Jazyková blízkost i společný boj o zachování slovanské identity v „moři němčiny“ ukazují, jak si jsou Češi a Lužičtí Srbové ve skutečnosti blízcí. V podcastu Matěje Hollana I want more! tuto realitu pojmenovává předseda Společnosti přátel Lužice Lukáš Novosad: „Češi a Lužičtí Srbové jsou prostě rodina. My jsme zvyklí vnímat jako rodinu Slováky, ale ten vztah se Slováky je nepoměrně kratší.“
Nejbližší národ, o kterém se moc nemluví
I přes společnou historii se osudy obou národů začaly výrazně lišit. Zatímco Češi prošli úspěšným národním obrozením a dokázali si vybudovat vlastní stát, Lužičtí Srbové zůstali menšinou bez politické autonomie. Jejich jazyk i kultura byly dlouhodobě vystaveny silnému tlaku germanizace a otázka jejich přežití se stala jedním z klíčových témat jejich moderních dějin.
Právě zde vstupuje do příběhu role českých zemí. Praha se stala pomyslným centrem lužickosrbské vzdělanosti, hrají se zde divadelní hry přeloženy do lužické srbštiny, které jsou navštěvovány i předními osobnostmi českého národního obrození v čele s Josefem Dobrovským či Karlem Jaromírem Erbenem.
V Lužickém semináři zakládají lužickosrbští studenti spolek „Serbowka, towaŕstwo Serbow Serbskeho seminara w Prazy“, na základě jehož práce později ve 20. století vzniká největší sbírka sorabik, tedy obecně řečeno literatury týkající se Lužice, mimo její území – Hórnikowa serbska knihownja.
Podpora lužickosrbského jazyka přichází také v době, kdy německá perzekuce jazyka jede na plné obrátky ve 20. století. Na sklonku druhé světové války je právě Praha posledním místem, kde se vydává rukou psaný lužickosrbský časopis po zákazech v Říši. Dále po druhé světové válce před komunistickým pučem v Československu vznikají ve městech jako Varnsdorf, Česká Lípa či Liberec lužickosrbská gymnázia, která pomáhají udržet lužickosrbskou kulturní i jazykovou identitu živou.
„Zajímavé je, že my Češi, a mluvíme i o Moravanech, se rádi vnímáme jako malé národy. Ale je to blbost. My jsme národ střední velikosti ve všech parametrech, co se jazyka týče. A ten malý národ jsou ti Lužičtí Srbové. A když přijedeš do Lužice, najednou zjistíš, že jsi ten velký národ, že jsi ta řídící kultura, že jsi ten, ke komu nějakým způsobem vzhlížejí," říká Novosad. Připomíná také symbolická gesta: Tomáš Garrigue Masaryk i Václav Havel patří podle něj k málu státníků, kteří Lužické Srby oficiálně přijali.
Silné vazby nezmizely ani v nedávné minulosti. Když na počátku tisíciletí hrozilo rušení lužickosrbských škol, ozvala se i česká vláda. České instituce navíc dnes vnímají Lužické Srby jako krajany, což je status, který je sice trochu zvláštní a sami Srbové k němu mohou mít výhrady, ale zároveň ukazuje, že český stát jejich existenci nepřehlíží.
Novosad připomíná, že Lužičtí Srbové mají v Německu postavení chráněné autochtonní menšiny. To jim zaručuje například právo na vzdělávání v mateřštině nebo možnost používat vlastní jazyk ve veřejném prostoru. Současně ale upozorňuje, že realita je složitější. Počet přirozených mluvčích klesá a zejména dolnolužická srbština je ohroženější než hornolužická.
Přesto Novosad nemluví o zániku, spíš o proměně. Identita Lužických Srbů se podle něj částečně přesouvá od čistě jazykového chápání k regionálnímu a kulturnímu. Jinými slovy: Lužickým Srbem už nemusí být jen ten, kdo jazykem běžně mluví doma, ale i ten, kdo se k Lužici a její tradici vědomě hlásí. Jazyk samotný podle Novosada nezmizí úplně i proto, že je dnes zdokumentovaný, nahraný a uložený v digitální podobě.
