Zuzana Mrázová (ministryně pro místní rozvoj)
Mrázová na ministerstvo nastoupila z pozice starostky severočeské Bíliny, tedy města, které dlouhodobě bojuje s jednou z nejhorších životních úrovní v celé České republice.
Šafr v epizodě upozorňuje na nehorázný paradox. Jako starostka totiž bydlela v obecním bytě o rozloze přes 130 metrů čtverečních za pouhých 4 500 korun měsíčně. V chudé lokalitě se sociálními problémy jde o naprostý zlomek tržní ceny.
Když tyto informace vyplavaly na veřejnost, Mrázová se podle Šafrové rozplakala přímo během rozhovoru ve studiu Blesku. „Proč proboha tvrdí, že nikdy nejezdí na zahraniční drahé dovolené?" ptá se Šafr. Šafrová vzápětí poukazuje na její instagramový profil, který je plný fotek z nákladných cest do Brazílie, Japonska, Ameriky, na Srí Lanku nebo do Itálie.
Podle autorů podcastu je celá situace o to smutnější, že v Bílině žijí lidé v reálné bytové nouzi, kteří by levné obecní bydlení prokazatelně potřebovali. Životní úroveň řady místních obyvatel by se zvedla, kdyby městská pomoc cílila na ty, co mají skutečné problémy, a ne na zajištěné politické funkcionáře.
Jaromír Zůna (ministr obrany)
Ministr obrany Jaromír Zůna drží vládní křeslo za SPD, přestože jeho osobní postoje k Rusku a válce na Ukrajině jsou v přímém rozporu s oficiální proruskou linií Tomia Okamury. Zůna veřejně označuje Rusko za agresora a uznává právo Ukrajiny na obranu. „Proč si nevšiml toho, že strana, za kterou sedí ve vládě, říká přesný opak?" podivuje se Šafr.
Absurdita jeho politické pozice se naplno ukázala při jmenování nového náčelníka generálního štábu. Zůna prosazoval vlastního kandidáta, hlasování na vládě ale potupně prohrál a nový šéf armády byl jmenován přes jeho výslovný nesouhlas. Zůna přesto z funkce neodstoupil a na ministerském postu setrval.
Šafr v této souvislosti nabízí historické srovnání s Ludvíkem Svobodou, k jehož odvolání z funkce prezidenta musel tehdejší komunistický režim nakonec přijmout speciální ústavní zákon. „Toho část národa měla ráda, přestože to byl naprostý zločinec," doplňuje Šafrová s přímým odkazem na Svobodovu předválečnou a válečnou spolupráci se sovětskou tajnou službou NKVD.
Robert Plaga (ministr školství, mládeže a tělovýchovy)
Plaga podle Šafra představuje klasický normalizační fenomén postavený na alibistické logice: je lepší, když na těch místech sedíme my, než aby tam přišel někdo ještě horší. Konkrétním důkazem tohoto uvažování je sněmovní usnesení namířené proti konání Sudetoněmeckých dnů v Brně. Plaga sice text alibisticky kritizoval na sociální síti Twitter a tvrdil, že jako poslanec by pro něj nehlasoval, do samotné sněmovny ale kandidovat nešel.
„To je přesně styl pana Plagy," glosuje to Šafrová. Podle ní jde o typ hbitých a zdánlivě slušných kariéristů, kteří jsou v systému potřeba jen k tomu, aby ohýbání morálky a politické lumpárny přikrývali svým expertním kreditem až do úplného konce.
Šafr srovnává Plagovo chování s autory, kteří psali prestižní rubriku Poslední slovo v Lidových novinách v době, kdy médium ovládl holding Andreje Babiše. V novinách sice probíhala otevřená adorace majitele a likvidace svobodné novinařiny, tito autoři však svými jmény vytvářeli pro veřejnost falešný dojem normálnosti. Na úrovni člena vládního kabinetu je takové chování ještě nebezpečnější.
