Jak se z člena třetí generace rodinné loďařské dynastie stal tvůrce kultu, jehož lesku neodolaly hollywoodské hvězdy, evropské monarchie ani nejbohatší průmyslníci planety?
Blesk, který zažehl rodinnou válku
Příběh značky Riva začal už v 19. století na březích lombardského jezera Iseo. To, co známe dnes, ale stvořil až Carlo Riva.
Po druhé světové válce firma pod vedením jeho otce Serafina stavěla především ďábelsky rychlé závodní čluny. Mladý Carlo se však vzhlédl v Americe. Toužil stavět sériové, extrémně kvalitní motorové čluny pro rekreační účely.
Hádky mezi otcem a synem o směřování podniku byly pověstné. Občas na sebe křičeli tak divoce, že mezi ně musela vletět paní Rivová a fyzicky je od sebe odtrhnout.
Můžeš mě zabít, papá…
Ledy se prolomily až ve chvíli, kdy Carlo padl před otcem na kolena. „Papá, můžeš vzít tu láhev ze stolu a praštit mě s ní přes hlavu. Můžeš mě zabít, ale já ty svoje lodě vyrobit musím!“
Starý pán nakonec povolil a Carlo vyrazil shánět kapitál. Pro peníze zašel k rodině Berettů, známým výrobcům zbraní. Ti mu však dali jen omezený rozpočet, přesně takový, aby v USA koupil pouhých šest vidlicových osmiválců.
Při návštěvě americké loďařské legendy Chris-Craft, jejíž motory obdivoval, mu manažeři oznámili, že minimální odběr je 50 kusů. Carlo se nevzdal. Druhý den přišel znovu, s tisícem omluv a historkou, že by hrozně rád koupil všech 50 motorů, jenže poválečná italská vláda mu kvůli devizovým omezením dovolí dovézt pouze šest. Američané mu příběh spolkli i s navijákem a Carlo si domů odvážel šest poctivých amerických V8.
Třicet vrstev laku a barevné pláště v dílně
Z Carla Rivy se stal vizionář posedlý absolutním detailem. V manufaktuře v Sarnicu zavedl přísný systém a barevně odlišil pracovní pláště dělníků podle specializace. Ti, kdo pracovali s mahagonovým dřevem, nosili červené pláště, mechanici u motorů žluté.
Když Carlo vykoukl z prosklené kanceláře a viděl barvy promíchané, hned věděl, že v dílně vládne chaos.
Zatímco italské automobilky nanášely na své vozy vrstvičku chromu o tloušťce zhruba 1,5 mikronu, Carlo nechal na kovové prvky svých člunů aplikovat masivních 30 mikronů. Mělo to odolat mořské soli.
Stejně nekompromisní byl i lak. Traduje se, že trup z afrického mahagonu dostával až 24, u některých sérií dokonce 30 vrstev ručně nanášeného laku. Každá vrstva se musela ručně přebrousit, dokud povrch nebudil dojem skleněného zrcadla.
Původní odhad 1 500 hodin práce na jedno plavidlo se tak zdvojnásobil na těžko uvěřitelných 3 000 hodin ruční výroby.
Když v roce 1962 debutoval model Riva Aquarama, pojmenovaný podle tehdejšího širokoúhlého filmového systému Cinerama, svět okamžitě pochopil, že vzniklo něco výjimečného. Člun si rychle vysloužil přezdívku „Stradivárky na moři“ nebo „Ferrari mezi loděmi“.
Nepřevratitelný mýtus Gianniho Agnelliho
Aquarama nebyla jen úchvatná na pohled, nabízela i fantastické jízdní vlastnosti. Gianni Agnelli, legendární šéf koncernu Fiat a známý playboy, chtěl člun osobně vyzkoušet na moři. Když dorazil, v loděnici mu s úsměvem řekli: „Když se vám ho podaří na vlnách převrátit, můžete si ho nechat zadarmo.“
Agnelli, známý bezohlednou jízdou, zkoušel s osmimetrovým člunem ostré manévry a řezal zatáčky na plný plyn. Dno ve tvaru hlubokého V v kombinaci s perfektním rozložením hmotnosti však loď udrželo na hladině jako přibitou. Agnelli člun nepřevrátil, a okamžitě si ho koupil.
Hračka pro Saint-Tropez a Brigitte Bardot
Carlo Riva načasoval uvedení Aquaramy dokonale. Na přelomu 50. a 60. let se měnil životní styl světové smetánky. Francouzská Riviéra, tedy Saint-Tropez, Cannes či Monako, se stala epicentrem luxusu.
Boháči, filmové hvězdy i průmyslníci potřebovali dokonalý doplněk k pobřežním vilám. Během několika málo let se Aquarama stala povinnou výbavou pro slavná jména: Brigitte Bardot, Sophia Loren, Rex Harrison, Peter Sellers, Richard Burton či Elizabeth Taylor a vedle nich monacký princ Rainier III. či egyptský prezident Násir.
Vlastní Aquaramu si nechal postavit i Ferruccio Lamborghini. Na jeho přání do ní namontovali dva dvanáctiválce Lamborghini 4.0 l z modelu 350 GT o celkovém výkonu 700 koní. Byla to nejrychlejší Aquarama v historii, dosahovala rychlosti zhruba 89 km/h (48 uzlů).
Místo sklolaminátu věčná hodnota
S nástupem 70. a 80. let přešla většina světových loďařství na levnější, lehčí a na údržbu snazší sklolaminát. U Aquaramy však dřevo odmítali opustit. Dřevěná Aquarama se postupně stávala extrémně drahým anachronismem, přesto se v různých modifikacích (Aquarama, Super, Lungo, Special) udržela ve výrobě až do roku 1996.
Za 34 let existence vzniklo pouhých 765 kusů řady Aquarama. Díky přísně limitovanému počtu a historickému statusu si tyto čluny nejen drží cenu, ale představují vyhledávanou investici.
Zatímco zachovalé kousky startují na částkách od 500 000 eur (cca 12,5 milionu Kč), vzácné verze nebo exempláře po slavných majitelích přesahují na aukcích hranici 1,5 až 2 milionů eur.
Dnes je značka Riva součástí prestižní italské skupiny Ferretti Group. Na odkaz legendární klasiky přímo navazuje desetimetrový model Riva Aquariva Super, moderní interpretace, která kombinuje nejnovější kompozitní materiály s ručně vyřezávaným mahagonovým dřevem vkládaným javorem a koženými detaily na palubní desce. Elegance z břehů jezera Iseo tak trvá dál.
