Když onu neděli v listopadu 1989 dobíhal na obrazovkách Československé televize závěrečný třináctý díl seriálu Druhý dech, do událostí na Národní třídě zbývalo pět dnů. Zatímco na dveře ťukalo lámání režimuzačínal lámat režimu, obýváky sledovaly finále zápasu Josefa Abrháma aka pokrokového zootechnika Jiřího Vydry o záchranu telat v průměrném JZD. Ono nechtěné načasování dělá z díla scenáristy Ivo Pelanta a režiséra Hynka Bočana unikát – je to v podstatě poslední velký seriál normalizace, který stihl odvyprávět svůj příběh dřív, než se země vydala do polistopadové reality.
Na první pohled přitom mohla sága z roku 1988 působit jako ukázková budovatelská nuda na objednávku agrární lobby. Kamera Ivana Šlapety zabírala krávy zprava, zleva, shora i zdola, sušilo se seno, řešila se krmná dávka a modernizace teletníků. Jenže kdo se podíval pod onu vrstvu hnoje, narazil na překvapivě syrový a bezútěšný obraz pozdního socialismu. Stejně jako žádné dobré hodnocení na ČSFD, se nekonalo ani žádné radostné budování světlých zítřků na obrazovce.
Zatímco na náměstích už cinkaly klíče, na obrazovce se pohupovala kravská vemena, mrskaly se ocasy, hynula telata a sem tam si v hospodě někdo nafackoval.
— Jiří Moc, televizní historik o seriálu Druhý dech
Místo něj televize naservírovala nefunkční byrokracii, tupou lhostejnost k živým tvorům a především hluboký rozklad mezilidských vztahů, kde si lidé ubližují s rutinní samozřejmostí. Zmar, co z onoho díla možná dělá pro fajnšmekry normalizační televizní tvorby koukatelnou záležitost.
Útěk z Prahy rovnou do socialistického hnoje
Základní zápletka staví na osvědčeném schématu muže, který chce dělat věci poctivě v prostředí, kde se poctivost nenosí. Zemědělský inženýr Vydra opouští klidné akademické místo na "hnojárně" v Praze a nastupuje jako zootechnik do JZD Brod, čímž zároveň řeší krachující manželství s nevěrnou ženou. Jeho ambicí je "zavést humánní a odborný přístup k chovu dobytka", což u podřízených vyvolává jen pohrdavý výsměch a u ideologicky zaslepených nadřízených samozřejmě otevřenou nenávist.
Bláto se přece chová jinak než telecí hovno!
— Vedoucí teletníku Ing. Vícha v seriálu Druhý dech
Kdo si to dá na YouTube, sleduje to neštěstí skoro se zatajeným dechem: Vydra naráží hned při spuštění nového teletníku i při schvalování projektu velkokapacitního kravína s chovem dojnic na roštu. Kvůli mizernému ustájení a nedostatku ošetřovatelů končí zdravé kusy zbytečně na jatkách, zatímco papírově všechno sedí podle plánu. Do toho vstupuje komplikovaný vztah s novou obvodní veterinářkou Kateřinou Víchovou, kterou sice ochotnicky, ale přeci jen ztvárnila tehdy sexyce Ivana Chýlková. Jejich sbližování v promrzajících stájích rozhodně nepřipomíná červenou knihovnu – ostatně Kateřina dokáže vlastní rozlučku se svobodou přetáhnout natolik, že zmešká svatbu!
Televizní historik Jiří Moc později trefně vystihl bizarní kontrast té doby, když napsal, že zatímco na náměstích už cinkaly klíče, na obrazovce se pohupovala kravská vemena, mrskaly se ocasy, hynula telata a sem tam si v hospodě někdo nafackoval. Scénář se přitom odvážil mnohem dál, než bývalo u podobných zakázek zvykem. V podtextu i v přímé řeči zněla otevřená obžaloba systému socialistického zemědělství, které hnalo produkci na kvantitu bez ohledu na realitu a zdravý rozum.
Vypatlaný Vašut a laskavý Čepek proti proudu
Důvod, proč se na tuhle zemědělskou kroniku dá dívat i po desítkách let, leží v neuvěřitelně silném hereckém obsazení. Režisér Hynek Bočan dokázal do kravínů a vesnických putyk natáhnout absolutní špičku tehdejší scény, která dokázala i suché dialogy o dojivosti naplnit skutečným životem. Josef Abrhám dal hlavnímu hrdinovi svou typickou civilní noblesu, i když část diváků dodnes namítá, že mezi ním a Ivanou Chýlkovou to na obrazovce příliš nejiskřilo a oba působili v montérkách lehce nepatřičně.
Zcela jinou ligu ovšem předvedli herci ve vedlejších rolích, kteří místy z plochých figurek udělali pro milovníci normalizačního televizního seriálového dada možná až nezapomenutelné charaktery. Naprostým zjevením a vrcholem zábavy je postava vrchního hovada seriálu Vency Stehna. Tehdy osmadvacetiletý Marek Vašut s mohutným knírem v roli údržbáře a bezdůvodně žárlícího karbaníka hraje tak dokonalého, vypatlaného a vychlastaného vesnického burana, kterému pivo definitivně rozpustilo mozek, že s přehledem krade každou scénu, v níž se objeví a seriál doslova válcuje.
Na opačném pólu stojí Petr Čepek jako traktorista a poctivý sedlák Šestera. Mistr dramatu, obvykle obsazovaný do rolí rozervaných démonů a mrzoutů tady vytvořil nečekaně laskavého, rovného chlapa ochotného kdykoliv podat pomocnou ruku. Spolu s Janou Hlaváčovou a tehdy dvaadvacetiletým Janem Potměšilem tvořili Šesterovi jediný ostrůvek normální, fungující rodiny v moři komunální bídy, kde se jinak rodiče odcizovali dětem a sousedé si šli po krku, kámen šukal cihlu a komu nestálo nebo mu bránilo v sexu něco jiného, ten dělal vše pro to, aby se nesexovalo, případně se rozkecalo, že se sexuje a sex byl rozvrácen.
Nezapomenutelné figury přidali i Stella Zázvorková jako jeduplná ošetřovatelka skotu, Radoslav Brzobohatý coby agronom Sýkora nebo Jiřina Bohdalová v roli matky Stehnové. V drobných úlohách se mihli i mladí herci jako dvaadvacetiletý Jiří Langmajer nebo teprve patnáctiletý budoucí režisér Jiří Strach.
Stížnosti ze Slovenska i tříletá Agáta před kamerou
Natáčení v reálném zemědělském provozu přineslo i řadu zákulisních kuriozit, které dodnes baví pamětníky. Veronika Žilková v seriálu ztvárnila Slovenku, jenže její pokus o slovenštinu měl k rodnému jazyku hodně daleko a herečka do replik neustále pletla české výrazy. Výsledek působil natolik nevěrohodně, že skupina uražených slovenských diváků dokonce sepsala oficiální stížnost přímo řediteli Československé televize, což doprovázelo opravdu velké množství individuálních připomínek k jazykovému výkonu Žilkové, kterou předabovat Studénková, dobře by se udělalo, ale zase by nebyla taková legrace.
Právě s Veronikou Žilkovou souvisí i první filmový zářez její dcery Agáty Hanychové. Že si tříleté dítě oné Slovenky, co neumí slovensky a neví to, spolu s Žilkovou zahraje její vlastní dcera, rozhodla herečka. Tehdy teprve tříletá Agáta se tak před kamerou objevila přímo v náručí své matky v drobných rodinných výjevech ze života v družstvu, aniž by šlo o nějakou velkou dětskou roli s vlastním textem.
Konec bez vítězů a dodatečné nůžky po revoluci
Největší síla seriálu spočívá nejen v tepání stavu komunistického zemědělství, ale samostatně i v samém závěru, který nevšedně odmítl jakýkoliv socialistický optimismus, což bylo nevídané.
Zatímco po celá sedmdesátá a jak jen to šlo i osmdesátá léta prostě normalizační produkce končívaly triumfem pokrokového jedince a potrestáním zpátečníků, Druhý dech žádné vítězství dobra nenabízí. Nový přestavbový tajemník zemědělské správy nakonec neudělá vůbec nic a zklamaného Vydry se paradoxně zastane jeho původní úhlavní protivník. Rodiny zvesela zůstávají v troskách, lidé se k sobě dál chovají bezohledně a jedinou útěchou diváků zůstala ústřední píseň Karla Svobody s textem Jana Krůty v podání Dalibora Jandy, která svým osmdesátkovým diskotékovým rytmem ostře kontrastovala se šedí kravínů.
Po listopadu 1989 se seriál ocitl v nezáviděníhodné pozici. Polistopadová kritika jej smetla ze stolu jako pomalou, rozvláčnou agitku, v níž se děj táhne odnikud nikam a vedlejší linky vyšumí do ztracena. Sám režisér Hynek Bočan později podle svědectví pamětníků vzal nůžky a z původní verze vystříhal ty nejhloupější ideologické pasáže, včetně návštěv na okresních výborech komunistické strany. Ani tenhle zásah však seriálu nevrátil ztracený dech. Přesto dnes funguje jako fascinující časová kapsle – málokteré dílo totiž dokázalo tak přesně zachytit únavu pozdních osmdesátých let, kdy už nikdo nevěřil oficiálním heslům, ale starý svět se ještě zuby nehty držel u moci.
Pokud si Druhý dech chcete dát v lepší kvalitě, rádi jej reprízují na Slovensku. Pěkné poslední socialistické pokoukání přejí VLNY.







