Vasilij Mitrochin nevypadal jako člověk, který právě přinesl jedno z největších tajemství studené války.
Když se v roce 1992 objevil u amerických diplomatů v Pobaltí, byl to téměř sedmdesátiletý, ošuntěle oblečený muž s taškou ručně psaných dokumentů. Američané mu nevěřili. Což se zpětně ukázalo jako poměrně drahá chyba v úsudku.
Mitrochin totiž nebyl náhodný důchodce, který si doma po večerech sepisoval konspirační teorie o sovětských tajných službách. Byl jejich archivářem. A během dvanácti let si tajně vytvořil vlastní kopii značné části historie zahraničních operací KGB.
„Je jedním z nejvýznamnějších špionů studené války, protože světu odhalil, co KGB prováděla po celém světě,“ říká o něm britský novinář a spisovatel Gordon Corera, autor knihy The Spy in the Archive, v rozhovoru pro ČT24.
Materiály se později staly známými jako Mitrochinův archiv. FBI je označila za nejúplnější a nejrozsáhlejší zpravodajské informace, jaké kdy byly získány od jediného zdroje. A Spojené státy je mohly mít první.
Špion, kterému špionáž moc nešla
Mitrochin se narodil v roce 1922 v Rjazaňské oblasti a v prvních letech studené války nastoupil do sovětské zahraniční rozvědky. V terénu ale příliš nezazářil.
Byl introvertní, zdrženlivý a podle Corery měl problémy pohybovat se ve společenských kruzích, které práce zpravodajského důstojníka vyžadovala.
Po několika neúspěšných operacích ho KGB stáhla z terénu a přesunula do archivu. Už samotné rozhodnutí v něm podle Corery zaselo zášť vůči službě. Ta postupně sílila s tím, co v dokumentech nacházel.
Mitrochin získával stále podrobnější obraz toho, co sovětská tajná služba dělala nejen v zahraničí, ale také vlastním občanům, disidentům a kritikům režimu.
„Rozhodně se považoval za vlastence, nikoli za zrádce své země,“ vysvětluje Corera. Za nepřítele podle něj Mitrochin nepovažoval Rusko, ale systém tvořený KGB, komunistickou stranou a sovětskou elitou.
Zásadní zlom přišel v roce 1968, kdy sovětské tanky ukončily Pražské jaro. Mitrochin do té doby stále doufal, že by bylo možné komunistický systém reformovat. Po invazi tuto naději ztratil.
O čtyři roky později přišla příležitost, která nakonec umožnila vznik jeho tajného archivu. V roce 1972 se KGB rozhodla přesunout své dokumenty z Lubjanky do nového sídla v Jasenevu. Mitrochin, který měl do té doby přístup pouze k části archivů, dostal za úkol na stěhování dohlížet.
Najednou se před ním otevřely dokumenty KGB sahající až do roku 1918. A Mitrochin začal opisovat.
„Podstupuje tedy velké riziko, když si zapisuje na maličké kousky papíru, schovává si je do boty, odchází z ústředí KGB a o víkendu to pak doma ve své dači sepisuje,“ popisuje Corera. Dělal to celé roky, aniž by podle něj měl jasnou představu, co jednou s nashromážděnými materiály udělá.
Papír. Bota. Vchod z KGB. A doufat, že si nikdo ničeho nevšimne. Takto fungoval dvanáct let.
KGB v Československu: infiltrace i plánované únosy
Československo přitom v Mitrochinově příběhu nefiguruje pouze jako místo, kde se definitivně rozpadla jeho víra v reformovatelný komunismus. Jeho poznámky později ukázaly také to, co KGB během Pražského jara a kolem sovětské invaze v Československu dělala.
Jak v rozhovoru pro Radiožurnál popsal historik Christopher Andrew (85), tehdejší šéf KGB Jurij Andropov v rámci operace „Progres“ vyslal do Československa takzvané nelegály – důstojníky a agenty fungující pod hlubokým krytím, kteří přijímali falešnou identitu, a dokonce i jinou národnost.
Jejich úkolem bylo pronikat do novinářských a studentských kruhů, navazovat kontakty a případně verbovat vytipované československé občany. A tím seznam nekončil.
Podle materiálů z Mitrochinova archivu existovaly také plány na únos literárního vědce Václava Černého a spisovatele Jana Procházky.
Archiv zároveň ukázal něco, co Západ do té doby podle Andrewa nedoceňoval. Předpokládalo se, že KGB používá své nejlépe utajené nelegály hlavně v západních zemích.
„Ve skutečnosti se tito agenti v rámci sovětského bloku používali ještě víc než na Západě,“ upozornil Andrew. Moskva zkrátka nedůvěřovala ani vlastním spojencům.
Se vzorkem dokumentů ukrytým v ošuntělé tašce pod několika kusy salámu Mitrochin odešel z KGB do důchodu v roce 1984. Jeho soukromý archiv ale zůstal schovaný a čekal na dobu, kdy s ním bude možné něco udělat.
Čaj místo dveří před nosem
Ta přišla až s rozpadem Sovětského svazu. V roce 1992 se Mitrochin vydal do Pobaltí a pokusil se svoje materiály nabídnout Spojeným státům. A jak později odhalil britský Guardian, nešlo jen o jeden neúspěšný pokus. CIA ho odmítla opakovaně.
„CIA Mitrochina několikrát odmítla, někdy kvůli rozhodnutí lidí přímo na místě a jindy na základě pokynů z centrály,“ popsal Corera Guardianu.
Mitrochin cestoval převlečený za zanedbaného venkovana, aby nepřitahoval pozornost pohraničníků. V obyčejné tašce měl vzorky dokumentů schované pod jídlem – včetně kusů salámu.
Maskování fungovalo možná až příliš dobře. Na nově otevřených amerických ambasádách v Rize a Vilniusu nepovažovali ošuntělého staršího muže s ručně popsanými papíry za člověka, kterého je nutné brát vážně.
Mitrochin tedy zamířil k Britům. Na britském velvyslanectví ve Vilniusu narazil na mladou rusky mluvící diplomatku. Ta udělala něco, co před ní Američané neudělali – poslouchala.
Nabídla mu čaj a domluvila další schůzku. MI6 následně vyslala dva důstojníky, kteří měli zjistit, jestli podivný návštěvník skutečně nabízí něco cenného. Brzy pochopili, že sedí na zlatém dole.
Mitrochin požadoval přesídlení sebe, manželky a nemocného syna do Británie. Současně trval na tom, aby materiály, které celé roky shromažďoval, jednou spatřily světlo světa.
Ještě v roce 1992 ho Britové i s rodinou tajně dostali do Spojeného království. Samostatně následoval jeho archiv.
Britské ministerstvo financí nechtělo podle Guardianu zaplatit vysoké náklady na Mitrochinovo přestěhování. MI6 proto požádala o peníze Američany. Ti nakonec pomohli zaplatit přesun muže, kterého sami předtím několikrát odmítli. Výměnou dostali plný přístup k jeho materiálům.
Mitrochin jim svůj názor na celou věc později sdělil poměrně jasně. Při setkání se zástupci FBI a CIA v Londýně se podle Guardianu rozčílil a Američanům řekl, že je jejich vina, že skončil u Britů. Původně totiž chtěl žít ve Spojených státech.
Archiv, který Západ možná pochopil až příliš pozdě
Mitrochinovy poznámky obsahovaly informace o stovkách spolupracovníků KGB na Západě, hluboce utajených agentech, sabotážích, dezinformačních a vlivových operacích i dalších metodách sovětské rozvědky. Jeho zjištění se v devadesátých letech stala základem stovek kontrarozvědných vyšetřování po celém světě.
Veřejnost se o Mitrochinově zběhnutí dozvěděla až v roce 1999, kdy vyšla první kniha založená na jeho archivech. Sám bývalý archivář žil v Británii pod novou identitou až do roku 2004, kdy zemřel.
Jeho příběh ale dnes dostává ještě jeden rozměr. Mitrochin totiž nechtěl pouze ukázat, co KGB dělala během studené války. Jeho materiály ukázaly také způsob, jakým sovětská tajná služba přemýšlela a pracovala.
A právě tady podle Corery Západ možná udělal podobnou chybu jako američtí diplomaté při prvním setkání s nenápadným důchodcem. Tentokrát archiv neodmítl. Ale dost možná podcenil jeho poselství.
„Tehdy si lidé neuvědomovali, že nás varoval, že ten problém nezmizel,“ říká Corera v rozhovoru zveřejněném ČT24.
Podle něj je v Mitrochinově archivu doložena řada praktik, o nichž se dnes znovu mluví v souvislosti s ruskými tajnými službami – od dezinformací přes sabotáže až po zasahování do politiky.
„Myslím, že je velmi důležitý, ale v jistém smyslu jsme si dostatečně neuvědomovali, jak důležitý vlastně byl, ani jaké ponaučení se nám snažil předat pro dnešek,“ dodává Corera.
Čeka, NKVD, KGB, FSB nebo SVR. Názvy se mění. Uvažování ale zůstává.
