Berlínský Olympijský stadion je bezesporu místem, kudy kráčely dějiny, povětšinou ty sportovní. Jak už to s podobnými velkými arénami bývá, občas sport ustoupí kultuře a i ta se zde dokáže nesmazatelně zapsat nejen do historie, ale hlavně do srdcí diváků.
Příkladem byl i koncert Foo Fighters v čele s Davem Grohlem (57). Kapela vyprodanému stadionu ukázala, zač je toho rock´n´roll, a potvrdila své místo na rockovém Olympu. S trochou štěstí a náhody jsem mohl být u toho.
O koncertu Foo Fighters v Berlíně jsem věděl delší dobu.
Řešili jsme s bratrancem, který je také rockovým fanouškem, že bychom vyrazili, ale nakonec jsme k sobě nikoho nesehnali a myšlenku v půlce týdne se plahočit do německé metropole, řešit ubytování a brát si kvůli tomu dva dny dovolené, jsme zavrhli.
Vlastně bych asi i zapomněl, že se akce blíží, nebýt toho, že mi kamarád Filip, který se zrovna vrátil z fotbalového mistrovství v Mexiku, během piva na přivítanou řekl, že mu zrovna psal jiný známý, že nakonec do Německa nemůže, takže mají s partou volné místo. Neváhal jsem ani vteřinu, což se ukázalo být skvělým rozhodnutím.
Závod s časem a německým deštěm
První drobná zrada nastala, když jsme těsně před srazem na odjezd ve dvě hodiny odpoledne zjistili, že jsme jaksi nepochopili rozvrh večera. Není to totiž tak, že v sedm večer začne první ze dvou předkapel, aby kolem půl deváté odstartoval koncert hlavních hvězd, ale v oněch sedm začínají hrát Foo Fighters, přičemž předkapely si svou show odbudou někdy během toho, co my budeme míjet Drážďany.
,
Pokud tedy vše pojede, jak má, nebudou zácpy a nehody. Nehraje se v uzavřené hale, ale na otevřeném obrovském stadionu, tak nás asi mohlo napadnout, že se bude řešit noční klid, ale co už. Jedeme, ať stíháme.
Zhruba ve tři čtvrtě na sedm dojíždíme na parkoviště, všichni už se připravují k rychlému výsadku rovnou k hlavní bráně, ale hlídač nás uklidňuje.
Tedy, uklidňuje… „Nemusíte spěchat, začátek je minimálně o půl hodiny posunut, prožene se tu bouřka,“ říká bodrý Berlíňan a sám si z batůžku vytahuje pláštěnku. Tu pochopitelně nikdo nemáme, předpověď o žádné bouři nemluvila a ani nemluví, ale pravdou je, že se zvedá vítr a oblohou se honí temná mračna.
Sotva projdeme ikonickou monumentální branou mezi dvěma sloupy s olympijskými kruhy, spustí se neméně monumentální liják.
„Přežili jsme čtyři dny deště na Rock for People, přežijeme i půl hodinu deště v Berlíně. Aspoň tu není bahno,“ komentuje situaci jedna z účastnic naší pražské výpravy Aneta, které viditelně ani přeháňka nekazí náladu.
Nakonec se bouřka nekoná, jen déšť, a skutečně nás po půl hodině začnou pouštět dovnitř. Jen tedy pořád prší a plocha na stání, kam máme lístky, není pod střechou. Ale jak říkala Aneta, všichni za sebou máme nějaký ten festival v dešti. Jen se to v osmnácti zvládalo o něco lépe než v pětatřiceti.
V zajetí kolosu a neschopných teenagerů
Když člověk pronikne do útrob stadionu, tak si teprve uvě計omí, na jak obrovském místě se právě vyskytl. Stadion pro takřka 75 tisíc lidí musel vyrážet dech na olympiádě v roce 1936 a docela úspěšně se mu to daří i dnes.
Zatímco všichni řešíme megalomanské rozměry, Filip po návratu z Mexico City kontruje, že tamní Aztécký stadion je ještě větší. „Ale tam nebyli Foo Fighters, ty rozumbrado,“ rýpne si další z účastníků zájezdu Adam. Úkol je jasný, zabrat dobrá místa a určit, kdo si půjde stoupnout do fronty na pivo. Černý Petr pochopitelně padne na mě.
Právě fronta na pivo se ukázala být největším úskalím celého večera. Jakkoliv vstup, bezpečnostní kontrola a vše s organizací spojené bylo zvládnuto s pověstnou německou pečlivostí, obsluha stánku s občerstvením na hlavní ploše byla jedno velké selhání.
Partička teenagerů, která měla prodej na starosti, absolutně nezvládala odbavovat stovky lidí a bylo vidět, že za barem jejich budoucnost opravdu nebude.
Na hlemýždí tempo se nadávalo německy, česky, anglicky i v dalších jazycích, ale když se z pódia začal valit rudý dým a ozvaly se první tóny Grohlovy kytary, bylo to vlastně všem jedno. „Kdo může říct, že mu k čekání na pivo hrají Foo Fighters,“ poznamená postarší rocker přede mnou. A má pravdu. Euforie překonala i fakt, že pivo zde se zálohou na kelímek stálo deset euro.
Žádné pauzy, prostě jen čistý rock´n´roll
Teď už k samotnému hudebnímu zážitku. Formálně vzato byl součástí tour k nejnovějšímu albu Your Favorite Toy.
Nicméně frontman hned v úvodu anoncuje, že se diváci dočkají průřezu celou jednatřicetiletou historií kapelní tvorby. „Budeme pro vás hrát song za songem, dokud nás z pódia nevyhodí. Na své si přijdou ti, co jsou s námi od začátku i ti, pro které to je první koncert. Žádné pauzy, žádné přídavky, kašlu na to, prostě rock´n roll,“ hřímá z pódia Grohl a plynule přechází na jeden z největších hitů, skladbu Pretender. A 75 tisíc lidí zpívá s ním. Od rockerů v důchodovém věku po ty nejmladší.
Kapela skutečně nabídla to nejlepší, co má od roku 1995 v repertoáru.
A člověk si uvědomil, že sleduje skutečné hudební legendy. Když jsem skupinu začal někdy na konci základní školy poslouchat, byla to relativně nová formace bubeníka z Nirvany. A ač je to stín, který se překračuje dost ztuha, tak zpěvákovi se to podařilo.
Ostatně i jemu samotnému klepe šedesátka na dveře, někteří členové kapely už šedesáté narozeniny oslavili, ale na výkonu to kromě šedin ve vlasech a vousech nebylo nijak znát. Energii a nasazení by jim mohli závidět i o dvě generace mladší muzikanti.
Obyčejná kytara versus pětasedmdesátitisícový dav
Publikum doslova zobalo lídrovi z ruky. Nebylo songu, který by obří dav nezpíval s ním. A že před vámi stojí performer s velkým P se ukázalo hlavně během akustické vsuvky uprostřed setu. Utáhnout takto obrovský prostor jen s kytarou je něco, co vyžaduje nejen obrovskou porci charismatu a talentu, ale i odvahy.
Naštěstí se všeho zmíněného dostává frontmanovi mírou více než vrchovatou. Dojemnými momenty bylo věnování jedné ze skladeb zesnulému bubeníkovi Taylorovi Hawkinsovi, ale i krátká pasáž hitu Ace of Spades od Motörhead, což skalní fanda Filip ocenil tím, že své tetování frontmana Lemmyho Kilmistera polil pivem. „Jen si taky dej, Lemmy,“ komentoval to, zatímco zpíval spolu s kapelou.
Že Foo Fighters jsou vlastně „superkapelou“ se ukázalo během představování jednotlivých muzikantů. Nejen Grohl, ale i ostatní hudebníci za sebou mají působivou historii z dob minulých, takže zazněly i songy od punkových Germs, kde hrál kytarista Pat Smear (66), nebo od Sunny Day Real Estate, kde působil basák Nate Mendel (57). Na Nirvanu nedošlo, ale vlastně to nevadilo. Jak už jsem psal, jestli něco tito muzikanti dokázali, tak vystoupit ze stínu grungeové legendy. Hlavní tvář večera alespoň na chvíli usedla za bicí a ukázala, že i tam by stále nalezla uplatnění.
Zázrak v roce 2026: Koncert prožitý bez mobilů
Co bylo na dnešní dobu poměrně pozoruhodné, bylo to, že diváci si natáčeli hlavně pasáže těch největších hitů jako již zmíněné skladby Pretender nebo songů These Days, Best of You nebo Everlong, ale po většinu času zůstaly mobily v kapsách a publikum si prostě jen užívalo show trvající přes dvě a půl hodiny bez jediného hluchého místa.
I to svědčí o tom, že jsou v hudebním světě pojem a ač je to trochu smutné, tak v roce 2026 je koncert prožitý bez telefonů, aniž by byly pořadatelem zakázány, vlastně pro kapelu velkou odměnou.
„Na tomhle místě se psala historie. Tak tady napíšeme tu rockovou. V Německu jsme hráli mnohokrát, ale tohle je náš největší koncert tady. Díky, že jste tady,“ řekl těsně před koncem vystoupení Grohl a dočkal se aplausu, jako kdyby zrovna dohrál největší hitovku.
Co je ještě potřeba vypíchnout, je to, že z nich bylo znát, že ač by si to dovolit mohli, koncertování pro ně není rutinou a i po více než třiceti letech na pódiích je tvorba v prvé řadě baví, ne že se jen jednou za pár let sejdou a odjedou turné, aby si vydělali.
Závěrečný ohňostroj jen podtrhl, jak fenomenální zážitek si pro berlínské publikum přichystali. Sám jsem formaci viděl podruhé, poprvé tomu bylo v roce 2017 v pražské O2 aréně, což bylo sice skvělé, ale s vystoupením na Olympijském stadionu se to nedalo srovnat. „Ne že by ani ne třetinová pražská hala byla v porovnání s gigantickým stadionem v Berlíně nějak komorní, ale hlavně proto, že na kapele je vidět, že s časem zraje.“
Jasně, už to není banda ze řetězu utržených třicátníků, ale to nic nemění na tom, že jsou pořád v nejlepší formě. A nezbývá než doufat, že ještě dlouho budou. Tak ať žije rock´n´roll!
