Nic není, jak se na první pohled zdá. Ani největší mozky s tvůrčími, vulkanicky aktivními myšlenkami nepřišly na svět s vědomím všeho. Objevují, překvapují a inspirují ostatní. Ale kdo byl inspirací pro ně?
Velikáni se poznají podle toho, že vytvoří myšlenku stojící za zaznamenání, nebo vykonají čin, o kterém ostatní píší knihy. Mívají však svá velká tajemství a bezmeznou víru v cokoliv
.
Astronomie stavící na starověku
Co by vlastně objevil Mikuláš Koperník (70), kdyby neměl po ruce znalosti starověku? Podobně byl na tom Galileo Galilei (77). Na co by přišel Johannes Kepler (58), kdyby nenavázal na systematická pozorování současníků i dávných astronomů?
A jak by v historickém žebříčku dopadl geniální podivín Isaac Newton (84), kdybychom vymazali fakt, že se kromě fyziky a matematiky intenzivně věnoval alchymii?
Všichni měli své zvláštní záliby a díky nim změnili svět. Historie vědy a kultury představuje nekončící řetězec opakování, navazování, omylů, mystérií, osvícenství i čirého plagiátorství.
Fyzika na ramenou obrů
Jak žili inteligenti v dobách, které lidskému rozumu příliš nepřály? Nejprve museli své poznání přinést na oltář pokroku. Dřívější lidé nebyli hloupější, jen disponovali menším množstvím zkušeností. Museli se proto neustále dívat kolem sebe.
Až do počátku 19. století neměli fyzikové k dispozici jednotný pojem energie, který by propojil různé druhy pohybu, práce a fyzikálních přeměn. Představa obecného principu se teprve rodila.
Zásadní roli v tomto procesu odehrál Michael Faraday (†75). Původně chudý knihvazač se bez formálního vzdělání vypracoval mezi nejvýznamnější experimentátory své doby. Objevil elektromagnetickou indukci a popsáním siločar ukázal, jak úzce spolu souvisí elektřina, magnetismus a pohyb.
Obecný zákon zachování energie však poskládali až ve 40. letech 19. století badatelé James Prescott Joule, Julius Robert Mayer a Hermann von Helmholtz. Teprve jejich nezávislá práce definovala základní poučku: energie nezmizí ani nevznikne z ničeho, pouze mění svou formu.
Od daňového úředníka k Einsteinovi
Ještě dříve zkoumal neznámé věci Antoine-Laurent de Lavoisier (50), člen francouzské daňové správy. Mimo úředničinu přemýšlel o zákonitostech hmoty. Všiml si, že korodující železo neztrácí váhu, ale spojuje se s plynem ze vzduchu a těžkne.
Lavoisier pálil, sekal a spékal každou látku, až v roce 1777 definoval zákon zachování hmotnosti. Nezávisle na něm popsala podobný princip už v roce 1756 ruská hlava Michail Vasilijevič Lomonosov.
Kdyby Velká francouzská revoluce, která Lavoisiera nakonec poslala pod gilotinu, přeměnila celou Paříž v prach pod obrovskou skleněnou kopulí, neunikl by ani gram hmoty.
O více než sto let později navázal Albert Einstein (†76). Ve speciální teorii relativity spojil hmotnost a energii do slavného vztahu E = mc². Ani tento objev nevznikl ve vzduchoprázdnu, Einstein vycházel ze staletých poznatků o mechanice a světle.
Esoterika v královské společnosti
Hrdinové vědy rádi pozorovali svět, ale stejně tak je přitahovala esoterika. Před staletími neexistovala jasná čára mezi vědou a okultismem. Robert Fludd (63), člen londýnské lékařské koleje, experimentoval s vakuem a tlakem vzduchu při vývoji barometru, ale zároveň psal okultní spisy.
Členem rosenkruciánského hnutí byl i diplomat Sir Robert Moray (65), známý po celé Evropě. Irský přírodovědec Robert Boyle (64), otec moderní chemie, zas v mládí psal o neviditelné koleji a usiloval o alchymistické objevy.
Alchymii praktikoval také všestranný experimentátor Robert Hooke (†67) nebo William Harvey (†79), objevitel krevního oběhu.
Sny, kabala a ukradené myšlenky
Němečtí polyhistoři jako Gottfried Wilhelm Leibniz (70) inklinovali k číselné mystice a kabale. Když zemřel Blaise Pascal (†39), v jeho plášti našli zašitý papírek s datem a slovem „OHEŇ“ – vzpomínku na mystický zážitek.
René Descartes (53) zase tvrdil, že zásadní inspiraci pro svůj filozofický systém získal během divokých nočních snů.
Koperník, Galilei, Kepler, Tycho Brahe i Newton stavěli na svých předchůdcích. Koperník přiznával četbu starověkých textů a Kepler v díle Harmonices mundi v roce 1619 přímo napsal: „Ano, ukradl jsem zlaté nádoby Egypťanů, abych postavil příbytek svému Bohu.“
Podobnou inspiraci našel Jonathan Swift (77). Ve svém cestopisu Gulliverovy cesty z roku 1726 popsal dva měsíce Marsu u fiktivního ostrova Laputa. Americký astronom Asaph Hall je na obloze reálně našel až o 151 let později a pojmenoval je Phobos a Deimos.
Existenci dvou měsíců však předpovídal už Kepler v roce 1610 na základě matematické řady planet a jejich známých družic.
Spisovatelé a vědci odpradávna čerpali z myšlenkových konceptů svých předchůdců i současníků. Vytvářeli tak díla, která předbíhala svou dobu, i když stála na reálných základech.
