Když Adriana Krnáčová (65) v roce 2014 nastupovala do čela Prahy jako primátorka, čekal ji těžký projekt. Realita ji i přesto dokázala překvapit. Na magistrátu podle svých slov narazila například na chybějící elektronické podepisování dokumentů a další věci, které už tehdy považovala za základ moderního úřadu. Ještě větším problémem ale bylo samotné fungování systému.
„Základ nastaveného systému je dobré hospodaření a to tam chybělo,“ vzpomíná bývalá primátorka. Praha je podle ní především provozní jednotka. Musí zajistit dopravu, bezpečnost, osvětlení, odpad nebo školství. Přirovnává ji k obrovské rodině, o kterou se někdo musí každý den starat. A na přílišné politikaření v ní podle Krnáčové není místo. V čele města proto podle ní musí stát především manažer.
Praha a jejích 57 malých světů
Jedním ze strukturálních problémů metropole je podle Krnáčové její rozdělení na 57 městských částí. Každá má vlastní strukturu, správu majetku, zastupitelstvo i úředníky. „Všechno se sedmapadesátkrát násobí,“ upozorňuje.
Vzpomíná přitom na setkání se starostou Pekingu. Když mu řekla, že Praha má 57 městských částí, musela údaj podle svých slov několikrát zopakovat. A když dodala počet obyvatel české metropole, překvapení bylo ještě větší.
Krnáčová připouští, že by bylo vhodné část správních struktur zredukovat. Praha 4 je velikostí město samo o sobě, zatímco některé další části připomínají spíš vesnici. Současné uspořádání navíc komplikuje rozhodování a umožňuje přehazovat odpovědnost mezi magistrátem, městskými částmi a dalšími institucemi.
Ego, nebo čtyři roky pasivního příjmu
Ještě ostřeji Krnáčová mluví o lidech, kteří do politiky vstupují. Jednu skupinu skutečně zajímá область, za kterou přebírá odpovědnost. Těchto lidí je ale podle jejího názoru málo. Další si prostřednictvím politické funkce naplňují vlastní ego. A pak je tu třetí skupina. Lidé, kteří berou politiku jako pasivní příjem na čtyři roky, s důrazem na slovo pasivní. Kombinaci politiků motivovaných funkcí, penězi a vlastním egem označuje za toxickou.
Kvalita lidí mířících do vedení metropole přitom není tématem jen tohoto rozhovoru. Politický komentátor Martin Schmarcz (60) nedávno pro Vlny označil nedávný boj o magistrát za souboj nul. Současným kandidátům podle něj chybí výrazný lídr, jakým byl v minulosti Pavel Bém (63) nebo právě Adriana Krnáčová. Více jsme se jeho pohledu na pražské volby věnovali v článku Volby v Praze jsou podle Schmarcze souboj nul. Chybí lídr formátu Béma i Krnáčové.
Člověk, který chce Prahu skutečně řídit, musí především vědět, do čeho jde. Měl by znát fungování veřejné správy, mít pracovní zkušenosti a někdy v minulosti nést skutečnou odpovědnost za lidi a výsledky. Hodí se ale i méně obvyklé schopnosti. Ve vedení města se člověk musí umět dobře hádat, dělat nepopulární rozhodnutí a v případě potřeby také pomyslně bouchnout do stolu.
Spor by přitom neměl sklouznout do osobní roviny. Důležité je nenechat se vytočit, držet se konkrétního problému a být připravený si své rozhodnutí obhájit.
Dostupné bydlení chce každý. Stavět už méně lidí
Jedním z hlavních témat pražských voleb je dostupné bydlení. Krnáčová ale upozorňuje, že samotné heslo ještě žádné nové byty nepostaví. Pokud má jít o městské bydlení s nájmem pod tržní cenou, je potřeba určit, komu má skutečně pomáhat. Za důležité považuje například mladé lidi, kteří v Praze pracují, ale kvůli cenám bydlení mohou postupně skončit za hranicemi města.
O tom, jak dostupné bydlení v Praze řešit, mluvil v sérii Praha 2030 také radní Prahy 1 Vojtěch Ryvola (60). Ten na rozdíl od Krnáčové zdůrazňoval především spolupráci se soukromými developery a rozumnou regulaci krátkodobých pronájmů typu Airbnb. Jeho pohled na řešení pražské bytové krize jsme podrobněji rozebrali v článku Jak na dostupné bydlení v Praze? Nehrát si na developera a rozumně regulovat Airbnb, radí Ryvola.
Jenže problém není pouze v dlouhém povolování staveb. Krnáčová upozorňuje také na odpor lidí, kteří už v dané lokalitě bydlí a další výstavbu ve svém okolí nechtějí. Místní politici jim pak často vycházejí vstříc, protože chtějí být za čtyři roky znovu zvoleni. Na jedné straně tak slibují dostupné bydlení, na druhé mohou brzdit projekty, které by nové byty přinesly.
„To mi prostě nevychází,“ říká Krnáčová.
Developer jako sprosté slovo
Podobný rozpor vidí ve vztahu Prahy k developerům. Developer se podle ní stal téměř sprostým slovem. Částečně za to mohou zkušenosti z devadesátých let, kdy vznikaly problematické projekty a pravidla byla výrazně volnější než dnes. Automaticky považovat developera za někoho špatného je ale chyba.
Výstavba znamená kapitál, úvěry, dlouhé povolovací procesy, dodavatele i podnikatelské riziko. Pokud někdo věří, že město zvládne všechno rychleji jen proto, že si založí vlastní organizaci, měly by rozhodovat především výsledky. Kritická je proto také k městským organizacím, jejichž výkon neodpovídá nákladům. U nich by zavedla jednoduchou manažerskou logiku: do určitého termínu přinesete výsledek, nebo končíte.
S developery by naopak město mělo komunikovat a nastavit jim jasná pravidla. Bez soukromého sektoru se totiž Praha sama nepostaví.
Amsterdam není Praha
Výrazný prostor dostává také doprava. A právě tady Krnáčová odmítá jednoduché kopírování řešení ze zahraničí. Vídeň nebo Budapešť vznikaly jako imperiální města s širokými ulicemi a bulváry. Amsterdam a Kodaň mají zase dlouhou tradici cyklistické dopravy.
Praha má úplně jiné podmínky. „Nemůžete přece nutit lidi, aby změnili svůj životní styl jenom kvůli tomu, že tady máme dočasně nějakou partaj,“ říká bývalá primátorka.
Argument, že řidiči automobilů mohou jednoduše přesednout do MHD, podle ní není univerzálním řešením. Ve špičce už je veřejná doprava vytížená a část lidí se autem zkrátka dopravovat potřebuje. Stejně tak ale nejde o válku aut proti kolům. Jednotlivé způsoby dopravy musí vedle sebe fungovat tak, aby jeden nevznikal na úkor všech ostatních. Sama přitom přiznává, že by se na kole do běžného pražského provozu nevydala, přestože se považuje za odvážného člověka. S dětmi už vůbec ne.
Nevěřit slibům a nebát se rozhodnout
Na závěr dostává Krnáčová otázku, co by poradila člověku, který po volbách usedne do čela Prahy. Varování má jednoduché: nevěřit tomu, co člověku v politice někdo slíbí, a všechno si ověřovat. A rada? Nebát se rozhodovat. Dokonce ani v případě, že se některé rozhodnutí později ukáže jako špatné.
Praha je totiž především město, které musí každý den fungovat. A někdo nakonec musí převzít odpovědnost a říct ano, nebo ne.
Všechny epizody Praha 2030, stejně jako kompletní podcastovou nabídku VLNY najdete tady.
