Kdykoliv vytáhne paty ze svého soukromí, ocitá se podle svých slov uprostřed morální spouště. Pokud si seřadíte za sebe jeho mediální výstupy za poslední dekádu, spatříte obrázek trpitele, který si z obyčejných životních nepříjemností vytvořil ucelený světonázor, v němž figuruje jako osudem zkoušený arcinebožák.
Místo alespoň občasného náznaku sebereflexe či porozumění faktu, že život nejsou jen samé radovánky, je badateli ve světě periodicky se na Dejdym opakujících křivd servírován až legrační, nepřetržitý proud hercových stížností na všechno a na všechny.
Hlavní okruh: Zlí lidé, neandertálci a zkažená mládež
Stačí si dát do Googlu heslo „Dejdar – problém“, vymezit časově rešerši na posledních deset let a zříte festival úderů osudu. Není snad jediného rozhovoru, kde by si někdejší bavič nezastýskal na to či ono, není-li veřejná stížnost rovnou hlavním smyslem jeho vystoupení, což bývá většinou. Vesmír se zkrátka spikl proti Dejdarovi a nic s tím nenaděláš.
Když si všechna ta zla atakující Dejdara seřadíte vedle sebe a děláte si čárky, vyjde vám jasný přehled. Z něj je evidentní, že říká pravdu: všechno se proti němu spiklo. Na prvním místě žebříčku ublíženosti trůní lidstvo jako takové. Běžná společnost totiž v jeho očích představuje zkaženou masu, která ztratila i ty nejzákladnější zábrany a úctu k velikánům.
Rozpad morálních hodnot detekuje s přesností atomových hodin. Během návštěvy Slovenska v roce 2018 zhodnotil i dění v Česku a poměry v obou zemích shrnul ostrým příměrem: „Ta situace je momentálně tak děsivá, že pokud jde o porozumění mezi lidmi, dostali jsme se na úroveň neandertálců!“
Později v návalu mravního rozhořčení přitvrdil a ukázal na hlavní viníky celospolečenského úpadku. „Dneska se lidé chovají opravdu jako hovada a nebylo to tak,“ postěžoval si s tím, že příklady táhnou z Hradčan a Strakovky. Nejvíc slzí ale prolil nad omladinou, která podle něj nemá výdrž, nerespektuje autority a odmítá padat na kolena před zasloužilými matadory — tedy před ním, géniem, co pořád drží laťku pro všechny ostatní.
Absolutním vrcholem jeho utrpení jsou chvíle, kdy se musí potkat s vlastními příznivci. Místo vděku, že o něj po letech ještě někdo na ulici zakopne, vnímá fanoušky jako neodbytný hmyz. V České televizi si stěžoval na jejich drzost: „Nemám rád, když přijdou s úplně malými dětmi, vrazí vám je do ruky, jako že teď se vyfotíte. To se pak bráním,“ popsal své hluboké trauma z toho, že ho veřejnost na ulici vnímá jako živou fotostěnu a do náruče mu bez dovolení cpe cizí fakany, které si chce s mistrem vyfotografovat na památku.
Jako by nestačilo, že všude kolem Dejdara jsou jen nepřátelé, nepřející zmrdi, kteří od rána do večera přemýšlejí, jak mu znepříjemnit život a do toho přepadení cizím miminkem! To by zacloumalo i otrlými kriminalisty, nebo tak něco.
Okruh 2: Zpropadené socky, zákeřná Leitgeb a s ní zbytek světa (mimo Ypsilonku)
Hned na druhém místě seznamu Dejdarových úhlavních nepřátel leží virtuální svět. Sociální sítě jsou v jeho podání stoka plná anonymní nenávisti, zášti a zloby, kde lidé bez jakékoliv sebereflexe srážejí sebevědomí zasloužilým umělcům.
Kdyby alespoň všem stejně, ale ona se toho polovina týká Dejdara a druhá zbytku světa! Martin to nahlas neřekne, ale v zásadě jde spíše o 2/3 proti němu a 1/3 ostatní lidstvo, což nebožák nechá nevyslovené, ale cítíme to tady tak nějak všichni.
Když si v rozhovoru pro iDNES.cz v roce 2019 postěžoval na toto internetové zlo, stihnul do jedné věty geniálně vměstnat jak ostrou kritiku prohnilé doby, tak i nenápadnou komerční somrovačku: „Zpropadené sociální sítě všem srážejí sebevědomí. Všichni všechny urážejí, pomlouvají, nikdo pak není schopen se na sebe pomalu podívat do zrcadla... Přiznávám, že osobně nemám problém si jako chlap a herec občas zajít na kosmetiku, nebo si nechat depilovat záda, protože jinak vypadám jako opice a nemohu se nikde svléknout.“
Největší křížovou výpravu na tomto poli ale svedl na podzim roku 2020 u svého podnikatelského projektu Wish4You. Bavič tehdy dostal nápad prodávat lidem nahraná audio a video přáníčka od celebrit a přišla tvrdá kritika. Influencerka Nikol Leitgeb (39) si (bohužel pro Dejdara na Instagramu) položila otázku, zda účtovat si za obyčejný pozdrav fanouškům v těžké době vrcholící pandemie není tak trochu úchylná zhýralost.
Klasické Dejdarovo zlobení přerostlo v neštěstí ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že někteří do projektu zapojení kolegové – jako Jiří Lábus (76) nebo youtuber Kovy (29) – o svém účinkování neměli ani tušení. Nebohý Martin tak dostal grilovačku souběžně na sockách i v bulváru. Tak už to v šoubyznysu chodí, i když zrovna on si to podle sebe fakt nikdy nezaslouží.
Co udělá člověk, když dostane podobnou veřejnou facku od reality? Damage control v rámci tichého ústupu a cestou trochu popela na hlavu, což většinou stačí. Co udělá Dejdar? Vyhlásí válku celé společnosti!
Namísto přiznání, že tohle se prostě nepovedlo, vytasil tesknou písničku o oběti.
Nikdo nepochopil, o co jde ani jak to bylo myšleno, a teď je pozdě!
Ve slzavě-vzteklých prohlášeních neopomněl hořekovat nad utopením přes 100 tisíc vlastních korun v celém projektu. Půl roku prý tvrdě dřel na smlouvách s právníky a dodal: „Nikdy nemohlo jít o žádný podvod... Navíc přání měla plnit i charitativní cíle. Bohužel, už k tomu nedojde,“ prohlásil dotčeně a celý projekt raději zrušil. Nebude nic, když mu ten šlechetný projekt zničily zlé hyeny pod vedením nepřející Leitgeb – on teď trpí reputačně a ještě je o kilo v minusu, áchich ouvej.
Na svém Instagramu se pak rozohnil nad svým oblíbeným morálním úpadkem společnosti prizmatem nežádoucích projevů na sociálních sítích: „Mám obrovský problém s tím, kolik nenávisti a zloby se na sociálních sítích tímto způsobem anonymně vyvaluje. Jak lidé, již nemají absolutně páru o ničem, troufám si říct, že mnozí nic v životě nedokázali, dokážou ponižovat lidi, kteří pracují tvrdě třeba deset, dvacet, v mém případě i třicet a čtyřicet let na té nejvyšší úrovni!“
Diagnóza je laicky potvrzena, sorry Dejdy: všichni mu závidí, všichni mu ubližují a kvůli zlému světu teď trpí i chudáci potřební!
Okruh 3: Korporátní lumpové, drahý dolar a aerolinky bez úcty
Třetí pilíř Dejdarova ublíženého žebříčku představuje svět: a) globálních financí, b) cestování. Zde vystupuje jako oběť vysoké matematiky, kurzových výkyvů a arogantních korporací, které odmítají vzdávat úctu, a jak mohou, tak navíc ožebračují československou celebritu.
Své celoživotní trauma z financí odstartoval po filmu Panství z roku 1999, ze kterého udělal nekončící mučednicko-chudobincový mýtus.
Tento jeho absolutní evergreen raději přesakujeme — sám Dejdar otázky na staré dluhy kolem onoho snímku z duše nenávidí a na tazatele je rozmrzelý. Když už ale odpovědět musí, spustí osvědčenou truchlohru. Ještě po sedmnácti letech v rozhovoru pro iDNES.cz rezolutně prohlašoval: „Jde o prohřešky jiných, které mi bohužel již 17 let znepříjemňují život.“ Distributor prý tehdy nezaplatil peníze za prodej filmu do zahraničí a Dejdar se kvůli tomu dostal do exekuce na 750 tisíc korun.
Tady je ale na místě přiznat Dejdymu kredit v rámci nalezení pozitiva v neštěstí: výše uvedené ekonomicko-divácko-osudové spiknutí spolukonspirujících, Dejdarovi nepříznivých okolností totiž vydával za úžasnou zkušenost, protože mu to prý pomohlo procítit roli neúspěšného herce na dně v muzikálu Mýdlový princ.
Když se v roce 2012 celá rodina sbalila a odletěla na slunnou Floridu, oficiální verze zněla dramaticky: útěk před zvědavými médii a šikanou syna Matěje ve škole. Strašlivé bylo utrpení v podobě stěhování rodiny zpět z Floridy, které započalo o šest let později a bez krabice kapesníků z MAKRA to vůbec nešlo číst. V jednom rozhovoru to v roce 2025 dojemně korunoval vzpomínkou, že tenkrát uvažoval i o přejmenování syna, aby netrpěl slavným příjmením Dejdar.
Obecně máme za dostatečně Martinem odfňukané, že pobyt v americkém ráji brzy narazil na tvrdou realitu českých honorářů a kurzu americké měny. „Finančně to tam pro nás bylo dost náročné... Ve chvíli, kdy nevyděláváte v místní měně, musíte si všechny ceny vynásobit zhruba pětadvaceti,“ stěžoval si herec na princip devizového trhu a drahý dolar.
Namísto přiznání, že na Ameriku prostě neměl peníze, se z návratu stal další příběh o sebeobětování. Titulky článků pak v roce 2025 hlásaly: „Herec Martin Dejdar se obětoval pro rodinu. Kvůli dětem zůstal bez domova.“ Čtenář by nabyl dojem, že spí pod mostem, přestože šlo pouze o dočasné přebývání u rodičů.
Absolutní korunu všemu ale nasadil v květnu 2026, kdy vyhlásil válku leteckým společnostem.
Na sociálních sítích zveřejnil rozhořčený příspěvek, ve kterém to spočítal aerolinkám za všechno od občerstvení na palubě přes ceny za nadměrná a nově už místy i palubní zavazadla až po nedostatek úcty k letitým zákazníkům.
To vše doplněno třeba o nasrání, že musí nově sám udělat check-in přes aplikaci, kufry nebyly v ceně z ničeho nic a dříve to bylo naopak, a co je nejhorší – u přepážky na něj dohlíželi maníci v oranžových vestách, kteří mu stejně nepomohli, protože to „není jejich job, voe“.
Prostě všechno, co se do nebo z Améru (Španělska, resp. dosaďte libovolnou destinaci nebo aerolinky, je to jedno, na Martina pokaždé čeká na obou letištích i na palubě souběh nějakých příkoří) letícího Dejdara týče, je špatně!
Pro představu, čím vším si musí kromě všech neštěstí na souši projít herec ve vzduchu: Vrchol ponížení nastal přímo v letadle ve druhé řadě, za kterou si připlatil. „Ta vaše řada je užší než všechny ostatní. Nevejdete se tam, nohy musíte roztáhnout jak dáma při porodu, stolek nesklopíte, protože se vám zasekne o hrudník... a sedačka je uvolněná a ujíždí s vámi neustále kupředu.“ Svůj pláč zakončil výzvou k arogantním korporátním lumpům, že by si cestující zasloužili alespoň „trošičku úcty“.
Obrázek zneuznaného velikána s prázdnou kapsou doplňuje finanční striptýz domovské Ypsilonky. Na tu byl podle něj zákeřně zlý pražský magistrát — protože požadovat po vyprázdněném divadle hrajícím roky to samé nějakou koncepci a divácký zájem je přece nehorázná drzost, přímý útok na Dejdara i cílená likvidace kultury. Mecenáši se k divadlu točí zády a uprostřed toho všeho trpí sám Dejdar — nedoceněný herec-mučedník, který se pro umění obětuje doslova o chlebu a vodě.
Čestmír Strakatý ho to tuhle dokňourat nenechal, ale Pavel Poulíček se čapnul a jedno oko nezůstalo suché.
Zejména když svou oblíbenou Zkázu české kultury korunoval nefalšovaným rozhořčeným pláčem nejen nad tím, že se nenašel žádný osvícený soukromý miliardář, který by divadlo zachránil, ale i nad tím, co neosvícení miliardáři dotují nehorázně a proč to je smutné... „Do fotbalové žumpy spadnou miliardy ročně, ale aby někdo platil divadlo, protože má rád kulturu, to ne,“ rozčiloval se bavič nad tím, že prachatí mecenáši raději sypou peníze do sportu než na jeho mizerně placené tabulkové angažmá.
Okruh 4: Tělesné rány osudu
Čtvrtou a mimořádně výživnou kapitolu tvoří vlastní tělesná schránka Dejdara-trpitele. Sledovat zpravodajství o hercově zdraví připomíná čtení hlášení z polní nemocnice těsně před kapitulací. Každý zánět nebo úraz je okamžitě prezentován jako osudová překážka, kterou mu vesmír (osud, smůla, po dvojicích, nebo všichni tři dohromady) zákeřně nastražil do cesty.
Zdravotní křížová cesta má přesnou chronologii:
2015: Akutní operace kýly během zkoušení muzikálu Mýdlový princ. 2021: Chůze o holi kvůli zánětu Achillovy šlachy, což pro Super.cz vysvětlil slovy: „Je to dlouhodobý důsledek neléčení, a hlavně na doporučený klid nemám bohužel čas.“ 2024: Obrovské bolesti a zničené koleno, kvůli kterému musel zrušit Děti ráje 2 i omezit natáčení Specialistů. 2025/2026: Pokročilá artróza, u které podle vlastních slov prošvihl operaci a teď doufá, že to přejde samo.
Kouzlo celého jeho chorobopisu tkví v dokonalém kontrastu.
Zatímco v jednom rozhovoru hořce líčí obrovské bolesti, vražedné pracovní nasazení a chronický nedostatek odpočinku, hned v dalším nemá podle serveru iDNES.cz nejmenší problém pózovat na klinice estetické medicíny – prostě v rámci čiré barterové reciprocity, aby ušetřil nějakou tu korunu pro kvartálně hladovějící, šikanovanou a těžce zkoušenou rodinu.
Srdcervoucí zprávy o hercově podlomeném zdraví tak v novinách hladce sousedí s přiznáním, že si jako správný chlap chodí depilovat podpaží, záda nebo co já vím, protože by bez zásahu kosmetických laserů vypadal podle vlastních slov jako opice.
Výsledkem je dokonalá diagnóza: Martin Dejdar je trpící mučedník, kterému zlí lidi zničili charitu, aerolinky mu zmačkaly hrudník, mládež k němu nemá úctu, ale on se s hladce (a konečně zadara) depilovaným vším dál rve se světem.
