Dlouhé týdny trvající spor mezi prezidentem a premiérem o to, zda bude hlava státu součástí české delegace na summitu NATO v Ankaře, vstoupil do nového dějství. Po oznámení, že vláda účast Petra Pavla neschválila, reagoval prezident podáním kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu.
Andrej Babiš to bere úkorně a tvrdí, že takový krok do českého politického systému nepatří. Nemá pravdu. Fakt, že kompetenční žaloba dosud nebyla v této relaci podána, svědčí pouze o komplikovaném vývoji české demokracie.
Více než pro Petra Pavla má tento krok zásadní význam pro kohokoliv, kdo v prezidentském křesle usedne po něm.
Kompetenční žaloba in abstracto
Kompetenční žaloba podaná prezidentem či vůči němu byla dlouhé roky jen teoretickým konstruktem pro studenty ústavního práva. Na nižší politické úrovni přitom nejde o nic neobvyklého.
Dva orgány státní moci se často nemohou shodnout, který z nich má v určité věci rozhodovat. Občas si myslí, že kompetenci mají oba, občas se k ní nehlásí žádný.
Pak rozhoduje nejbližší vyšší správní orgán, případně Nejvyšší správní soud. Tyto spory však probíhají stranou veřejné pozornosti. To neplatí v případě, kdy se o vliv hádají dva nejvyšší političtí představitelé země. Z logiky věci se z takového střetu stává ústřední společenské téma.
O kompetenční žalobě na prezidenta se hlasitě hovořilo už na sklonku éry Miloše Zemana, když odmítal jmenovat ministrem zahraničí Jana Lipavského. Tehdy nakonec došlo k politické dohodě s Petrem Fialou.
Znovu se tento nástroj přihlásil o slovo, když po loňských volbách do poslanecké sněmovny odmítl prezident Petr Pavel jmenovat ministrem Filipa Turka. Ani tehdy žaloba k soudu nedorazila.
Nyní konečně došlo na lámání chleba. Prezident žalobu k Ústavnímu soudu reálně podal kvůli sporu o to, zda mu vláda brání vykonávat kompetenci garantovanou článkem 63 Ústavy, tedy zastupování státu navenek na summitu NATO v Ankaře. Nenastala žádná katastrofa, český právní řád s suchou situací běžně počítá.
Taktické ticho a kauza Turek
Nabízí se otázka, proč Andrej Babiš nepodal kompetenční žalobu na prezidenta už v případě sporu o ministerský post pro Filipa Turka. Prvním vysvětlením je, že sám Babiš o Turka ve vládě nijak zvlášť nestál.
Většina ústavních právníků navíc varovala, že by Ústavní soud rozhodl ve prospěch prezidentova povinného jmenování.
Mnohem logičtější vysvětlení však nabízí rétorika samotného Babiše. Jako politicky protřelý hráč tušil, že se schyluje k hlubšímu konfliktu ohledně summitu NATO. Už u kauzy Turek proto začal o žalobě mluvit jako o nevhodném a rušivém elementu. Cíleně formoval veřejné mínění tak, aby vyvolal dojem, že Petr Pavel dělá něco nepatřičného. To je prostá manipulace.
Andrej Babiš byl svými poradci na krok Hradu dobře rétoricky připraven.
Vláda se hájí tím, že prezidentovi v zastupování státu nebrání, protože mu umožnila několik jiných zahraničních cest a pověřila ho vedením delegace na podzimním summitu OSN. Přitom ještě před pár týdnů nechtěl ministr zahraničí Petr Macinka o ničem takovém ani slyšet.
Vzhledem k tomu, že kompetenční žaloba nebyla v podobném případě nikdy využita, nikdo nedokáže s jistotou říct, zda Ústavní soud bude věc posuzovat široce, nebo rozhodne izolovaně o jedné konkrétní akci. Pokud by žaloba směřovala výhradně na účast na summitu NATO, Ústavní soud by pravděpodobně dal prezidentovi za pravdu.
Šibeniční termíny a politická odpovědnost
Zásadní otázkou zůstává, zda vůbec stihne soud rozhodnout do konání samotného summitu. Babišova vláda záměrným protahováním verdiktu, zda prezident do Turecka poletí, vytvořila šibeniční termín.
Ústavní experti se shodují na jednom – rozhodnutí bude mít převážně akademický charakter. Nebude ani tak řešit aktuální spor, jako spíš definovat pravidla pro budoucnost.
I kdyby Ústavní soud včas rozhodl, že Petr Pavel do Ankary odletět má, Andrej Babiš může verdikt ignorovat. Rozhodnutí není exekučně vymahatelné. Vláda nedostane pokutu a soudci nebudou dělat prezidentovi doprovod na letišti.
Nerespektování vůle Ústavního soudu je fatálním podkopáváním důvěry v právní stát, odpovědnost je však ryze politická. Babiš i jeho koaliční partneři navíc opakovaně vyjádřili pochybnosti o nezávislosti soudců jmenovaných Petrem Pavlem.
Premiér se ovu nebezpečnou hru nebojí hrát. Ví, že jeho voličům je to buď jedno, nebo stojí slepě na jeho straně. Objektivní realita je nezajímá.
Porodní bolesti třicetileté demokracie
Jakkoliv Ústavní soud Petru Pavlovi cestu na summit pravděpodobně nezajistí, pomůže jasně vytyčit mantinely, které dává Ústava. Ta je záměrně psána obecně, aby nechávala prostor pro politickou dohodu. Zároveň však obsahuje mechanismy pro chvíle, kdy dohoda selže.
S Andrejem Babišem lze souhlasit v tom, že lepší je se dohodnout. Nelze však ignorovat fakt, že je to právě on, kdo jakoukoliv dohodu zablokoval.
Česko tímto sporem prožívá opožděné porodní bolesti demokracie po dekádách totality, kdy bylo právo jen nástrojem moci. Demokracii tu máme přes tři dekády, což není dost dlouhá doba na to, aby byl systém dokonalý. Aktuálně dochází k obrušování hran, které se ukázaly jako problematické.
Spojené státy mají náskok dvou set padesáti let, a i tam se museli k dnešní podobě propracovat řadou ostrých sporů. Současný americký vývoj navíc ukazuje, že ani robustní, čtvrt milénia budovaný systém nemusí stačit, pokud se ho rozhodne ve svůj prospěch ohýbat jeden bezohledný egomaniak.
Kompetenční žaloba není ideální každodenní nástroj. Vyjasnění jednoho ostrého sporu však může zabránit mnohem hlubší krizi v budoucnu, kdy jména jako Babiš a Pavel budou už jen kapitolou v učebnicích dějepisu.
