Je to hodně špatné. Realizační tým i hráči jsou pod zaslouženou palbou a před námi stojí rozjeté domácí Mexiko.
Nevěřím na zázrak. A nevěřím, že má valný smysl, aby se jeden českému fotbalu na Aztéckém stadionu pozítří stal.
Nejsme a nebudeme na tomhle turnaji konkurenceschopní. Po dvou zápasech na mistrovství světa je český nároďák tam, kde ho nikdo z nás vůbec nechtěl vidět. Že tam může skončit, přitom viselo ve vzduchu od slavné dvojpenaltové baráže, kde jsme postup doslova utrpěli.
„Trenér musí skončit okamžitě. Tohle je atentát na fotbal a výsměch všem fanouškům, kteří jeli tým podpořit do USA. Naprosto skandální je pak jeho následné trenérské hodnocení zápasu v televizi.“
— Jan Vacek
Nároďák je na hraně vyřazení. Bez formy. Bez sebevědomí. Bez tváře. A především bez alibi. Jakékoli výmluvy na náročné podmínky, dlouhou sezonu, aklimatizaci nebo smůlu v koncovce jsou dnes k smíchu a neobstojí.
Pravda je mnohem krutější a prostší: česká reprezentace hraje špatně, protože jí ukrutně ujel vlak. Světový fotbal se posunul do jiné dimenze rychlosti, dynamiky a taktické vyspělosti, zatímco my jsme zůstali stát na nástupišti a ani nekoukáme na mizející koncová světla, protože ta patří vlaku, co je pryč už dávno.
Expert Troy Deeney na CBS Sports to, co předvádíme na MS, pojmenoval po jalové plichtě s Jihoafrickou republikou naprosto přesně: „Bylo to jako dětský fotbal! Sledovat ten zápas byla strašná vizitka pro celé mistrovství světa. Úroveň hry obou týmů mě naprosto šokovala, chyběla tam jakákoliv taktická vyspělost dospělého fotbalu.“
Po porážce s Jižní Koreou a remíze s JAR není největším problémem jediný získaný bod. Největším problémem je skutečnost, že český tým nevypadal ani na minutu jako mužstvo, které na šampionát vůbec patří.
Prominentní fotbalové účty na sociálních sítí mají často jasno - ten kdo předvádí nejhorší herní projev z celého turnaje a působí jako nejslabší evropský zástupce je mužstvo trenéra Miroslava Koubka.
Ten se ani při nominaci nevyvaroval okatých gest směrem k majiteli Plzně. Přes veškeré sympatie ke koučovi a první dvacetiminutovce s JAR působí nároďák jako soubor hráčů, kteří se potkali pár hodin před výkopem.
Bez myšlenky. Bez souhry. Bez odvahy. Bez nápadu. Bez emocí. A ano, bez kvality.
To poslední se říká nejhůř. Český fotbal si roky nalhává, že produkuje hráče světové úrovně. Neprodukuje. Produkuje slušné ligové fotbalisty. Produkuje hráče pro průměrné evropské soutěže, kteří jsou schopni neobstát v kvalifikaci proti Faerským ostrovům.
Když přijde světová konkurence, rozdíl je vidět až brutálně. Pavel Nedvěd vyslovil to, co si myslí každý soudný fanoušek: „Výkony národního týmu na tomto MS jsou pro mě osobně obrovským zklamáním. Chybí mi tam větší odvaha, kreativita a ochota nechat na hřišti všechno. Takhle se na mistrovství světa nebojuje.“
Kritika je všeobecná, zdrcující a míří na všechno. Na sestavu, taktiku, střídání, přípravu i fyzickou kondici v náročném klimatu. Média sice píší o napětí a tepou realizační tým i hráče, ale ruku na srdce – pořád je to slabý odvar toho, co žurnalistika umí.
Přes obecnou kritiku jsou čeští novináři stále až příliš milosrdní a opatrní. Kdyby Koubek a jeho svěřenci zažili tiskový tón v Anglii, Itálii nebo Španělsku, kde jsou žurnalisté zvyklí týrat viníky agresivními dotazy a nenechat je vydechnout, teprve pak by poznali, co je to mediální peklo. U nás se pořád spíš chodí kolem horké kaše.
Nejblíže k rétorice zaslouženého rázu má Jan Vacek z projektu Kudy běží zajíc: „Trenér musí skončit okamžitě. Tohle je atentát na fotbal a výsměch všem fanouškům, kteří jeli tým podpořit do USA. Naprosto skandální je pak jeho následné trenérské hodnocení zápasu v televizi.“ Jenže od novinářů přímo na místě takový tlak nepřichází.
Člověk má skoro problém najít jedinou oblast, která by si zasloužila pochvalu. Nejhorší je ale něco jiného. Češi už ani nevzbuzují vztek. Začínají vzbuzovat lhostejnost.
Když reprezentace prohraje po heroickém výkonu, fanoušek je naštvaný. Když bojuje a nestačí na silnějšího soupeře, fanoušek je zklamaný. Když ale sleduje mužstvo, které působí rezignovaně, pomalu a bez energie, přestává věřit. A přesně tam jsme dnes.
Média popisují rostoucí nervozitu a půtkami rozhozený tým. Pokud je to pravda, pak je to jen logický důsledek situace. Rozkládá se totiž každé mužstvo, které přestane věřit samo sobě.
Před Českem stojí domácí Mexiko. Poslední šance, poslední možnost zachránit turnaj. Jenže já nevěřím na zázrak. A upřímně? K čemu by byl. Nepatříme tam. Případný postup by pouze zakryl skutečný rozsah problému. ¨
Vytvořil by iluzi úspěchu tam, kde žádný není. Odsunul by debatu, kterou český fotbal vede příliš málo a příliš pozdě. Kam jsme se to vlastně dostali? Kde jsou hráči, kteří budí respekt? Kde je herní identita? Kde je systém, který má produkovat reprezentanty pro světový fotbal?
Na mistrovství světa v podání Čechů zatím nikde. Místo toho sledujeme nároďák, co připomíná turistu, jenž omylem nastoupil do šinkanzenu. Chvíli se veze se silnějšími, ale ve skutečnosti na jejich úroveň nepatří. Možná Mexiko porazíme, možná se nějak prosmýkneme dál.
A pak? Pak velmi pravděpodobně přijde soupeř, který nastaví českému fotbalu zrcadlo ještě nemilosrdněji než dosud. Protože problém není v jednom zápase a není ani v jednom trenérovi. Problém je v tom, že český fotbal si dlouhé roky namlouval, že je lepší, než ve skutečnosti je.
A mistrovství světa právě vystavuje účet.
