„Karmický kruh byl přerušen,“ říká mi Ivan a kouká přitom před sebe na stůl, kde leží rozložené karty. Mám pocit, že dostanu infarkt, lapám po dechu a v hlavě se mi v mžiku odehraje dva roky starý příběh.
Seděla jsem tenkrát na úplně stejném místě, abych si vyslechla, že „ten muž“, na kterého jsem se přišla zeptat, je můj karmický vztah a životní partner. Potřeboval si prý jen ještě něco dořešit a měla jsem být trpělivá.
Kouknu se na něj a ironicky se zeptám: „A můžete mi jako vysvětlit, jak se mohl ten kruh přerušit, když je to karma?“ „Nóóó, staly se nějaké neočekávané okolnosti, které jste nemohla ovlivnit vy ani on,“ odpoví už lehce znervózněle.
Neudržím se a vzápětí ho konfrontuju se svojí minulou návštěvou. „To snad nemůžete myslet vážně, když si ani nepamatujete, co jste mi tu minule vykládal?“ Jasně že si to nepamatuje, jsou to dva roky a deník si hádám nevede.
Snaží se mě neobratně uklidnit a raději se ptá, jestli se chci zeptat na něco dalšího, třeba na zdraví a práci. Odpovím, že mi to stačilo, a po deseti minutách demonstrativně odcházím. Běží za mnou bos přes celý dům a snaží se mi nedorozumění ještě nějak vysvětlit. Jeho lehce hysterické volání slyším po celé chodbě, dokud za mnou nezaklapnou dveře.
Co na tom, že jsem před lety kvůli této zkušenosti s prominutím rozbila svůj vztah, vztah kluka, do kterého jsem byla šíleně zamilovaná, i vztah mého kluka s ním, protože to byli bohužel kamarádi. Všechno se během jednoho večera rozsypalo jako domeček z karet. Tři vztahy najednou. „Slušná práce,“ řekla mi tenkrát moje kamarádka.
Když jsem nad tím pak snad tisíckrát přemýšlela, říkala jsem si, jestli by to dopadlo stejně, kdybych se jednoho osudného dne nenechala přemluvit a ke kartáři nešla. Možná bych dnes spokojeně žila se svým klukem a toho, o kterém jsem si myslela, že je moje osudová láska, bych brala jen jako mladický a nerozvážný úlet podpořený silnou chemií.
Jak by to dopadlo, se už bohužel nedozvím. Každopádně mám od té doby ke kartářům a podobným lidem poněkud komplikovaný vztah. Většinou se jim obloukem vyhýbám.
Když jsem tuto historku tenkrát líčila své známé, která mi ho mimochodem doporučila, nevěřícně kroutila hlavou. „Hele, já na ně taky nevěřím, ale přísahám, že všechno, co mi řekl, se stalo a věděl taky věci, které jsem nikomu neřekla. Existuje ale nějaké malé procento lidí, na které karty nefungují, a asi patříš mezi ně.“ Děkuji pěkně teda.
Ani po této zkušenosti nechci tvrdit, že karty nebo jiné výklady nefungují nebo že jsou nesmysl. Znám lidi, kterým kartář nebo věštkyně řekli věci, které vědět nemohli, a předpověděli události, které se skutečně staly. Možná jsem jen statistická odchylka.
Chceme vědět, co bude. Ideálně hned
Touha znát budoucnost není žádný moderní rozmar. Lidé se ji snažili předpovídat dávno předtím, než vůbec vznikly tarotové karty. Obraceli se na věštce a orákula, sledovali hvězdy, vykládali sny, házeli kostmi nebo hledali znamení v přírodě.
Věštecké metody se v průběhu tisíciletí měnily, jedna věc ale zůstala stejná – většina z nás zkrátka touží poodhalit svoji budoucnost.
Na jednu stranu to chápu. Občas se ocitneme v situaci, kdy nevíme kudy kam a rozhodování je těžké. Odpověď pak hledáme venku namísto toho, abychom ji hledali v sobě. Ani já nejsem výjimka.
Chceme vědět, co s námi bude, jestli nás miluje, jestli máme zůstat, nebo odejít a kdy se zlepší naše vztahy či finance. Když máme štěstí, můžeme slyšet: „Ano, je to váš životní partner. Nebojte se, tu práci dostanete. Během příštího roku se něco zásadního změní a všechna vaše přání budou vyslyšena.“
To je pro někoho, kdo ještě před hodinou nevěděl, co se sebou, obrovská úleva. Najednou náš vnitřní chaos dostane nějaký řád. A hlavně příběh.
Proto vyhledáváme kartáře především ve chvíli, kdy se sami ocitneme na rozcestí. Už jste snad někdy viděli někoho šťastného, komu se daří ve všech směrech, že by si šel nechat věštit, kdy se to všechno zhroutí?
Kdybych tehdy byla ve svém vztahu šťastná, pravděpodobně by se mnou žádný „karmický vztah“ ani nehnul. Jenže já jsem pochybovala. A kartář mi nabídl jistotu. Co na tom, že stála na chatrných základech?
Dobrý kartář musí být trochu psycholog
Čím jsem starší, tím víc si myslím, že opravdu dobrý kartář musí být především skvělý pozorovatel lidí. Sedíte proti němu, odpovídáte na otázky, měníte výraz, u něčeho se zarazíte, něco rychle odmítnete a u jiné věty se vám najednou rozsvítí oči. Člověk nemusí mít nutně nadpřirozené schopnosti, aby z toho dokázal poměrně dost vyčíst.
Mimochodem, kolikrát se vám stalo, že jste u svých dobrých přátel dokázali docela přesně odhadnout, jak asi dopadne jejich vztah, jen z toho, jak vám o něm povídali?
Výklad karet podle mě začíná už stiskem kliky dveří, případně prvním telefonátem. Kartář okamžitě vnímá váš výraz, jestli jste uvolnění, napjatí, co máte na sobě, jak se pohybujete, gestikulujete i jak mluvíte. To všechno mu o vás vytvoří určitý obrázek ještě předtím, než vám podá balíček karet k zamíchání.
O tom, jak kartářky z klientů informace doslova loví, jsme na VLNY psali už dříve.
Navíc je tu ještě jedna teorie, ke které se osobně hodně přikláním. Lidské osudy jsou si totiž v mnohém podobné. Já vím, nejspíš se domníváte, že zažíváte něco výjimečného, ale ve skutečnosti totéž jen v bledě modrém řeší miliony dalších lidí na celém světě. A řada příběhů se zkrátka opakuje.
Psychologové navíc popisují takzvaný Barnumův neboli Forerův efekt: máme tendenci přijímat poměrně obecné charakteristiky jako přesný popis sebe sama. Uslyšíme například:
„Zažila jste zklamání, ale pořád věříte lidem.“
„Navenek působíte silně, ale uvnitř jste velmi citlivá.“
„Miluje vás, ale ještě si něco řeší.“ (V překladu: pokud se nerozhoupe, karmický kruh bude přerušen a vy s tím nic nenaděláte.)
Upřímně, znáte snad někoho nad čtyřicet, na koho by se ani jedna z těchto vět nehodila?
Nenaplníme si věštbu nakonec sami?
Do hry navíc vstupuje i naše vlastní paměť. To, co sedí, si okamžitě zapamatujeme. Stejně jako to, co bychom si přáli, navíc když nám to někdo potvrdí. Věci, které nevyšly, naopak často pustíme z hlavy.
A některým předpovědím možná dokonce nevědomky pomůžeme tím, že podle nich začneme jednat. Kdyby mi totiž tenkrát Ivan neřekl nic o karmickém vztahu a pronesl třeba jen: „Tak tohle nemá vůbec budoucnost, zapomeňte na něj,“ pravděpodobně bych se chovala trochu jinak. Náš společný výlet, který celou tu katarzi odstartoval, bych nebrala jako osudové znamení, ale jen jako nerozvážný mladický úlet.
Nemůžu se ubránit pocitu, že chtít znát vlastní budoucnost je tak trochu zbavování se odpovědnosti za ni. „Ale on mi řekl, že to nevyjde, že to není láska, že mám zůstat, odejít, že potkám někoho lepšího, že tomu mám dát ještě šanci.“ Zpětně se pak můžeme ohlédnout a nazývat to osudem.
Jaké by to ale bylo, kdyby nám nikdo nic neříkal a my se řídili jen vlastním pocitem a rozumem? Navigovat se životem sám je někdy sakra těžké, takže chápu potřebu, aby nás někdo nasměroval nebo nám pomohl s rozhodnutím.
Na druhou stranu mě napadá, jestli si pak svůj příběh tak trochu nenapasujeme do scénáře, který nám už někdo předložil. A nezačneme se podle něj, ať už vědomě, nebo nevědomě, chovat tak, že si nakonec tu věštbu naplníme sami.
Co když ale někdy opravdu vědí?
Nechci se tady ale vysmívat lidem, kteří na kartáře a podobné věštby věří. Slyšela jsem příběhy o předpovědích tak konkrétních, že je lze jen těžko odbýt větou o dobrém odhadu. Někomu karty pomohly podívat se na vlastní život jinak, někoho uklidnily a někdo tvrdí, že mu kartář předpověděl něco, čemu v tu chvíli vůbec nevěřil a co se později skutečně stalo. Nemám pro to vysvětlení.
Možná je ale mnohem zajímavější otázka, proč vůbec potřebujeme znát svoji budoucnost. Budoucnost je totiž jediné místo, kam se všichni nevyhnutelně řítíme, ale nikdo z nás tam nikdy nebyl a nic o ní neví. Jenže představa, že někdo zahlédl mapu dřív než my a ví, kam vede, je zatraceně lákavá.
Já osobně po své zkušenosti půjdu životem raději bez mapy. Může se samozřejmě stát, že zabloudím. Ale alespoň budu vědět, že jsem blbě odbočila sama.
Poznámka autorky: Před rokem jsem objevila kousek od domu kouzelný obchod, kde často nakupuji přátelům dárky. Mají tam krásné šperky s různými poselstvími, talismany a samozřejmě karty. První balíček s názvem Tarot moderní čarodějky jsem koupila kamarádce jen tak ze srandy.
Karty jsme každopádně rozbalily ještě ten večer ve vinárně a začaly si je vykládat. Během chvíle bylo u našeho stolu narváno a všichni chtěli znát svoji budoucnost. To, že jsme obě naprosté amatérky, nikoho nezajímalo. Věřili nám.
Stejná situace se opakovala o pár měsíců později, kdy jsem karty dostala pro změnu já. Tenkrát nám slečny od vedlejšího stolu nabízely za výklad dokonce peníze. Nevzaly jsme si je, ale karty jsme jim vyložily. Jestli to vyšlo, nebo ne, se už nedozvím.
Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že budu po večerech ve vinárnách jen tak pro zábavu vykládat karty. Měla jsem pro to i název: „Witches Night“. Protože mám nějakou sebereflexi, zatím jsem to nerealizovala. Ale když nad tím tak přemýšlím, možná si na to vyložím karty.
