Než se ale člověk stihne dozvědět všechny alternativní způsoby využití trenek, přichází otázky, které jsou pro Negramoty podstatně typičtější. Třeba jestli jsou podle nich Češi rasisti.
Jsou Češi rasisti, nebo se jen bojí neznámého?
Jednoduché ano, nebo ne od dvojice nečekejte. Podle nich je situace komplikovanější a generalizovat celý národ jako rasistický nedává příliš smysl. Česká společnost je podle nich spíš opatrná vůči tomu, co nezná. Jedním z důvodů může být historie země, uzavřené hranice i dlouhá desetiletí, během kterých lidé neměli takovou možnost setkávat se s jinými kulturami.
„Jsou tady věci, na kterých je potřeba pracovat. Určitě. Ale že Češi jsou rasisti, to si nemyslím,“ zaznívá v podcastu.
Mnohem blíž má podle nich česká společnost k určité xenofobii, tedy obavám z cizího a neznámého. Zároveň ale připomínají vlastní zkušenosti například z Moravy, kde se setkávali především se zvědavostí a pohostinností. Lidé se možná ptali na věci, které by jinde působily nezvykle, negativní úmysl za tím ale být nemusel.
Rozdíl mezi Čechy a Afričany pak popisují mnohem jednodušeji. Češi jsou podle nich obecně uzavřenější a chladnější, zatímco africké kultury vnímají jako temperamentnější a komunitnější.
Jedna z diváckých otázek míří také k přezdívce „král českých černochů“. Její vznik vede překvapivě přes Twitter, covidovou politiku a humor. Karel začal během pandemie více sledovat a zajímat se o politické dění na sociálních sítích a fascinovalo ho, že politici, které do té doby vídal především v televizních debatách, se na Twitteru hádají prakticky v přímém přenosu.
Právě tam začal publikovat vlastní vtipy a politické komentáře. Inspiroval ho humor, který měl rád už dříve – od České sody až po South Park. A pak přišel „král“.
Přezdívka vznikla jako nadsázka a vtip, který se postupně uchytil natolik, že s Karlem zůstal. Sám ostatně připomíná, že na Twitteru už je přibližně šest let. Z internetového vtípku se tak postupně stala součást jeho veřejné identity.
Red flags, zelené vlajky a cesta k sobě
Otázky od diváků se postupně přesouvají také ke vztahům. A přichází klasika internetového seznamování: red flags a green flags.
Jedna z největších červených vlajek je pro moderátory překvapivě jednoduchá – způsob, jakým se člověk chová k lidem, od kterých nic nepotřebuje. Typickým příkladem je obsluha v restauraci. Pokud se někdo na rande chová k číšníkovi povýšeně nebo hrubě, je podle nich poměrně rychle jasno.
Podobně fungují i otevřeně rasistické poznámky. Jeden z moderátorů vzpomíná na rande, během kterého začalo jeho „rande“ mluvit negativně o Romech a Ukrajincích. Romantická atmosféra tím dostala poměrně rychlý a střelhbitý zásah.
Na opačné straně stojí schopnost komunikovat. Právě otevřenost a možnost mluvit i o nepříjemných věcech považují za jednu z největších zelených vlajek ve vztahu.
Nečekat, až problém exploduje, ale říct si věci na rovinu. Zní to jednoduše. Podle Negramotů je to ale dnes možná vzácnější schopnost, než by člověk čekal.
Mezi vtípky se dostává prostor i na osobnější otázku: jsou sami se sebou spokojení? Tady přichází jedna z nejotevřenějších odpovědí celé epizody. Jeden z moderátorů přiznává, že poslední dobou ano – především proto, že začal aktivně měnit věci, které mu na vlastním životě nevyhovovaly.
„Přestal jsem prostě kalit, nebo aspoň tolik. Začal jsem cvičit, začal jsem chodit na terapie, starat se o sebe,“ popisuje.
Výsledek podle něj skutečně cítí. Přestože má pořád na čem pracovat, po dlouhé době může říct, že je na sebe pyšný.
Reprezentace, spojenectví a jedna jednoduchá rada
V závěru se Negramoti vracejí k tématu, které podcast provází dlouhodobě – reprezentaci černochů v popkultuře. Podle moderátorů není řešením jednoduše vzít evropský příběh a vyměnit barvu pleti některé postavy. Mnohem zajímavější by bylo sáhnout po příbězích, které už existují přímo v africké kultuře.
„V Africe je úplně milion příběhů,“ připomínají.
Právě africký folklór, historie a místní fantasy podle nich nabízejí obrovské množství materiálu, který mainstreamová popkultura prakticky nevyužívá. Jako jeden z povedených příkladů zmiňují animovaný příběh Kirikou, který vychází ze západoafrických motivů.
Dobrá reprezentace navíc podle nich nemusí neustále divákovi připomínat, že právě sleduje reprezentaci. Postava může mít jiný původ, kulturu nebo handicap a tyto věci mohou být přirozenou součástí jejího života i příběhu.
Poslední velká otázka zní, jak může být běloch dobrým „ally“, tedy spojencem černých lidí, aniž by jeho snaha sklouzla k okázalému aktivismu. Odpověď Negramotů je nakonec mnohem méně komplikovaná než samotná otázka.
Člověk podle nich nemusí dávat na Instagram černý čtvereček ani všude veřejně oznamovat, že podporuje menšiny. Může podpořit organizace, které s komunitami skutečně pracují, ozvat se proti nenávisti ve svém okolí nebo jednoduše začít u vlastního chování.
„Stačí bejt prostě normální.“
Moderátoři připomínají i lidi, kteří bez velkého povyku věnují čas práci v neziskových organizacích a pomáhají tam, kde je to skutečně potřeba. Právě taková pomoc pro ně znamená víc než hlasité gesto na sociálních sítích.
Druhý divácký speciál Negramotů tak zvládne cestu od festivalů a trenek přes český rasismus, randění a terapii až k otázce, jak vlastně být slušným člověkem. A odpověď je možná jednodušší než všechny debaty kolem ní: obklopovat se fajn lidmi, nebát se ozvat, když se někdo chová jako idiot, a občas začít sám u sebe.
Všechny epizody Negramotů, stejně jako kompletní podcastovou nabídku VLN, najdete tady.
