Nejspíš málokoho nechalo chladným ostudné páteční (a brzké sobotní) jednání poslanecké sněmovny. Dávám si od té komedie jednodenní odstup a chci se – jako ostatně obvykle – na celou věc podívat z několika úhlů.
Před závorku (vlastně před článek) podotýkám, že zcela respektuji současnou realitu, kdy si voliči ve svobodných a demokratických volbách zvolili parlamentní většinu, kde holdingové hnutí majitele Babiše spolu s komerčními kolaboranty Tomia Okamury a parodií na politiky ze strany Motoristé páchají na České republice jedno zlo za druhým. Je to v pořádku, protože voliči rozdali karty a s těmi se hraje. Pravděpodobně nejprolhanější kampaň v novodobých dějinách zabrala, a tak nás uherské manýry čekají ještě cca tři roky. Možná víc.
Utopické anarchokapitalistické nesmysly, případně omezená představa, že bez ohledu na úroveň demokratické společnosti je jejich vlastní svoboda prostě jednou pro vždy daná, říkají něco o neznalosti historie a odmítání současné reality dynamicky proměňujícího se světa i naší země.
Tato vláda disponuje pohodlnou sněmovní většinou, a proto je zcela legitimní, aby prosazovala svoji politiku, jakkoli odpudivá se může zdát většině lidí dobré vůle. To, čeho jsme byli svědky v pátek a v sobotu nad ránem, ovšem překonává veškeré představy, které jsem já osobně o těchto lidech měl.
Nepřekvapuje mě, že kolaborant Okamura a jeho nohsledi – jako jsou Ševčík či Rajchl – jsou charakterově i intelektuálně na samotném dně toho, co kdy působilo v české politice. Skutečnost, že někteří lidé volí zradu vlasti, neúspěšného pornoherce a další výběr z hroznů nenávisti, ukazuje, že knížka Františka Koukolíka „Vzpoura deprivantů“ je opravdu mimořádně trefným dílem.
Pomsta převlečená za boj o poplatky
Bitva o „televizní poplatky“ nebo o „veřejnoprávní média“ a „doslova záchrana demokracie“ je však většinově nazírána dle mého dost falešnou optikou. Vládní sestavu žene mnoho motivů. Jedním z nich je pomsta. Bába se mstí všem, kteří mu poslední čtyři roky šlapali na kuří oka. Homeopatika na křivdu by měl brát po kilech, protože kromě kňučení a lží v podstatě svojí nepovedenou staroslověnštinu na nic nepoužívá. Dalším důvodem toho, co se včera stalo, je nepochybně výprask, který dostali v senátních a komunálních volbách. Ano, jedná se sice o „volby druhého řádu“ a jejich dopad na běžný život se může zdát marginální, ale něco symbolizuje. Andrej Babiš je ve věku, kdy jej viditelně stíhá zhoršená kognitivní schopnost, a také je živoucím důkazem toho, že když postupuje věk, stávající špatné vlastnosti nabývají na viditelnosti víc a víc.
Plán byl touhle cirkusovou a nechutnou sněmovní eskapádou, o které btw neinformovali ani většinu svých lidí, rozeštvat společnost. Chtějí vyprovokovat lidi dobré vůle k něčemu, co nebude hezké. Ostatně v zákulisí se tím ani netají. Aby mohli využívat těchto poklidných demonstrací ke svému tažení proti svobodnému Česku. A tím vybudit svoje spící podpůrce, kteří o minulém víkendu nepřišli.
V poslanecké sněmovně se primárně kvůli naprosté neschopnosti jejího vedení v čele s člověkem, jehož kvalifikace je vozit maňásky do Číny, vymkla za jakýchkoli očekávatelných scénářů. Porušování jednacího řádu je jenom tou nejmenší kaňkou na celém ostudném sněmovním zasedání. Nebudu tu rozebírat fekální charakter soudruha Ševčíka a jemu podobných. O tom už jiní napsali mnohé. Chci se spíš zaobírat reakcemi, hysterií na více stranách a také falešným postojem mnoha „opravdových pravičáků“, kteří nechápou, že tady se hraje úplně jiná hra než o tom, jestli a jak budou financována veřejnoprávní média a jestli vůbec mají existovat.
Klacek, který jsme jim sami podali
Sám jsem toho názoru, že primárním spouštěčem tohoto zla jsou rozhodnutí minulé vlády, kterou jsem za to také kritizoval, přestože v ní seděli moji přátelé a kolegové. Bez mimořádně špatného rozhodnutí na sílu zvyšovat poplatky a dát tak protičeské politické reprezentaci klacek do ruky a média jim na podnose předhodit jako kořist, by taková hysterie a nestandardní hra s největší pravděpodobností nepřišla.
Zároveň jsem velkým kritikem neschopnosti vést seriózní debatu o naplňování veřejnoprávní funkce těchto médií a naprosté absence sebereflexe mnohých jejich představitelů a zaměstnanců. Jejich výstupy na sociálních sítích mnohdy přinášejí i těm největším zastáncům opravdu těžké hlavy, za co se to vlastně mají postavit. Status quo je špatně a debatu, kterou jsme mohli v minulém období vést, jsme odmítli. Velká chyba a také odpovědnost za to, co se děje dnes. Nelze se tomu vyhnout. Je nutné chyby pojmenovat, pokud je nechceme dělat pořád dokola. Bohužel mnozí kolegové si to často nemyslí, a tak zůstávají v kolotoči mentálních vzorců, které je přivedly k volební prohře. Kdo chce kam…
Ovšem od včerejška sleduji jiné fenomény, které pro mě přinášejí velké dilema, jestli je pluralitní debata vůbec možná – na straně jedné – a na straně druhé, zda opravdu mnozí ti, co se honosí pravicovými a liberálně-konzervativními postoji, vůbec chápou tyto pojmy, anebo prostě mávají líbivými hesly a uniká jim podstata.
Tak tedy pojďme na to.
Výroky o ohrožení demokracie změnou financování veřejnoprávních médií jsou v prvé řadě mimořádně neuctivé k naší vlasti, která má robustně vybudované demokratické instituce, relativně funkční právní stát a je zcela pevně ukotvena v rodině civilizovaných zemí. Skutečnost, že nám vládne nechutná protičeská vládní sestava, na tom nic nezmění.
To ovšem neznamená, že pseudopravicové výkřiky přechytřelých „Mileiů z wishe“ o tom, jak vlastně vláda činí dobře, protože oni se na ČT nedívají a rádio neposlouchají, nejsou stejně tupé.
Svoboda není samozřejmá. Ani pro pravičáky
Jsem generace, jejíž rodiče před téměř třiceti sedmi lety riskovali pracovní i životní jistoty, postavili se na odpor komoušům a ve svých městech „dělali“ listopad 89. Můj otec zakládal v našem městečku Občanské forum, dneska je to pro mládežníky daleko jako husitské války, ale my, co nám je lehce přes čtyřicet, si to dobře a živě pamatujeme. Naši rodiče se dokázali postavit zlu a bojovat za lepší svět pro svoje děti. Přestože mlčící většina chtěla spíš západní konzum než svobody, lidé dobré vůle byli právě tou svobodou motivováni v prvé řadě. Svobodou, která se v krátké době stala téměř samozřejmostí, ale ona není samozřejmá nikdy. Když dneska čtu lidi, kteří berou svoje nekonečné možnosti jako samozřejmost a téměř se vysmívají „boji za svobodu a demokracii“ pseudopravicovými poučkami, říkám si, kdo jim nasral do lebky.
Pravice totiž není jenom privatizace, soukromý sektor, trh a podobně. Pravice je také úcta k institucím, respektování tradic a zároveň realismus. Utopické anarchokapitalistické nesmysly, případně omezená představa, že bez ohledu na úroveň demokratické společnosti je jejich vlastní svoboda prostě jednou pro vždy daná, říkají něco o neznalosti historie a odmítání současné reality dynamicky proměňujícího se světa i naší země.
A lidé, kteří této generaci svobodu vybojovali, dnes cítí, že jim současná vláda krade jejich zemi. Že se k České republice chová jako ke kořisti pro deprivanty. A vadí jim to. Zesměšňování občanských postojů k obraně veřejnoprávních médií není ani pravicové, ani konzervativní, ale jenom a pouze stupidní.
Tři strany sporu? Jen na první pohled
Sám mám k fungování těchto médií tisíce výhrad. A zásadně mi nevadí změna způsobu financování a další věci, o kterých s obdobným nerozhledem „hodná“ strana vypráví, že „jsi doslova Putin a babišovec“. Zdánlivě jsou tedy tři strany sporu. Vládní věrchuška toužící ničit fungování institucí, zpochybňovat soudy, ústavu, prezidenta, integritu naší vlasti jako demokratické, svobodné, západní, civilizované země na straně jedné, občas lehce hysterická a mnohdy obdobně falešné argumenty používající „hodnotová“ občanská společnost na straně druhé, a pak ti, kteří by měli být mému srdci nejbližší, ovšem zde naprosto nechápou hru, která se hraje – tedy pravicoví svobodomyslní lidé, kteří chtějí menší stát apod. Ano, jsem jeden z nich, jen přemýšlím v širším kontextu.
Všiml jsem si například pohrdavých výlevů tzv. pravičáků na adresu katolické církve a arcibiskupa Mons. Přibyla, když se otevřeně postavil za veřejnoprávní média. Žádný pravičák nezesměšňuje církev. A konzervativní teprve ne. To dělají bolševici a progresivističtí extrémisté. Je zábavné sledovat, jak největší bojovníci proti progresivismu si v tomto notují s A2larmem. A je to jen jeden příklad za všechny. U některých lidí méně, u některých více, mě ten nerozhled překvapuje. Protože doopravdy nejsou tři strany – i když si na ně mnozí hrají.
Vláda, která se snaží ukrást lidem dobré vůle jejich zemi, nehraje na kompromisy ani na debatu o čemkoli ani na třetí stranu.
Je tu jenom jedna zásadní otázka. Jsme ochotni se postavit zlu, když se opravdu děje, pochopit, že tohle nemá pravolevý rozměr, anebo se tomu budeme vysmívat, a až kolaboranti s holdingem šlápnou i na nás, tak už nebude, kdo by se ozval?
Odpověď leží v historii, v současnosti, v pokoře a schopnosti pluralitní politické diskuze, kterou už nejen proglefti, ale často ani moji kolegové, nejsou schopni.
Je to jen na nás.
