Sérii začal v roce 1912 na Titaniku, další tři lodě skončily pod hladinou za první světové války. Mezitím Priest zažil nejméně dvě vážné srážky na moři.
Jeho příběh je pozoruhodný i kvůli povolání, kterým se živil. Pracoval jako lodní topič, tedy jeden z mužů, kteří hluboko v útrobách parníků přikládali uhlí do kotlů. Právě odtud bylo při nehodách obtížné dostat se na otevřenou palubu.
V kotelnách panovalo nesnesitelné horko
Arthur John Priest se narodil v roce 1887 v anglickém Southamptonu. Jeho příjmení znamená v překladu „kněz“, s duchovním povoláním však neměl nic společného. Už jako mladý muž se začal živit na moři jako lodní topič, anglicky stoker nebo fireman. Topiči vyráběli páru potřebnou k pohonu strojů.
Šlo o namáhavou práci v horku, často vykonávanou jen v lehkém oblečení. Na Titaniku pracovalo více než 150 topičů, kteří obsluhovali 29 kotlů. Obrovský parník spotřeboval přes 600 tun uhlí denně.
Podle BBC patřili topiči spolu s dalšími pracovníky strojní posádky k takzvané „black gang“, skupině mužů pracujících mezi uhlím, sazemi a žárem.
Když Titanic narazil do ledovce, odpočíval
V noci ze 14. na 15. dubna 1912 narazil Titanic v severním Atlantiku do ledovce. Čtyřiadvacetiletý Priest byl tehdy členem jeho posádky.
Ačkoli běžně pracoval u kotlů, při nárazu podle reportáže BBC právě odpočíval mezi směnami. Není tedy pravda, že by musel před vodou utíkat přímo od rozpálených pecí.
Jeho vyhlídky na záchranu přesto nebyly dobré. Muži ze strojní posádky se museli z dolních částí lodi dostat na horní paluby, kde se spouštěly záchranné čluny. Těch navíc nebylo dost pro všechny cestující a členy posádky.
Z více než 150 topičů přežilo podle BBC pouze 44. Priest patřil mezi ně. Encyclopedia Titanica uvádí, že se pravděpodobně zachránil ve člunu číslo 15, přesný průběh jeho záchrany však není jistý.
Z katastrofy vyvázl s omrzlinami prstů na nohou a poraněnou nohou. Zatímco při potopení Titaniku zahynulo více než 1 500 lidí, Priest se vrátil domů.
Námořní nehody zažíval už před Titanikem
Potopení Titaniku nebylo Priestovým prvním setkáním s nebezpečím na moři. Dříve sloužil na parníku Asturias, který byl při své první plavbě poškozen při srážce.
V roce 1911 se nacházel také na palubě Olympicu, sesterské lodi Titaniku. Ta se poblíž ostrova Wight srazila s britským křižníkem HMS Hawke. Olympic utrpěl vážné poškození, ale nepotopil se.
Ani po zkáze Titaniku se Priest námořnické kariéry nevzdal. Během první světové války pak přežil další tři potopení.
Tři potopené lodě během dvou let
V únoru 1916 sloužil na britském pomocném křižníku Alcantara. Ten se v Severním moři střetl s německým pomocným křižníkem Greif, který se vydával za neutrální loď. Následoval ozbrojený boj, při němž se obě plavidla potopila. Priest přežil, ale utrpěl zranění střepinami.
V listopadu téhož roku se nacházel na Britanniku, další sesterské lodi Titaniku. Během války sloužila jako nemocniční loď. Dne 21. listopadu 1916 narazila v Egejském moři na minu a během necelé hodiny se potopila.
Většina lidí na palubě se zachránila, včetně Priesta. Zahynulo však 30 lidí. Zvlášť nebezpečné byly stále se otáčející lodní šrouby, do nichž byly vtaženy dva předčasně spuštěné záchranné čluny.
Poslední známé potopení Priest přežil 17. dubna 1917. Tehdy pracoval jako topič na nemocniční lodi Donegal, kterou v Lamanšském průlivu zasáhlo německé torpédo. Znovu se zachránil, tentokrát se zraněním hlavy.
Jeho osudy zaujaly i dobový tisk. Britský deník The Times zveřejnil 23. dubna 1917 článek A Fireman’s Adventures, tedy „Dobrodružství jednoho topiče“. Už tehdy zaznamenal, že Priest zažil potopení čtyř lodí a poškození několika dalších.
Jak se mohl pokaždé zachránit?
Jednoznačné vysvětlení Priestova neobvyklého štěstí neexistuje. Nevíme přesně, jak probíhaly všechny jeho záchrany, a jednotlivé katastrofy se navíc výrazně lišily.
Na Titaniku zahynula většina lidí na palubě. Naproti tomu z Britanniku se podařilo zachránit téměř všechny. Také okolnosti námořních střetů během první světové války byly jiné než při nárazu do ledovce.
Nelze proto tvrdit, že Priest pokaždé použil stejný způsob záchrany. Jeho opakované přežití mu však přineslo pověst mimořádného šťastlivce.
Podle Encyclopedia Titanica později tvrdil, že s ním ostatní námořníci nechtěli vyplout, protože ho považovali za nositele smůly. Jde ovšem o jeho vlastní tvrzení, nikoli o nezávisle doložený postoj jeho kolegů.
Po Donegalu na moře nevrátil
Po potopení Donegalu už se na moře nevrátil. Zbytek života strávil v Southamptonu, kde v roce 1937 zemřel na zápal plic. Bylo mu 49 let.
Stejné tři slavné lodě přežila i Violet Jessopová
Priest nebyl jediným člověkem, který zažil nehody všech tří sesterských lodí Olympic, Titanic a Britannic. Na každé z nich sloužila také Violet Jessopová. V roce 1911 byla na Olympicu při srážce s HMS Hawke, o rok později přežila potopení Titaniku a v roce 1916 se zachránila z Britanniku.
Na Titaniku pracovala jako stevardka, na Britanniku jako zdravotní sestra. Při potopení nemocniční lodi se ocitla v nebezpečí poblíž lodních šroubů a při záchraně utrpěla zranění hlavy. Její příběh potvrzuje také National Maritime Museum Cornwall.
Na rozdíl od Priesta pokračovala Jessopová v práci na moři ještě řadu let. Později vyšly také její vzpomínky pod názvem Titanic Survivor.
