Měla jsem přesný plán, kdy začnu tento článek psát. Jenže hned ráno mi zavolala máma a líčila rodinnou story s bráchou. O chvíli později přišly problémy v práci a zjistila jsem, že uplynuly tři hodiny a nemám napsanou ani čárku.
Myšlenky se mi pomalu ztrácely v mlze. Aby toho nebylo málo, místo lehkého oběda jsem si v tom stresu objednala řízek s bramborem a tatarkou. Jak mi po něm bylo, vám asi nemusím popisovat, místo nakopnutí mě to ještě víc uzemnilo.
Venku bylo jako v prádelně, ale i tak jsem byla rozhodnutá svého plánu dostát. Otevřela jsem počítač. A zavolal brácha. Vyslechla jsem si ten samý příběh jako ráno, akorát z jiného úhlu pohledu. Počítač jsem zase zavřela. Bylo po plánu.
...byl to možná jeden z těch okamžiků v životě, kdy jsem se rozhodla úplně bez plánu.
„Člověk míní a pán bůh mění,“ líp bych to neřekla. Psaní o tom, jestli je nutné mít v životě plán, nebo je občas lepší věci pustit a nechat volně plynout, mě donutilo se znovu zamyslet.
Když plány vezmou za své
Před pár dny to bylo přesně čtrnáct let, co jsem si z útulku adoptovala svého prvního psa. Od dětství jsem milovala zvířata a dokonce jsem se toužila stát veterinářkou.
Moji vizi ale pokazil táta, který mi jednoho dne řekl, že jestli si myslím, že budu jen ošetřovat roztomilé psíky, jsem na omylu. Ať prý zkusím si představit, že mě ve tři ráno jako padesátikilovou blondýnu zavolají, že kráva rodí tele a já tam musím jet.
Jak jsem se rozhodla, vám asi nemusím vysvětlovat. Dodnes, když beru za kliku u veterináře a vím, co mě samotný ten stisk bude stát, si na ten rozhovor občas vzpomenu.
V Praze si psa pořídí jen blázen
Adopci svého psa jsem každopádně ani trochu neplánovala. Neměla jsem v úmyslu si v Praze pořídit psa vůbec. Až jednou.
Otevřu Facebook a vidím, že mi kolega Martin veřejně poslal příspěvek se slovy: „Báro, musíš.“ Byl na něm malý a lehce vyděšený pes na kratších nožičkách, který při troše fantazie připomínal corgiho. Na ty jsem měla slabost už od svých dvaceti let.
Chvíli jsem se na fotku dívala, uvařila si kafe a bez mrknutí oka odjela do redakce. Tam už bylo hotové pozdvižení a hned po příchodu všichni spustili: „Viděla jsi to? To je corgi, toho jsi přece vždycky chtěla, to je znamení!“
Nevěřícně jsem na ně zírala: „Vy jste se snad úplně zbláznili! Já si přece nemůžu v Praze pořídit psa. A navíc to není ani corgi.“ Martin se na mě s ledovým klidem podíval a suše prohlásil: „Ale je, oni ho tam jen blbě ostříhali.“
Zbytek dne jsem strávila psaním článků o hydratované pleti a vlasech a jen občas mrkla na Facebook. Záchranná mise v redakci mezitím nabyla nevídaných rozměrů: „Musíš se tam jet aspoň podívat,“ slyšela jsem ze všech stran.
Znovu jsem odmítla s tím, že jdu večer na derniéru, na takové blbosti nemám čas, a radši jsem přemýšlela, co si vezmu na sebe. Náhoda, nebo chcete-li osud, tomu ale chtěla jinak. Pejsek měl být druhý den k vidění v psím salonu, kde ho po zkrášlení čekala prohlídka i seznamovací procházka.
Brufen, kocovina a pes
Derniéra se vydařila a já se druhý den probudila se šílenou kocovinou. Přesto jsem zodpovědně vstala, dala si Brufen a odjela do redakce.
Tam jsem se v tom zvláštním stavu někde mezi vědomím a nevědomím nechala ukecat a v polední pauze odjela obhlédnout psa. Jasně, že si ho nevezmu, to je blbost, ale aspoň si vyvětrám hlavu a udělám radost kolegům, že jsem to úplně nevzdala. Nakonec jsem tam strávila víc než dvě hodiny.
Mrňavá, jak jí v útulku říkali, se mi přišla ukázat, prohlédla si mě, otočila se a pyšně odkráčela. A to mě dostalo. Ten pes se mě vůbec nesnažil přesvědčit, abych si ho vzala, říkala jsem si.
Přiznávám, že to se mnou trochu pohnulo, a vzala jsem ji na procházku. Vše proběhlo v naprostém pořádku, ale i tak jsem po návratu paní vysvětlila, že je sice moc roztomilá, ale já hodně pracuju a ona by byla chudák sama doma.
Ta se ale nedala jen tak odbýt, vysvětlila mi pro jistotu adopční podmínky a řekla, že kdybych se přece jen rozhodla, dají mi ji na čtrnáct dnů na zkoušku, a když to nepůjde, můžu ji vrátit. Nevím, jak se to stalo, ale dala jsem jí údaje ze své občanky a se slovy, že si to do večera rozmyslím a zavolám, jsem se rozloučila.
Pamatuju si to jako dnes: stála jsem na zastávce v Holešovicích, byla půlka července, šíleně pršelo a bylo dusno. Nedokážu si to dodnes sama vysvětlit, ale ještě na té zastávce jsem si v duchu řekla: „Tak jo. Zkusím to.“
Když se na to dívám zpětně, byl to možná jeden z těch okamžiků v životě, kdy jsem se rozhodla úplně bez plánu. A právě to změnilo skoro všechno.
Bez žrádla, vodítka i plánu
O pár hodin později už bylo rozhodnuto. Kamarádi, kteří mě v tom podporovali, bydleli naštěstí kousek od místa, kde se pes nacházel, a tak jsme se domluvili, že ho vyzvednou a přivezou večer ke mně domů, paní ostatně všechny mé potřebné údaje měla.
Jako zkušení pejskaři navíc slíbili předat pár rad, žrádlo, obojek a vodítko, protože jsem na to samozřejmě nebyla vůbec připravená a doma neměla nic. Kolem osmé už Mrňavá seděla u mě v obýváku a tvářila se, jako by jí tam vždycky patřilo. Jestli byl někdo lehce nervózní a nejistý, byla to spíš já.
Láska beze slov
Následující ráno jsem se probudila a hlavou mi znělo: „Do prd..., vždyť já mám psa!“ Opatrně jsem se šla podívat do obýváku, kde spala. Byla v naprostém klidu.
Lehla jsem si na gauč a chvíli ji pozorovala. Ona se naproti mně uvelebila v křesle jako královna. Byl to jeden z těch momentů, které nepotřebují žádná slova. V tu chvíli bylo jasné, že do útulku se už nevrátí, a přejmenovala jsem ji na Bezinu.
Byla úplně boží. Stala se mojí parťačkou v běžném životě i na cestách a tichým svědkem mých dobrých i horších chvil.
Od začátku až do konce to bylo souznění duší. Když jsem se mámě po pár dnech jen tak mezi řečí zmínila, že mám psa, odpověděla: „Tak teď sis definitivně pos... život.“ Naštěstí velmi rychle pochopila, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem udělala.
Bezi se mnou nakonec strávila mnoho krásných let a prožily jsme spolu spoustu radosti, dobrodružství i nejtěžší období mého života. Nemá smysl se tu o tom víc rozepisovat, kdo má psa, ten ví.
Když jsem tenhle článek začala psát, měla jsem přesný plán. Jenže stejně jako tehdy s Bezinou ho život během jediného dne přepsal. Nikdy totiž nevíme, kam nás naše rozhodnutí zavedou a jestli se i ty nejbláznivější nápady nakonec neukážou jako ty nejlepší.
Nemyslím si ale, že je nutné jít v životě do všeho bezhlavě. Některé věci je určitě lepší naplánovat, třeba hypotéku, jiné zase nechat volně plynout. Protože ty nejlepší okamžiky často přicházejí právě ve chvíli, kdy je vůbec nečekáme.
