás máme tak rozličné přístupy k mladické nerozvážnosti politiků. Můžeme se podělat z toho, že jeden úplný pitomec sbírá náglovské předměty a má neklidnou pravici, ale antifák, co chtěl vystupovat z NATO a jel tedy čistě proruskou politiku, se přerodil v nejsympatičtějšího hodného ministra, který vůbec nezničil stavební řízení v Česku. Velká sranda, že.
Druhá linie, první lež
Ten všeobecný bias ve veřejné debatě je úplně očividný. Na jedné straně lidé, kteří vědí, že česká civilizace patří k Západu přes tisíc let, že bezpečnost drží NATO a že Putinova agrese proti Ukrajině není vzdálený konflikt, ale útok na naši svobodu. Proti nim nostalgici, trollové, kazatelé falešného míru – ozvěna mírových žvástů vraždícího komunistického režimu. Jenže tohle není všechno. Tahle linie je jen nejviditelnější. Vedle ní existuje druhá, méně hlučná a v jistém smyslu zhoubnější, protože přiživuje tu první.
Druhá linie zla nevede mezi tradičními tábory. Protíná společnost napříč. Vydává se za obranu demokracie, menšin a planety, ale je to rafinovaná nesnášenlivost. Na konci je vždycky jediná otázka: dokážeme ještě unést jiný názor? Část progresivních moralistů si přivlastnila slova svoboda a tolerance a obrátila je v nástroj šikany. Můžete se balit do ukrajinských vlajek, jak chcete. Pokud nedokážete snést legitimní konzervativní pohled a zároveň omlouváte vyvlastňování, nerůst a pouliční hon na Izrael, nejste demokraté. Nejste liberálové. A rozhodně nejste lidé Západu.
Vidíme to, když se z kritiky zelené energetické sebevraždy stane razítko „ruský agent“ – od lidí, kteří roky šířili největší kremelskou písničku v Evropě, totiž antijádro. Evropa, zvlášť Německo, postavila politiku na levném ruském plynu. Green Deal se klidně mohl jmenovat Gazprom Deal. Ta závislost nedala Putinovi jen peníze. Dala mu jistotu. Byla jedním ze střípků mozaiky našich vlastních chyb, která mu rozvázala ruce k útoku. Dnes architekti té sebevraždy hrají válečné jestřáby. Ani náznak sebereflexe.
Stejný mechanismus hlídá slova. Řekneš klimatický socialismus a jsi loutka fosilní lobby. A píšou ti to loutky německých proruských komoušů. Řekneš, že fyzikální zákony se nedají novelizovat v Evropském parlamentu, a jsi popírač. Řekneš, že obrana Západu nestojí na uhlíkové stopě tanku ani na genderovém manuálu v kasárnách, a jsi milovník násilí.
Přitom právě ti, kdo roky tlačili zbrojaře do kategorie špinavého byznysu, se dnes staví na pódia jako ochránci svobody. Lidé, kteří po napadení Ukrajiny nemuseli posunout světonázor ani o milimetr, jsou znovu poučováni těmi, kdo se mýlí po desáté a svůj výklad správna si chtějí nechat i po jedenácté.
Antikapitalismus je antičlověčenství
Na klimatických demonstracích se objevují hesla, za která by se nemusel stydět Gottwald v nejlepší formě. Viděl jsem nápis „Kapitalismus rovná se holocaust“. Částečně to lze svést na nevzdělanost a věk. Jenže antikapitalistická rétorika není okraj. Je v novinách, na univerzitách, v nadacích, v programech, které se tváří jako ochrana nájemníků a klimatu. Termín kapitalismus je u Marxe nadávka. To, co Marx nazývá kapitalismem, je ale přirozený řád světa. Je to člověčenství jako takové. Nejlepší možný způsob, jakým náš druh na planetě funguje. Hlásat antikapitalismus je proto hlásat antičlověčenství.
Mladá generace, vystrašená klimaalarmismem a krmená levicovou rétorikou, si představuje lepší, progresivní socialismus – protože ty desítky pokusů v historii, které vedly jen k utrpení a nesvobodě, nebyly ty pravé. Vrací se nám „socialismus s lidskou tváří“. Takové spojení je lež v jedné větě. Není to poprvé, kdy si tato ideologie bere na paškál úctyhodné lidi, kteří pro právní stát udělali víc než celý twitterový sbor ctnosti. Stačí krátká vsuvka z domácího dvorku: když hrstka studentů stávkovala za klima a děkan Fakulty sociálních studií v Brně Stanislav Balík bránil akademickou půdu, byl přirovnán ke komunistickému zločinci Štěpánovi a lživě obviněn, že volá policii. Univerzita to odmítla.
Reakce ale ukázaly podstatu. Levicový extremismus má u nás hodnou nálepku, jeho proponenti chodí komentovat dění do veřejnoprávních médií a nikoho z pomatených apologetů rudého zla převlečeného do jiných barev nenapadne, že jejich základ je stejně nelidský jako u náglů.
Studenti v roce 1989 šli do ulic za svět, kde se bude lidem žít lépe. Část studentstva dnes demonstruje za pravý opak. Křik antikapitalistů je antitezí demokracie a svobody. Svoboda, demokracie a právní stát jsou nejvyšší hodnoty, které můžeme bránit. Každá generace o ně musí znovu zápasit. Nejsou samozřejmé. Většina obyvatel světa je nezná a nikdy nepoznala. Právě díky nim mohou mladí stávkovat. A je to dobře. Ale když „aktivismus“, jak se hraniční protest proti kapitalismu eufemicky nazývá, přeroste mez a společnost se ohradí, není to útok na svobodu aktivistů. Je to obrana společnosti před nesvobodou, kterou hlásají.
Nerůst je rasa v zeleném
Stejným způsobem je omlouván a tolerován deviantní „nerůst“. Ale prosazovat nerůst je stejné, jako hlásat, že nějaká rasa je nadřazena druhé. Ne téměř. Ne v nadsázce. Ve struktuře myšlení. Rasista řekne, že tvůj život má menší cenu, protože jsi se narodil s jinou barvou kůže. Apoštol nerůstu řekne – tvůj život se má zmenšit, protože lidstvo rostlo špatně. V obou případech někdo jiný rozhodne, kdo smí dýchat naplno. V obou případech je konkrétní člověk materiálem vyššího celku.
Nerůst není pokorná ekologie. Nerůst je smrt. Je to program proti člověku. Celý lidský život je postaven na růstu. Dítě roste, nebo umírá. Lékařská péče roste z bohatství, které někdo nejdřív musel vytvořit. Dům, lék, vakcína, most, elektrárna, školní lavice, onkologické oddělení – nic z toho nevzniká ze stagnace. Když společnost přestane růst, začnou umírat děti, začne se krátit péče. Je to přímý útok na život člověka. Ti lidé to zabalili do slova degrowth. Ve skutečnosti chtějí hierarchii, v níž oni rozhodnou, čí život se smí rozvíjet. To není etika. To je totalitní instinkt v akademickém obalu.
Vyvlastňování bytů je táž logika jen o patro níž. Nejprve se řekne, že vlastnictví je násilí. Pak že nájemník má vyšší morální nárok než ten, kdo dům postavil, koupil, spravuje a platí daň. Pak že stát – tedy vždycky někdo s pistolí v pozadí – to vrátí lidu. Dvacáté století tuhle pohádku vyzkoušelo do krve. Výsledek nebyl spravedlivější dům. Výsledkem byly fronty, šedá ekonomika, rozpad měst a strana, která si nechala ty nejlepší byty. Kdo dnes v Berlíně nebo v Praze hraje tutéž hru a tváří se, že jde o důstojnost bydlení, hraje starou hru o to, kdo bude pánem cizího prahu.
Ochrana přírody přitom není kořist jedné ideologie. Je to téma konzervativce i liberála. Je zčásti i naší chybou, že jsme si ho nechali vzít pohrobky komunistického myšlení, nejzrůdnější ideologie dvacátého století. Kdo to s planetou myslí vážně, musí přece respektovat elementární fyzikální realitu. Ohmův zákon Evropský parlament nenovelizuje. Funkční svobodná společnost, lidský um, věda a technologický pokrok umí zemi předat v lepším stavu. Ideologičtí souputníci antikapitalistů to už jednou předvedli. Kyselé deště, mrtvé řeky, měsíční krajiny, zdevastovaná příroda. Tak chrání přírodu antičlověčenství. Nedopusťme druhý pokus.
Co se stane, když se zlu nechá slušné jméno
Bagatelizace levého extrému se tváří akademicky. Ovšem ten má historické důsledky, které už jsme si vyzkoušeli. Jako memento tu vyvstává Výmarská republika. Ta se nebála jen hnědých košil. Utopila se i v přesvědčení, že část násilí je pochopitelná, protože vychází z křivdy. Sovětský svaz nebyl nepochopeným sociálním experimentem. Byl to průmysl lži, v němž se masový hrob jmenoval budoucnost. Československo 1948 nebylo nedorozuměním slušných lidí. Bylo to vítězství ideologie, které slušní lidé podali stůl, protože se báli být označeni za reakci. Rok 1968 nebyl důkazem, že socialismus umí mít tvář. Byl důkazem, že i ta nejlaskavější maska skončí pásy tanků na Národní. A přesto se dnes znovu učí, že rudá tradice je kritická, zatímco každá pravicová nespokojenost je předstupeň koncentráku.
Geopolitika té lži je jednoduchá. Kdo v Evropě oslabí důvěru ve vlastnictví, růst, armádu a národní stát jako nástroj sebeobrany, dělá užitečného idiota každému totalitnímu impériu, které umí počkat. Není třeba, aby nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung dostávala notičky z Kremlu. Stačí, že pěstuje instinkt, podle kterého je Západ vinen vždycky napřed. Vinou kolonialismu, vinou kapitalismu, vinou emisí, vinou Izraele, vinou NATO. Oikofobní výklad světa. Ruské tajné služby pak ten instinkt nemusí vůbec vymýšlet. Stačí ho zalévat. Proto je druhá linie zla nebezpečnější než trollí farma. Ruské hybridní snažení je vidět. Druhá linie zla je zabalená do pseudohodnot a tváří se jako dobro.
Naše země si na vlastní kůži ověřila, že marxismus není teorie o vykořisťování. Je to návod, jak se zmocnit člověka skrze jeho dům, práci, jazyk a děti. A kdo stejnou ideologii dnes dováží v klimatickém a bytovém balení, dováží starý jed v nové lahvi. Nápis na etiketě je jiný. Chemický vzorec je stejný.
Oko, které smí hořet
Výše zmiňovaná Petra Guasti se dovolává Hannah Arendtové, jedné z nejvýznamnějších myslitelek totalitarismu dvacátého století, a varuje před Carlem Schmittem, německým právníkem a politickým teoretikem spojeným s nacistickým režimem, který politiku popisoval především skrze rozlišení přítele a nepřítele. Dobře. Arendtová věděla, že totalita začíná tam, kde se z člověka stane kus kategorie. Schmitt věděl, že politika umí odstranit argumenty a nechat jen přítele a nepřítele. Jenže dnešní západní pokušení není, že by někdo Schmittovi příliš rozuměl.
Dnešní pokušení je, že se Schmitt používá jako klub jen jedním směrem. Když volič AfD třídí svět na naše a vaše, je to konec republiky. Když levicový aktivista třídí svět na lidi a fašisty, přičemž fašista je každý, kdo nechce nerůst, vyvlastnění a klimatický trest, je to prý obrana demokracie. To není Arendtová. To je pohádka o jednom oku, které smí hořet, protože hoří správnou barvou.
Tolkien tohle vystihl líp než většina politických teorií. Ne Sauronem, ten už je hotové zlo. Sarumanem. Ten si totiž umí svoje panování obhájit. V Kraji po něm nezůstane Mordor, ale vyhlášky, příděly, zabavený majetek, pokácené stromy a parta lidí, která ostatním vysvětluje, že nový pořádek je přece pro jejich vlastní dobro. Hobiti se nemají ptát, kdo jim bere obilí, proč nesmějí prodávat vlastní zboží nebo kdo rozhodl, že jejich svět potřebuje být „napraven“. Mají poslouchat.
To je na ideologiích podobného typu vždycky nejhorší. Nepřicházejí s nabídkou zla. Přicházejí s nabídkou pořádku, spravedlnosti, bezpečí, rovnosti nebo záchrany planety. Marx sliboval konec vykořisťování. Rasista ochranu vlastních lidí. Apoštol nerůstu udržitelný svět. Problém začne ve chvíli, kdy se konkrétní člověk do toho krásného plánu nevejde. Pak už zbývá jen rozhodnout, co s ním.
Historický účet je nemilosrdný. Komunismus zabil desítky milionů lidí. Nacismus zabil miliony. Rasismus je popření stejné lidské důstojnosti. Marxismus je popření stejné lidské důstojnosti, jen místo krve počítá třídu a vlastnictví. Kdo jednu z těchto věcí omlouvá, protože se mu hodí do kampaně proti AfD, není antifašista. Je apologet jednoho totalitarismu proti druhému. Je lhostejné, zda se proti přirozenému řádu světa jde s Marxem, s rasou, nebo s pseudovědou jako novým bohem. Výsledek je stejný. Nejprve se lidé rozdělí na ty, kdo smějí žít naplno, a na ty, kdo mají zmenšit život ve jménu celku. Pak se celek ujme státu, a nakonec se počítají mrtví a hledají polehčující okolnosti.
Vůbec nejhorší službu svobodě a civilizaci dělají příčetní lidé na levici, kteří vždycky najdou kontext. AfD? Ohrožení demokracie. Die Linke? Východoněmecká zkušenost. Antifa? Bojují proti fašismu. Nerůst? Ve skutečnosti kvalita života. Nadace Rosy Luxemburgové? Vzdělávací instituce. U nacistické nadace by nenašli jedinou větu shovívavosti. U rudé najdou nekonečné kecy omluv.
Společenský důsledek bagatelizace je předvídatelný a už se děje. Mladí dostanou pocit, že antikapitalistický křik je ctnost. Německo dostane pocit, že státní miliony pro nadaci komunistky jsou obranou republiky, zatímco voliče jedné strany je třeba nejdřív morálně vykázat z národa. Západ neohrožují jen trollové z farem a diktátoři s kufříky. Západ ohrožuje i rezignace na opravdu původní západní hodnoty. Na svobodu a politiku jako soutěž názorů. Pokud tuhle linii nepojmenujeme, nebude to Putin, kdo Západ porazí. Porazíme se sami.
Já polehčující okolnosti hledat nebudu. Marxismus je totéž zlo jako rasismus a nacismus. Nadace pojmenovaná po komunistce, placená státem a rozesetá po Evropě, si zaslouží stejnou nedůvěru, jako by si zasloužila nadace pojmenovaná po nacistce. Nerůst je program smrti. Plošné vyvlastňování je krádež s teorií. A kdo tohle pořád ještě obaluje do akademické vaty, ať aspoň přestane předstírat, že brání demokracii. Brání jenom své pohodlí – aby nemusel přiznat, že rudá ideologie neničí lidi o nic míň než hnědá. Hobiti v hospodě se můžou smát, jak chtějí. Les už hoří.
A hoří i tam, kde nám řekli, že oheň je pokrok.
