Je skoro symbolické, že vláda Andreje Babiše našla dalšího nepřítele české budoucnosti v mobilním telefonu v ruce dítěte. Kabinet jednomyslně podpořil návrh plošného zákazu používání mobilů ve vybraných typech škol, přestože ještě nedávno sám ministr školství Robert Plaga připomínal, že současná legislativa umožňuje ředitelům jejich používání omezovat školním řádem.
Autonomie škol je najednou pryč a máme před sebou další celostátní paragraf. Česká vláda došla k závěru, že tisíce ředitelů škol, desítky tisíc učitelů a miliony rodičů potřebují, aby jim politická moc vyřešila velkou přestávku zákonem. Právě zde začíná mnohem větší příběh než jeden zákaz mobilů, začíná totiž historický spor o člověka.
Zákaz mobilů na několik hodin denně může být v konkrétní škole správné pedagogické rozhodnutí, ale udělat z něj celostátní politický program je naprosté zvěrstvo
Dědictví normalizačního myslení
Komunisté měli vztah k občanovi jasně vyřešený. Člověk byl materiál, číslo a položka v tabulce. Společnost se měla přestavět, hospodářství naplánovat a lidské chování usměrnit. Normalizace nepotřebovala zapálené budovatele, stačil jí člověk poslušný, který bude držet hubu a mocným nebude překážet v jejich plánech.
Dnešní politika Andreje Babiše (71) stojí na stejném základu, který komunisté ovládali dokonale. Staví na závisti a neustálém hledání viníků. Babiš se svými voliči nevede rozhovor o tom, jak jim dát větší prostor pro vlastní život. On jim pořád hledá někoho, kdo může za to, že se nemají lépe, a následně vystupuje jako jediný možný zachránce.
Selhání takzvané pravice
Do této normalizace v novém kabátě vstupuje parodie na konzervativní pravici v podobě Motoristů. Strana, která vyrostla na odporu proti bruselským zákazům a regulacím, dnes sedí ve vládě a s radostí hlasuje pro další tupý zákaz. Motoristé jsou nejčistší ukázkou české lžipravice, která ke svobodě přistupuje stejně jako každý komouš.
Když Brusel sahá lidem na auta, křičí o svobodě. Když česká vláda sahá školám do jejich pravomocí a rodičům do výchovy dětí, zvednou bez mrknutí oka ruku. Nechtějí menší stát, chtějí pouze stát, který bude centrálně přikazovat to, co se líbí zrovna jim.
Unijní technokracie a boj o autonomii
Vláda se v tomto přístupu potkává s tím nejhorším z Evropské unie. Evropská komise strávila poslední roky budováním modelu, ve kterém politická moc určovala směr průmyslu i dopravy bez ohledu na realitu. Brusel i česká vláda mají stejné mentální nastavení. Jedni vědí lépe, čím máte jezdit, a druzí přesně vědí, co má vaše dítě dělat o přestávce.
Stejné pojetí moci narazilo nedávno na Ústavní soud. Když ministr zahraničí Petr Macinka (47) mluvil v kompetenčním sporu o ústavním puči, ukázal absolutní nepochopení demokratického státu. Pravice totiž začíná u nedůvěry k moci a u vědomí, že ministr ani premiér nejsou majitelé republiky.
Škola má připravovat na reálný svět
Dnešní děti vyrostou ve světě, který bude ještě digitálnější a technologicky složitější než ten současný. Mobilní telefon je dnes počítačem, knihovnou i kanceláří. Zákaz mobilů na několik hodin denně může být v konkrétní škole správné pedagogické rozhodnutí, ale udělat z něj celostátní politický program je naprosté zvěrstvo.
Škola nemá dítěti vytvářet svět, který neexistuje, ale má ho připravit na svět, který existovat bude. Úkolem státu není člověka převychovávat podle aktuální politické módy, ale dovolit mu, aby zůstal svobodným člověkem s vlastní odpovědností.
