Zázrak se nekoná
Češi na mistrovství světa končí, definitivně a bez debat.
Jakékoli teoretické kalkulace nebo matematické propočty v internetových diskusích jdou naprosto mimo mě, protože upocená remíza 1:1 s Jižní Afrikou v Atlantě tenhle šampionát pro národní tým zkrátka uzavřela.
Klišé, že vyhrát se dá vždycky a začíná se od stavu nula nula, v našem případě neexistuje. Celý tento kolaps byl přitom jasný ještě předtím, než se vůbec poprvé koplo do balónu.
Momentálně zkrátka patříme do suterénu světového fotbalu a na téhle úrovni jsme totálně nekonkurenceschopní. Chybí nám rychlost, kreativita i moderní taktické návyky.
Na víc prostě nemáme
Svalovat teď vinu jen na trenéra nemá smysl, protože z tohohle lidského materiálu by víc nevytáhl ani Pep Guardiola. Náš kouč je navíc dobrý člověk, na kterého ta funkce tak nějak zbyla, a prokoučoval by to úplně každý, koho může FAČR aktuálně zaplatit.
V situaci, v jaké se náš fotbal nachází, totiž nemáme peníze na špičkového zahraničního stratéga, který by dokázal s průměrným kádrem udělat zázrak. Konkurence na trhu moderních trenérů je cenově úplně jinde, než kam sahají možnosti našeho regionu.
Svaz nemá vizi, nemá lidi a nemá ani vindru. Domácí metodika zamrzla v minulém století a naši specialisté produkují atlety místo fotbalistů.
O problémech s aklimatizací se vědělo měsíce dopředu, jenže na jejich řešení chyběly finance. Oba dosavadní zápasy byly lehce prokoučované, ale o tom se nesmí mluvit. Národní tým nemá na MS co dělat a je třeba se s tímto faktem nejen vyrovnat, ale přizůsobit mu hru.
Rezignujme na ambice
Tenhle výběr je prostě takový, jaký je, a lepší hráče momentálně v zemi nevykouzlíme, takže turnaj musel skončit ostudou a nebylo možné se jí vyhnout. Tuzemská liga sice generuje slušné bojovníky, ale evropská a světová špička vyžaduje individuální nadprůměr, který v kádru nemáme.
Svazové pokladně musí bohatě stačit to, že shrábneme tučné startovné, které nám FIFA darovala nesmyslným rozšířením turnaje pro týmy, co jsou na šampionátu vyloženě do počtu.
Kdo dneska omlouvá kluky na hřišti a celou tu partu bafuňářů nějakou snahou nebo náročností skupiny, ten je úplně mimo realitu. Měli bychom si konečně uvědomit, kam fotbalově patříme, a definitivně rezignovat na jakékoli ambice.
V posledním zápase v Guadalajaře už proto půjde o jediné: hlavně neodejít s historickým debaklem. Pokud od rozjetého Mexika nedostaneme pověstného bůra a uhrajeme výsledek, ze kterého se nebudeme červenat ještě deset let, buďme za to sakra rádi.
Jedinou šancí je destrukce
V zájmu reprezentace je odvrátit absolutní propadák, který je stoprocentně jistý, pokud budeme chtít otevřít hru a útočit. Naší jedinou zbývající šancí je srabácký Prešovský beton.
Musíme hrát na nulu, zabetonovat vápno jedenácti lidmi a pokusit se prohrát maximálně důstojně, nebo uhrát haluzovou remízu. Domácí technická převaha soupeře v kombinaci s tamním klimatem nás jinak uštve už v prvním poločase.
Přežít, sbalit peníze, sklopit hlavy a s pokorou namířit nejkratší cestou domů. Nemá smysl vlítnout na to hlava nehlava a pokusit se o zázrak, prostě na to nemáme.
Proboha, myslete aspoň na obraz České republiky v zahraničí a neblbněte! Iluze o tom, že soupeře překvapíme aktivním presinkem, je jízdenka do pekel.
Ano, lidi doma vám budou nadávat do zbabělců, ale hrajte to natvrdo odzadu a klidně ten zápas dopředu vzdejte. Nic se neděje, ví to celý svět. Teď už jde o víc než o sport – končí sranda a zachraňujeme poslední zbytky národní hrdosti před totálním mezinárodním výsměchem.
Naivita nás spláchne
Jenže přesně k téhle pokoře bohužel nedojde. Ta jedna vydřená remíza s Afrikou v našich hlavách zase spustí klasický český syndrom, že to „nějak půjde“ a že přece musíme hrát aktivně. Chybí nám sebereflexe a schopnost přiznat si vlastní malost.
Nároďák to má v plánu a fanoušek to podvědomě tuší. Proto otevřeně prohlašuji, že to, co se chystá, je čistý hazard s pověstí národa. Naivita, s jakou chceme konkurovat světové elitě s prázdnou kapsou a nulovým plánem, je až děsivá.
Hráči se odmítají smířit s realitou a místo toho, aby se pragmaticky soustředili na neprohru o dva góly, která by nás udržela nad zónou oficiálně nejhoršího týmu celého MS, udělají pravý opak.
Pod tlakem vlastního ega, naivních příznivců a blouznících médií na Mexiko hrdinsky vlítnou, aby ukázali, že nejsme žádní nazdárci. Spláchnou nás během úvodní dvacetiminutovky a zbylý čas bude čisté utrpení.
A až za stavu 0:2 budou mít poslední šanci přepnout do nouzového režimu „hlavně nedostat klepec“, neudělají to, protože zpanikaří. Chybí tam lídr, který by kluky seřval a nařídil zatažení opony.
Budou dál nezodpovědně útočit, otevřou obranu ještě víc a ten historický průser si vlastní hloupostí vyžerou až do úplného dna. Prohrajeme pět nula a domů pojedeme jako největší kašpaři celého šampionátu.
Je mi líto, že pro vás nemám lepší pravdu. Ale vy tu mojí trochu vylepšíte. Já to chápu. Vidím věci reálnýma očima.
Všechny ostatní fanoušky ČR na MS čeká to samé po zápase s Mexikem.
Ale až po. V tuto chvíli pořád ještě sní o nesmyslech typu "Ještě není všem dnům konec, šance žije."
Je konec. A šanci nemáme žádnou. Leda na fiasko, po kterém budeme na ostudu s Faeřany vzpomínat jako na lehkou blamáž.
Musíme jít se ctí prohrát. Což samozřejmě odporuje zdravému rozumu a nejen jemu, já vím.
Jen jsem chtěl napsat, že existuje způsob, jak si zachovat tvář. Všechny ostatní varianty znamenají špatné rozhodnutí a náš nároďák ho udělá.
A podle toho stoprocentně dopadne.
Češi do toho!
