Nikdy by mě nenapadlo, že by se mi mohli líbit mladší muži. Zásadně jsem randila s o deset i patnáct let staršími a přišlo mi to tak v pořádku. Cítila jsem se křehce a zranitelně a mohla jsem k nim vzhlížet. Mladší kluci mě absolutně nebrali. Ale bylo mi tenkrát pětadvacet.
Máma mi říkala, ať počkám po čtyřicítce, že se to změní. Nevěřila jsem jí. Měla pravdu.
Sedím v baru na oslavě narozenin kamarádky, kam jsem vůbec neplánovala přijít. Je po desáté a společnost se dobře baví. Najednou zaregistruju kolem sebe nějakou jinou energii, podívám se tím směrem a uvidím mužské ruce. Nevím proč, ale zaujmou mě.
Stereotyp sexuálně nenasytné starší ženy, která si užívá sérii mladých milenců, příliš neodpovídá tomu, co ukazují data
Postupuju proto pohledem nahoru a zarazím se u uhrančivých očí. Všimne si toho a já uhnu pohledem. Večer pokračuje dál, ale nevěnuju mu víc pozornosti.
Pak se najednou objeví vedle nás a říká něco mému společníkovi. Podívám se na něj podruhé a okamžitě mi proběhne hlavou: Do pr… jak to, že jsem tohohle kluka nepoznala dřív? Vůbec nevím, odkud se ten pocit vzal. Neznám ho, v životě jsem ho neviděla a vůbec nic o něm nevím, přesto mám pocit, že ho znám celý život.
O týden později tam jdu znovu. Začneme se velmi rychle bavit, jako bychom se znali odjakživa, a tak to pokračuje několik dalších týdnů. Máme společný smysl pro humor, podobnou energii, a i přes snahu nedávat naši vzájemnou náklonnost najevo ji začne vnímat i naše okolí.
Dosud to běželo skvěle, jenže pak jsem zjistila, že je mu o patnáct let míň.
Tohle mu přece nemůžu udělat…
Stopka přišla za pár vteřin
Dokud jsem neznala jeho věk, neexistoval žádný problém. Viděla jsem mladého muže, který mě přitahoval, se kterým jsem si rozuměla a cítila se vedle něj sakra dobře. Pak jsem ale nějak vyšmejdila jeho rok narození a během několika vteřin se všechny moje představy sesypaly jako domeček z karet. Moje hlava mi dala okamžitou stopku. Dokonce mě napadlo, že mu tohle přece nemůžu udělat. Já jemu…!
Nemusím vám asi popisovat, co se mi honilo hlavou. Co by se mnou asi dělal? Co bych dělala já s ním? Co bych mu tak mohla nabídnout? Humor, nadhled a žádné hry a dramata? Touží po tom vůbec? Jemu se přece budou vždycky líbit mladé holky a těm už nemůžu konkurovat. A v neposlední řadě: Co by na to asi řeklo okolí?
Upřímně mě to vyděsilo. A to se považuju za poměrně svobodomyslného člověka. Jasně, tušila jsem, že bude mladší. Sedm, osm let bych asi ještě ustála. Ale patnáct? To bylo i na mě moc. Okamžitě jsem to rozumově zamítla.
Až zpětně mi došlo, že nejzajímavější nebyl ani tak věkový rozdíl, ale rychlost, s jakou jsem si jen pomyšlení na to, že by z toho mohlo být něco víc, téměř okamžitě zakázala. Jako by muž mohl být pro ženu atraktivní navzdory svému věku, zatímco žena se musí stále nějak obhajovat a ptát sama sebe, jestli na to má vůbec právo.
Je patnáct let moc, nebo málo?
Starší muž a mladší žena představují kombinaci, na kterou jsme si zvykli po staletí. Dnes už proto nikoho nepřekvapí ani třicetiletý věkový rozdíl. Samozřejmě pokud je starší muž. Ten by měl být zkušenější, společensky etablovanější a ekonomicky zajištěnější, žena naopak mladší, poddajnější a možná i naivnější.
A přestože dnes už většina z nás nevolí partnera podle velikosti jeho polí nebo počtu kusů dobytka, některé představy o tom, jak by měl „správný“ pár vypadat, jsou stále překvapivě odolné.
My ženy máme ještě jednu nevýhodu, a tou je stárnutí. Zatímco starší muže označujeme za sexy a charismatické, protože mají zkušenosti a společenský status, ženy jsou stále oceňovány především za mládí a fyzickou krásu. O takzvaném dvojím metru se ostatně v sociálních vědách mluví desítky let.
Vztah starší ženy s mladším mužem ale tento scénář narušuje. Připomíná totiž, že žena nemusí být nejžádanější v pětadvaceti, její sexualita nekončí nutně s reprodukčním věkem a muž nemusí být s o deset nebo patnáct let starší partnerkou jen z nedostatku jiných možností či nedej bože kvůli komplexu z dětství. Může si ji zkrátka vybrat.
Cougar a toy boy
Pamatuju si, když začala Demi Moore chodit s Ashtonem Kutcherem. Jí bylo čtyřicet a jemu pětadvacet. Neodsoudila jsem ji, ale stejně jsem se podivovala, co na ní přes její samozřejmě dokonalý vzhled, nesporný talent a světovou slávu vidí. Napadalo mě, jestli se mu stejně tajně nelíbí mladé holky.
Dnes jsem jí vlastně vděčná, protože byla jednou z prvních žen, které takový vztah otevřeně přiznaly a žily před zraky veřejnosti. Prolomila tím určité tabu. Možná i díky tomu dnes celý svět ví, že Sienna Miller před časem porodila druhé dítě svému o patnáct let mladšímu snoubenci, britskému herci a modelovi Olimu Greenovi, a nikdo to nepovažuje za téma.
Julianne Moore je pro změnu se svým o devět let mladším manželem, režisérem Bartem Freundlichem, už víc než třicet let, z čehož jsou třiadvacet let manželé. Sama ale dříve přiznala, že pro ni byl právě věkový rozdíl zpočátku velké téma. Nakonec se ukázalo, že největší problém s ním měla ona sama.
Pokud má žena mladšího muže, rychle ji označíme za „cougar“. Je v tom sice něco lehce obdivného, ale zároveň i posměšného. Mně vždycky naskočila představa zralé ženy v leopardích šatech, která čeká u baru na vhodnou mladou kořist a nebojí se kdykoli zaútočit. Muže ve stejné situaci většinou ještě poplácáme po ramenou a pogratulujeme mu, že je pašák.
A jsou vůbec šťastní?
Stereotyp sexuálně nenasytné starší ženy, která si užívá sérii mladých milenců, příliš neodpovídá tomu, co ukazují data. Analýza amerického National Survey of Family Growth zjistila, že přibližně třináct procent sexuálně aktivních žen ve věku 35 až 44 let mělo partnera nejméně o pět let mladšího. A nešlo zdaleka jen o krátké románky. Většina těchto vztahů trvala alespoň dva roky a část žen byla za mladšího partnera provdaná. Zdá se, že „cougar“ tak funguje spíše jako popkulturní postava než jako popis skutečného života.
A aby toho nebylo málo, psychologové Justin Lehmiller a Christopher Agnew porovnávali ženy s výrazně mladšími, výrazně staršími a podobně starými partnery. A víte co? Nejspokojenější a zároveň nejvíc odhodlané ve vztahu zůstat byly právě ženy s mladšími muži.
Samozřejmě to není univerzální recept na šťastný vztah a nikomu tady neradím vyměnit čtyřicetiletého partnera za třicetiletého. Studie navíc nedokazuje, že za větší spokojenost mohl právě věkový rozdíl. Boří ale představu, že je vztah starší ženy s mladším mužem předem odsouzený k zániku. Samotné číslo v občance zkrátka není dobrým ukazatelem toho, jestli vám vztah vydrží.
A co na to okolí?
Jestli ale těmto párům může něco skutečně zkomplikovat život, pak jsou to reakce jejich okolí. Pokud jejich vztah neschvaluje, dřív nebo později se tento tlak promítne i do něj. A u dvojic, kde je výrazně starší žena, bývají komentáře dost kruté.
Jak dlouho vám to vydrží? On nechce děti? Nebojíš se, že tě vymění za mladší? Co budete dělat za dvacet let?
Pokud je to v páru naopak, většinu podobných otázek nikoho ani nenapadne položit. Už jste snad slyšeli, že by se někdo padesátiletého muže s pětatřicetiletou ženou ptal, jestli si uvědomuje, že za pár let bude vedle ní vypadat jako její otec?
Ženy navíc okolí snadno zasáhne právě tam, kde společnost jejich nejistotu dlouhodobě pěstuje – ve vztahu k vlastnímu vzhledu. Ostatně právě v těchto případech často popisují obavy z viditelných známek stárnutí nebo z toho, že budou vedle partnera časem působit spíš jako jeho matka.
Osobně znám muže, který měl partnerku o šestnáct let starší. Byli spolu sedm let a společně vychovávali její dvě děti. Když jí bylo kolem padesáti, sama vztah ukončila. Důvod jejich rozchodu neznám a s věkem vůbec souviset nemusel. On byl každopádně z rozchodu naprosto zdevastovaný a za celé ty roky jsem ho neslyšela utrousit jedinou poznámku o jejím věku nebo „upadající kráse“.
Kde se vůbec vzala představa, že žena musí vedle muže vypadat mladší?
Kdo tady koho vlastně sbalil?
Socioložka Milaine Alarie vedla hloubkové rozhovory s 55 ženami ve věku od třiceti do šedesáti let, které měly zkušenost s mladšími muži. Většina z nich popisovala, že se cítila sexuálně svobodněji a snáze vyjadřovala vlastní touhy a potřeby.
Nemusí to samozřejmě znamenat, že mladší muži jsou lepší milenci, ale spíš to, že se v takovém vztahu mohou proměnit tradiční role. Žena automaticky není mladší, méně zkušená ani pasivnější, věk jí naopak dává větší sebevědomí a ona ví, co chce a co už ne.
Když nad tím přemýšlím, vlastně to docela přesně vystihuje i můj příběh z baru. Nikdo tam nikoho nebalil. Byla jsem to já, kdo nejdřív zaregistroval novou energii, mužské ruce, pak oči a nakonec člověka, který se mi líbil. Teprve později jsem začala řešit, jestli bych ho vlastně vůbec měla chtít.
Máma měla pravdu
Máma mi už před dvaceti lety tvrdila, že po čtyřicítce změním názor. A jako skoro vždy měla pravdu. S věkem se totiž nezměnilo jen to, co se mi líbí, ale i to, co od partnerství očekávám.
Ve dvaceti jsem chtěla staršího muže, ke kterému budu vzhlížet a on mě provede životem. Líbily se mi jeho zkušenosti, jistota a taky pocit, že vedle něj můžu být ta bezbranná a zranitelná.
Dnes už vedení tolik nepotřebuju a ani mi nikdo nemusí ukazovat svět. Bylo by to samozřejmě fajn, ale dost už jsem toho objevila sama, takže po tom zase tolik nebažím. Mnohem víc mě přitahuje podobná energie, životní nadhled, určitá bezstarostnost a dávka odvahy. A může se stát, že data v našich občankách přitom nebudou odpovídat společenským představám.
To samozřejmě neznamená, že na věku vůbec nezáleží. Větší věkový rozdíl může znamenat jinou životní fázi, odlišné představy o dětech, práci nebo budoucnosti a časem se může projevit i ve zdraví nebo tempu života. Jenže ani stejný rok narození vám nezaručí, že budete od života chtít totéž. Nakonec je mnohem důležitější, jestli se potkáte v tom, jak chcete společně žít.
Tak kolik vám vlastně je?
Vztah ženy s mužem o deset nebo patnáct let mladším tedy může bez problémů fungovat. Stejně jako může skončit. Proč ale máme stále potřebu zdůrazňovat věk? Zatímco u mužů jsme si dávno zvykli, že stárnou a přitom zůstávají žádoucí, u žen se s touto představou sžíváme pomaleji.
Atraktivita starší ženy totiž znamená také přijmout fakt, že ženská hodnota neklesá s každou další svíčkou na narozeninovém dortu. A rozhodně neplatí, že by žena po čtyřicítce nebo padesátce měla být vděčná za každého muže, který o ni projeví zájem.
Když mi máma ve dvaceti říkala, ať počkám po čtyřicítce, nevěřila jsem jí. Dnes už vím, že měla pravdu. Jen jsem tehdy ještě netušila, že až ten věk jednou přijde, nebudu řešit, jestli se můžu líbit mladším mužům, ale spíš to, jestli si to můžu sama dovolit.
