Potupná prohra 2:0 s Mexikem na vyprodaném Aztéckém stadionu definitivně ukončila tenhle zpackaný šampionát, ale národ zůstává pevně spojený i dál. Celé ty dlouhé týdny turnaje jsme totiž prožili v naprosté, ocelové shodě, která hned tak neskončí.
Poslední tmelič Partyšová
Takhle jedinečně se národ naposledy shodl snad před třiceti lety, kdy se tehdejší celebrita Gabriela Partyšová hrdinně rozhodla, že za ulehnutí s miliardářem Josefem Koktou získá status regulérní zpěvačky.
Zatímco nebohý Pepa poslušně cáloval bizarní videoklipy s totálně toporným dřevem v hlavní roli, národ jednoznačně cítil, že Gabriela je šikovná a talentovaná úplně jinde než na hudebním jevišti. Platilo to stoprocentně, protože to nebylo žádné tajemství ani pro samotnou hlavní aktérku.
Byla to kouzelná éra. Sice jsme neměli sociální sítě, ale kolektivní instinkt u piva fungoval neomylně. Každý věděl, která bije, a nikdo se kvůli tomu nechtěl hádat do krve. Byla to čistá, krystalická shoda na jednom bizarním lidském příběhu.
Potom bohužel začala Ivana Gottová moderovat VIP zprávy a celé se to konceptuálně pokazilo. Malá část diváků si totiž tehdy naivně myslela, že skutečně moderuje, což okamžitě vyvolalo první hluboké zákopové války v diskusních fórech.
Pak už to šlo ráz naráz a národní psychika dostávala jednu ránu za druhou. Přišel covid, chemtrails, Andrej Babiš a permanentní, neskutečně vyčerpávající boj o Českou televizi.
Nároďák národní ostudy
Vzhledem k tomu, že dezinformace se staly největším strašákem moderní doby, začali jsme žít v těžké iluzi, že jsme fatálně rozdělení na dva nesmiřitelné tábory.
Hodili jsme to na Rusáky, kteří prý systematicky rozkládají Evropu, a dnes už bereme jako hotovou věc, že soused z pavlače rozumí virům a vakcínám mnohem lépe než celá slavná Akademie věd ČR.
Každý třetí Čech je navíc skálopevně přesvědčen o tom, že se Andrej Babiš ráno probouzí s pláštěm superhrdiny a myslí výhradně na blaho obyčejných lidí, zatímco druhá polovina země ho vidí jako ztělesněné zlo z Průhonic.
Byla to definitivní diagnóza sociálního rozpadu? Kdo ví, ale dlouho to tak vypadalo. Experti sepisovali moudré analýzy o nesmiřitelných světech, politologové v televizních studiích krčili rameny nad mapou volebních výsledků, které detekovaly, že existuje elektorát Trikolory a zdálo se, že tenhle národ už nemůže stoprocentně spojit nic.
Všechno se ale změnilo ve chvíli, než naši fotbalisté omylem, díky mimořádné dávce z prdele kliky v baráži, postoupili na mistrovství světa.
Zpackaný šampionát v Americe a Mexiku teď ukázal realitu v plné nahotě. Naši drazí reprezentanti nedokázali z turnaje ani se ctí odstoupit, ani zpackané zápasy s Jižní Koreou nebo Jihoafrickou republikou přetavit v cokoli jiného než v gigantickou mezinárodní ostudu.
Zmíněná noční facka od Mexičanů, která byla v dějinách sportu první dopředu jasnou fackou i když se hraje od nula nula (naši neumí kopat, utkání se hrálo jen proto, aby se nemuselo rušit, vyhrát nešlo) to jen definitivně stvrdila. Celkový dojem z téhle zpackané mise už z paměti naštvaných fanoušků nikdo nesmaže. Tahle parta přeplácených hvězdiček prostě předvedla absolutní fotbalové dno.
Statisticky a společensky jsme se tak nečekaně ocitli přesně v éře Partyšové. Společnost našla ztracenou jednotu v naprostém znechucení.
Celý národ v jednom šiku se okamžitě spojil v pevném přesvědčení, že na rozdíl od věčných, unavujících debat o Petru Fialovi, Andreji Babišovi, Petru Macinkovi nebo slavné viróze Miloše Zemana nad korunovačními klenoty, jsou naši fotbaloví reprezentanti absolutní, neoddiskutovatelnou katastrofou.
Neumíme kopat, je to dobré nadlouho
Tady už neexistují žádné dva tábory, žádná alternativní fakta na dezinformačních webech ani vládní tiskové konference. Na tomhle se vzácně shodnou voliči SPD i TOP 09, což je úkaz, který by mohl přepsat učebnice sociologie.
Skutečnost, že těmto chlapcům brzy skončí víza do USA and poletí s hanbou domů, je pro pověst České republiky v zahraničí vlastně mimořádné štěstí.
Nakonec jsme s úlevou zjistili, že k vyléčení rozdělené země a k nalezení absolutního národního míru stačilo jen poslat jeden neschopný mančaft za oceán.
