Zámořská blamáž je samozřejmě perfektní příležitostí si kopnout.
Naštvaní jsou úplně všichni a frustraci si ventilují všelijak. Sám jako zapálený fanda a nesoudný slávista coby novinář selhávám a píšu zlé články o realizačním týmu, volám po okamžitém festivalu vyhazovů a naštvaně chci vědět, kdy se konečně omluví národu kapitán Ladislav Krejčí, kterého kvůli jeho sparťanské minulosti nemusím.
Krejčí se samozřejmě neomlouvá. Jistě je zdecimovaný také, ale z pozice kapitána si nedovolí veřejně kritizovat, nota bene když je pod tím neštěstím v obraně rovněž podepsaný. Mezitím ale Patrik Schick, na vrcholu kariéry na Instagramu emotivně opouští potopenou bárku.
Vy mu za to ještě tleskáte a vůbec mu ten podraz nevyčítáte, přestože je neuvěřitelně vyčůraný, bezohledný, vypočítavý a emočně nedospělý. Dokonale s vámi zametl.
Ukončování reprezentačních kariér je v moderním sportu velká móda. Dopouštějí se toho většinou unavené hvězdy těsně před bodem, kdy by jim dres stejně sebrala jejich vlastní bídná výkonnost. Nebo v bodu, kdy zapomenou, že nikdo není více než reprezentace a je třeba jí sloužit. Za každou cenu, pane Schicku.
Vyhlédnou si vhodnou příležitost a v rámci mediálního dusna teatrálně odcházejí středem. Patrik Schick byl ovšem ve svém kalkulu mnohem podlejší a chytřejší. Udělal ze sebe ubohou oběť systému.
Uraženka z Leverkusenu
Tenhle na naše poměry výjimečný hráč dostal do své povahy obří porci sebestřednosti. Svou hladinu ega si hýčká v německém Leverkusenu, kde mu spoluhráči opakovaně servírují stoprocentní gólové šance až pod nos. Jenže v národním týmu nedostává takový nadstandardní servis, na jaký je zvyklý.
Místo aby máknul za dva, začal se urážet.
Nelíbí se mu tam přístup už od dob Ivana Haška, cítí se nedoceněný, fatálně nepochopený, a když musel na podzim roku 2024 na chvíli uvolnit místo v základní sestavě Tomáši Chorému, psychicky to prostě nevydýchal.
Což se uraženým dětem, kterým někdo na pískovišti sebere bábovičku, stává běžně. Tahle hvězdička vyžadovala speciální pozornost, a když se kolem ní všichni netočili jako kolem slunce, rozhodla se pro teatrální pomstu.
Nejviditelnějším "americkým" repre výsledkem je největší mezinárodní ostuda na vrcholném turnaji v dějinách samostatné České republiky. Ne že bychom v Americe dostali potupnou desítku. Realita byla horší – nikdo si ani nevšiml, že tam vůbec jsme. Národní tým i se slavným Schickem dvakrát v základu skončil s jedním upoceným bodem poslední v té nejlehčí možné skupině.
Národ teď právem požaduje krev. Celá reprezentace je v naprosto dezolátním stavu. Nikdo příčetný ji nechce trénovat, takže kormidlo musel převzít hluboký druhý sled. Už několik let herně i takticky zaostáváme za vyspělým světem tak strašným způsobem, že si s námi kromě Albánie nakonec bez problémů vytřely zadnici i Faerské ostrovy.
Zda bylo za této konstelace vůbec štěstí na šampionát postoupit, to si zhodnoťte sami. Měli tam jet raději Irové a my bychom měli na protest vystoupit z FIFA. Ale zpět k uprchlíkovi.
Dokonalý timing
Ve chvíli, kdy já naštvaně žádám hlavy trenérů a čistku na svazu, to logicky schytává první na ráně – tedy trenér Jaroslav Koubek, sportovní manažer Pavel Nedvěd a celý realizační tým.
V druhé řadě se řeší nezachycené trendy v mládežnickém fotbale. Jenže fotbalistům si běžný fanoušek jako celku vynadat nedovolí. Hráli sice naprosté hovno, ale lidé si namlouvají, že za to může špatně zvolená taktika, případně hromosvod Chorý nebo David Douděra.
V této napjaté situaci udělá Patrik „nahromaděná frustrace“ Schick to nejhorší a zároveň pro sebe nejvýhodnější, co mohl týmu provést. Práskne do bot. Výsledkem je, že vy místo na líného hráče nadáváte svazovým funkcionářům a sportovnímu vedení, na které se snáší veškerý hněv. Vyčítáte jim, že ten největší klenot svým amatérismem vyštvali.
Schick si tímhle tahem geniálně koupil absolutní imunitu a hodil vinu na Koubka, Nedvěda a celý svaz.
Je to dětinské, zbabělé a ubohé. Je to prachobyčejné otočení se zády k vlastní zemi. Schick tímto fraškovitým gestem trestá všechny, kteří ho v minulosti nepostavili, kteří nezařídili, aby se v kabině cítil dostatečně komfortně, a střílí do zad ty, kteří jsou už beztak potrestaní dost.
Reprezentace má přitom před sebou na podzim těžké zápasy v Lize národů proti Chorvatsku a Španělsku, vedle kterých budeme americké fiasko zpětně považovat za vcelku milosrdné prohry. Patrik z toho už bude bezpečně venku.
Nechce se mu špinit. A ovce u televizních obrazovek mu za to budou ještě tleskat a dál nadávat svazu, jak mohl dopustit odchod takového génia. Neměli ho vyštvat, ozývá se z davu.
Benefity z aktu plynoucí jsou jasné
Ne.
Schick měl v první řadě za národní barvy dýchat za všech okolností a upozadnit svoje nekonečné, gigantické já v zájmu celku. Nemá sebemenší právo se takhle frackovitě chovat. Plně rozumím tomu, že běžný fanoušek, celý rozhozený z mistrovství světa a emočně rozkymácený po Patrikově odchodu z nároďáku, což na Instagramu četl třikrát s knedlíkem v krku, mé tvrdé kritice nerozumí a nesouhlasí se mnou. Skočil mu na ten špek i s navijákem.
Náš slavný útočník tak bude na podzim saturován dojemnými texty v médiích a na profilech o tom, jak strašně moc chybí. Dočkáme se chvil, kdy bude dokonce veřejně přemlouván k návratu, a zažije další příjemné věci.
Přesně tyto benefity a vlnu nekritického obdivu si totiž svým zbabělým útěkem ve chvíli, kdy to pro něj bylo to nejsnadnější řešení, dopředu vypočítavě zajistil.
Má to kousnout a omlouvat se spoluhráči národu. Na tom hřišti byl. A to dost dlouho na to, aby s partou kolem sebe předvedl cokoli, jen ne to, co předvedli. Trenéři netrenéři, svaz nesvaz. Místo toho se zachoval jako chytrá, frackovitá, mstivá krysa.
A vy mu ten tyátr baštíte.
Přesně jak potřeboval. Co potřebuje reprezentace víte všichni také dobře. Tušíte, co naopak teď vůbec nepotřebovala?
To, co udělal Patrik Schick.
