Staré pořekadlo říkalo, že kam čert nemohl, nastrčil ženu. To novější z druhé poloviny 20. století mluvilo o americké Ústřední zpravodajské službě. Když se Američanům nelíbil vývoj v jakékoliv části světa, měli k dispozici široký arzenál.
Pro odstrašení sloužily jaderné zbraně, pro přímé zásahy speciální komanda a pro tichou práci v zákulisí tajné služby s neuvěřitelně dlouhými prsty. Írán, Guatemala, Kongo, Dominikánská republika, Brazílie i řada dalších zemí zažily zásahy z Washingtonu na vlastní kůži.
Odhalené americké archivy postupně potvrdily to, o čem se celá desetiletí pouze spekulovalo. Řada států měla přesně takovou vládu, jakou jim vybraly Spojené státy. Američané sice pomohli zachránit svět od nacismu, ale během studené války drželi globální politiku pod nemilosrdným dohledem.
Neuběhlo ani 30 let od konce druhé světové války a Washington použil hrozby, finance i hrubou sílu ve více než třiceti zemích světa. Cíl byl jediný: dosadit režimy, které vyhovovaly geopolitickým a ekonomickým zájmům Bílého domu.
Třetí americký prezident Thomas Jefferson v době vzletných slov prohlásil, že se někdy třese o svou vlast, když pomyslí na to, že Bůh je spravedlivý. Bůh možná spravedlivý je, ale zájmy agentury z Langley byly ve 20. století často výrazně spravedlivější. Připomeňme si tři zásadní státní převraty, které zosnovaly Spojené státy.
Dramatické léto roku 1953
Rok 1953 přinesl celou řadu přelomových událostí. V březnu zemřel sovětský diktátor Josif Stalin, v dubnu Francis Crick a James Watson představili model struktury DNA, v květnu Edmund Hillary s Tenzingem Norgayem zdolali Mount Everest. V srpnu pak došlo k jedné na první pohled malé revoluci, která ve skutečnosti žádnou spontánní vzpourou nebyla.
Všechno začalo sérií provokací v Teheránu. Neznámí pachatelé zavraždili velitele policie a do povětří vyletěl dům významného duchovního. V ulicích vypukly nepokoje, davy strhávaly sochy šáha Muhammada Rezá Pahlaví (†60). Panovník po neúspěšném prvním pokusu o převrat uprchl nejprve do Bagdádu a poté do Říma.
Při střetech v ulicích zemřelo okolo 200 lidí a další stovky utrpěly zranění. Scenérie připomínala klasický vnitřní puč, ale 19. srpna přišel zvrat. Šáh ze zahraničí oficiálně odvolal premiéra Muhammada Mosaddeka (1882–1967) a na jeho místo jmenoval generála Fazolláha Záhedího.
Mise TPAJAX a britská ropná touha
Teprve s odstupem několika desetiletí americká zpravodajská služba v odtajněných dokumentech podrobně popsala svou roli při svržení premiéra Mosaddeka. Interní zpráva historika z poloviny 70. let, částečně zveřejněna v roce 1981, obsahovala klíčové konstatování.
Vojenský převrat proti Mosaddekovi a jeho Národní frontě proběhl pod přímým vedením amerických agentů a po schválení na nejvyšší vládní úrovni. Velká část zprávy podléhala přísnému utajení až do roku 2013, kdy svět spatřil i dříve začerněné pasáže.
Američané operaci nazvali TPAJAX, zatímco Britové používali označení Operation Boot. Na odstranění íránského premiéra pracovaly obě mocnosti společně. Spojené státy se obávaly rostoucího vlivu komunistické strany Túde a možného přiklonění Teheránu k Sovětskému svazu.
Británie chtěla obnovit svou nadvládu nad íránským ropným průmyslem. Krize vypukla v dubnu 1951, kdy Mosaddek po nástupu do funkce prosadil zákon o zestátnění ropy. Podle staré dohody z roku 1933 získával Írán z těžby jen drobky, zatímco kontrolu držela britská Anglo-Iranian Oil Company, předchůdce dnešní BP.
Dolarová injekce pro novou vládu
Američané společně s britskou MI6 zahájili přípravy na odstranění nepohodlného politika. V dubnu 1953 schválil ředitel CIA Allen Welsh Dulles pro tajnou operaci rozpočet ve výši 1 milionu dolarů. Peníze směřovaly na masivní propagandu, budování politických kontaktů i přímé podplácení.
Agentura financovala kampaň proti premiérovi a úzce spolupracovala s jeho odpůrci. Po úspěšném převratu byl Mosaddek odsouzen za velezradu k trestu smrti, ale šáh mu trest zmírnil na tři roky vězení. Zbytek života pak strávil v domácím vězení.
Samotná akce byla podle amerických dokumentů relativně levná. Přímé náklady se pohybovaly ve stovkách tisíc tehdejších dolarů, další prostředky směřovaly na podporu nového režimu. Spojené státy navíc krátce po převratu poskytly Íránu 45 milionů dolarů v podobě mimořádné ekonomické pomoci.
Šáh Pahlaví pak vládl pevnou rukou až do roku 1979, kdy ho během íránské islámské revoluce svrhl ajatolláh Rúholláh Chomejní (†87).
Bitva o africkou pokladnici
Více než půl století ovládala Belgii kolonie v centrální Africe. Belgické Kongo bylo zhruba 76krát větší než samotná mateřská země. Podmínky pro místní obyvatele byly mimořádně tvrdé, ještě v 50. letech v zemi fungovala nucená práce a společnost trpěla hlubokou chudobou bez vzdělaných elit.
Když v roce 1960 dorazila do Afriky velká vlna dekolonizace, Kongo získalo nezávislost. Místo klidného rozvoje však nastal totální chaos. Ze země uprchly desetitisíce Evropanů a mladý stát se během několika týdnů stal bojištěm studené války.
Africký stát představoval obrovskou nerostnou pokladnici. Vzhledem k ložiskům mědi, diamantů, kobaltu a uranu přitahoval pozornost velmocí. Právě uran z dolu Shinkolobwe sehrál zásadní roli v americkém jaderném programu za druhé světové války a část materiálu posloužila k výrobě bomby svržené na Hirošimu.
Do čela vlády se jako premiér postavil charismatický politik Patrice Lumumba (†35). Západní mocnosti se jeho rychlého vzestupu obávaly, především kvůli snaze vymanit zemi z belgického vlivu. Situace eskalovala v červenci 1960, kdy se od Konga odtrhla bohatá provincie Katanga podporovaná belgickými kruhy.
Lumumba se v bezvýchodné situaci obrátil o pomoc na Sovětský svaz. Tím se Kongo definitivně ocitlo na šachovnici globálního střetu.
Smrtící plán se špinavou zubní pastou
Američané začali Lumumbu okamžitě považovat za bezpečnostní hrozbu. Dokumenty potvrzují, že Bílý dům požadoval jeho odstranění a nařídil stanici v Leopoldville přípravu tajné akce. V telegramu z 27. srpna 1960 označilo vedení Lumumbovo odstranění za urgentní a hlavní cíl své činnosti.
Do Afriky dokonce odcestoval vědec Sidney Gottlieb, specialista na biologické a chemické zbraně. Přivezl materiál určený k otravě Lumumbovy zubní pasty. K realizaci tohoto bizarního plánu nakonec nedošlo, ale Američané masivně podporovali opozici a vojenské činitele.
V září 1960 provedl plukovník Joseph-Désiré Mobutu převrat a Lumumba ztratil moc. Americké fondy přitom Mobutua přímou cestou posilovaly.
Lumumba uprchl z domácího vězení, ale 1. prosince 1960 ho Mobutuovy jednotky dopadly. V lednu 1961 byl převezen do Katangy, kde 17. ledna došlo k jeho popravě. Podle tehdejších zpráv ho zastřelil belgický důstojník, zatímco jeho dva spoluvězně zabili katangští vojáci.
Americká zpravodajská služba likvidaci plánovala, ale dostupné dokumenty nepotvrzují přímou účast jejích agentů na samotné popravě. Vyšetřování amerického Senátu později dospělo k závěru, že zástupci USA u vraždy přítomni nebyli.
Tragický osud šéfa OSN
Americký agent Lawrence Devlin později popsala svou roli jako snahu zabránit ještě většímu chaosu. Belgický historik Ludo De Witte naopak označil Lumumbovu vraždu za jeden z nejvýznamnějších politických atentátů 20. století.
Nešlo jen o smrt jednoho muže, událost se stala symbolem brutálního propojení dekolonizace s bojovými zájmy Východu a Západu. Kongo zůstalo výbušným regionem i v dalších letech.
O osm měsíců později zahynul při letecké havárii u Ndoly v tehdejší Severní Rhodesii generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld, který do oblasti letěl právě kvůli jednání o konžském konfliktu. Příčina zřícení letadla zůstává nejasná, OSN útok či vnější zásah nikdy zcela nevyloučila.
Příprava na operaci Brother Sam
O zapojení Washingtonu do brazilského převratu v roce 1964 se dlouho vedly spory. Postupně odtajněné archivy ale potvrzují rozsáhlou podporu odpůrcům prezidenta Joãa Goularta (†58). Spojené státy byly na možnost jeho svržení detailně připraveny a v kritických dnech plánovaly přímou pomoc vojenským vzbouřencům.
Klíčovou roli hrál americký velvyslanec Lincoln Gordon. Již v roce 1963 a na začátku roku 1964 vyjednával o možnostech, jak posílit opozici a reagovat na případný převrat. Bílý dům udržoval čilé kontakty s protigoulartovskými vojenskými kruhy.
João Goulart převzal prezidentský úřad v roce 1961 a prosazoval zásadní sociální reformy, včetně pozemkové a daňové. Jeho vláda plánovala výrazně zvýšit výdaje na vzdělávání. V rámci Tříletého plánu měly federální investice do školství vzrůst z původních 10 % na 15 % v roce 1964 a na 20 % v roce následujícím.
Tato politika vyvolávala silné obavy u části brazilských elit i ve Washingtonu. Američané se obávali, že se největší země Latinské Ameriky přiblíží levicovému táboru a Moskva získá po Kubě další klíčovou základnu.
Peníze z USA proudily k opozičním skupinám a do příprav se vedle zpravodajců zapojilo i ministerstvo zahraničí a Pentagon.
Vojenská junta na více než dvě dekády
Dne 31. března 1964 vypukla vojenská vzpoura. Washington okamžitě aktivoval pohotovostní plán s krycím názvem Brother Sam. Americké námořnictvo vyslalo k brazilským břehům letadlovou loď, torpédoborce a tankery s palivem, připraveny byly i transportní letouny s materiálem.
K přímému americkému vojenskému zásahu nakonec nedošlo, protože brazilská armáda převzala kontrolu nečekaně rychle. Prezident Goulart 1. dubna uprchl do Uruguaye a do čela státu nastoupil generál Humberto de Alencar Castello Branco.
Washington nový režim okamžitě uznal a zahájil úzkou spolupráci. Velvyslanec Gordon sice tvrdil, že převrat byl stoprocentně brazilský, ale dokumenty odhalily masivní logistickou i vojenskou přípravu ze strany USA.
Místo obávané druhé Kuby tak v Brazílii vznikla tvrdá vojenská diktatura, která přetrvala 21 let. Režim zavedl cenzuru, masově věznil a mučil své odpůrce.
Brazilská Národní komise pravdy později oficiálně potvrdila 434 obětí, které byly zavražděny nebo nedobrovolně zmizely. Skutečný rozsah represí však zasažené počítal na tisíce vězněných, mučených a vyhnaných do exilu.
Konec dějin se nekoná. Receptura zůstává stejná
Tajné operace a vojenské zásahy rezonovaly napříč celou studenou válkou. V roce 1961 Američané zasáhli v Dominikánské republice, v roce 1963 v Jižním Vietnamu a v roce 1973 v Chile, kde zásah vedl k nástupu generála Augusta Pinocheta.
Ještě před Brazílií proběhla v roce 1954 úspěšná Operace PBSUCCESS v Guatemale. Prezident Jacobo Árbenz Guzmán si znepřátelil Washington pokusem o pozemkovou reformu, která ohrožovala zájmy americké korporace United Fruit Company. Tato firma kontrolovala 90 % vývozu guatemalského ovoce i většinu železnic a přístavů.
Tradiční přístup k prosazování zájmů nevymizel ani v moderní éře. V lednu tohoto roku americké speciální jednotky Delta Force zorganizovaly operaci ve Venezuele, odkud odvlekly prezidenta Nicoláse Madura (*1962) přímo do Spojených států. Jen o týden později již nová venezuelská vláda podepsala s Washingtonem rozsáhlé dohody o dodávkách ropy.
Historie tak píše stále stejný scenář, v němž se mění pouze kulisy a jména aktérů. Ať už jde o ropné vrty v Perském zálivu před sedmdesáti lety, nebo o latinskoamerické suroviny dnes, mechanismus zůstává neměnný. Jakmile se geopolitická rovnováha vychýlí směrem, který Bílý dům neschvaluje, nastupuje osvědčená kombinace tlaku, financí a tajných operací. Zájmy velmoci totiž vždy stály a stojí až na prvním místě.
