Před pár dny jsem celkem spontánně vyrazila na Hořké svátky. Almodóvarovy filmy miluju a viděla jsem skoro všechny, ale přiznávám, že i já jako velký milovník kinematografie jsem díky streamovacím službám trochu zlenivěla. Pořád jsem ale přesvědčená, že zážitek z kina se sledování Netflixu na gauči, přerušovanému nesmyslným scrollováním, vyndáváním prádla z pračky a doléváním vína, vůbec nepodobá.
Kdo umí dobře vyprávět, může mít nad tím, kdo svůj příběh pouze žije, docela velkou moc. Jakmile skutečný život proměníte ve vyprávění, vy rozhodujete, kde začne, kde skončí a co z něj vynecháte.
Když mi uprostřed dne pípla zpráva „Almodóvar dnes večer ve Světozoru?“, váhala jsem asi pět minut. Potřebovala jsem dopsat článek, ale chyběla mi lehkost a inspirace. Byla jsem unavená a nerozhodná, a tak jsem se jen tak ze srandy zeptala ChatGPT, jestli mám jít do kina, nebo dopsat rozdělaný text. Odpověď zněla jasně: „Jdi do kina, užij si film, článek dopíšeš ráno s čistou hlavou.“
Bylo rozhodnuto. V té chvíli jsem ještě netušila, jak přesně mi děj zapadne do současné nálady. Neměla jsem žádná očekávání a možná i proto jsem byla překvapená. Příjemně.
Reálný život je (bohužel) nejlepší inspirace
Asi bych měla ve zkratce říct, o čem Hořké svátky jsou. Almodóvar tentokrát rozehrává dvě paralelní roviny, které se postupně začnou prolínat. V té první, odehrávající se v roce 2004, sledujeme Elsu, zhruba čtyřicetiletou úspěšnou režisérku reklam, která se po smrti matky namísto truchlení vrhne ještě víc do práce a smutek takzvaně vytěsní. Alespoň se to domnívá.
Ve stejný den ji náhoda svede dohromady s charismatickým a o poznání mladším hasičem, který se ve volných chvílích přivydělává jako striptér. Chemie funguje dokonale a Elsa může na chvíli zapomenout na těžkosti všedních dní. Ale jen do doby, než jí vlastní tělo dá stopku a donutí ji zabrzdit. S kamarádkou Patricií proto odjíždí na Lanzarote, kde se začínají otevírat nejen její bolavá místa, ale i příběhy lidí kolem ní.
Druhá rovina patří scenáristovi a režisérovi Raúlovi, který se nápadně podobá samotnému Almodóvarovi. Potýká se s tvůrčí krizí a při psaní čerpá nejen z vlastního života, ale i ze životů svých nejbližších. Nakonec pro svůj film použije příběh dlouholeté přítelkyně a spolupracovnice Móniky. A právě tady se otevírá nejzajímavější otázka celého filmu. Zatímco pro něj je její zkušenost inspirací, pro ni je to pořád její život.
Tenká hranice mezi fikcí a realitou
V tu chvíli mě Pedro dostal. Zavrtala jsem se do sedačky, upila víno z kelímku a namísto toho, abych hodnotila, jestli je jeho poslední film dobrý, nebo ne, začala jsem mnohem víc přemýšlet nad tím, kam až sahá právo autora vyprávět vlastní příběh a kde už začíná soukromí ostatních. Kde vlastně leží hranice mezi tím, co jako autor můžete ještě bez zeptání použít, a kdy už doslova vykrádáte životy svých blízkých?
I já s tím občas bojuju. Protože pojďme si to přiznat: nikdo, kdo se věnuje tvorbě, nečerpá jen ze svého života. A je jedno, kolik toho máte odžito, pořád tu bude jen váš pohled. Časem tak pochopíte, že mnohem zajímavější je občas ukrást život někomu jinému. Nejčastěji někomu ze svých blízkých, protože právě ti vám svěřují své radosti, bolesti, úspěchy, prohry, vzlety i pády.
Nemusí v tom být žádný záměr. Jeden večer se zkrátka sejdete, smějete se nebo pláčete, podle toho, co je zrovna na pořadu dne, a o půl roku později nebo klidně za deset let se vám ta chvíle vybaví a vy se ji rozhodnete použít.
Sama samozřejmě také vykrádám příběhy svých blízkých. Někdy jim to přiznám, někdy ne, někdy použiju jen část a někdy si pro sebe ukradnu celý příběh. Je to fér? Měli by to předem autorizovat a podepsat písemný souhlas s použitím vlastního života? Nevím. Zatím balancuju na hranici toho, abych nikomu neublížila, ale rozumím i těm, kteří už ji překročili.
Všichni jsme se stali vypravěči
Každý, kdo někdy něco psal, točil nebo inscenoval, nejspíš dobře ví, že věta „všechny postavy jsou smyšlené a jakákoli podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná“ patří k těm půvabnějším společenským konvencím. Samozřejmě že čerpáme z lidí a situací, které známe. Z rozhovorů, rozchodů, manželských krizí, rodinných katastrof, pracovních průšvihů i historek, které nám někdo vyprávěl v jednu ráno nad třetí lahví vína s výslovným upozorněním: „Ale nikomu to prosím tě hlavně neříkej.“
Jenže dnes už se tohle dilema netýká jen spisovatelů, novinářů nebo filmařů. Nestali jsme se tak trochu všichni vypravěči, když na sociálních sítích mluvíme o svých vztazích, dětech, rodičích, rozvodech, toxických přátelích nebo traumatech? Málokdy totiž žijeme ty příběhy úplně sami. A tak zatímco podáváme svoji autentickou zpověď, můžeme zároveň překračovat hranice soukromí těch druhých.
Možná proto už otázka nezní jen, jestli je to pravda. Zní, jestli je to moje pravda, kterou mám právo zveřejnit.
Kdo vypráví, ten rozhoduje
Almodóvar tu otevírá ještě jednu rovinu. Kdo umí dobře vyprávět, může mít nad tím, kdo svůj příběh pouze žije, docela velkou moc. Jakmile skutečný život proměníte ve vyprávění, vy rozhodujete, kde začne, kde skončí a co z něj vynecháte. Kdo bude hlavní hrdina a kdo padouch. A nemusíte přitom vůbec lhát. Stačí, když vyprávíte ze svého úhlu pohledu.
Určitě znáte situace, kdy dva lidé popisují stejný vztah tak rozdílně, že máte pocit, že spolu snad ani nikdy nežili. Oba jsou přitom přesvědčeni, že říkají pravdu. A oba ji mají. Každý tu svou.
I mně se při sledování Hořkých svátků začali vybavovat lidé, jejichž příběhy jsem v průběhu let použila. Většinou pod jiným jménem nebo úplně anonymně, s pozměněnými okolnostmi a někdy poskládané z několika různých osudů dohromady. Poznali by se? Někteří určitě. Možná by se smáli. Možná by byli naštvaní. A možná by řekli: „Ale takhle to přece vůbec nebylo.“ A měli by pravdu. Stejně jako já.
Zpátky k Almodóvarovi
A právě to mi nakonec z nového Almodóvara zůstalo v hlavě nejvíc. Ale vy na ten film určitě jděte. Je to poctivý art s excelentními a civilními hereckými výkony, vybroušenými dialogy, realistickou kamerou, dokonalými interiéry i exteriéry, živými barvami a hudbou, ze které budete mít husí kůži ještě druhý den. Bože, i to Lanzarote, které jinak vypadá jak měsíční krajina, je v jeho filmu tak krásné, že si okamžitě chcete bookovat letenku.
Takže argument, že Almodóvar už není tím, čím býval před třiceti lety, jak jsem někde četla, neberu. Nikdo není stejný jako před třiceti lety. Ani jako před deseti. To je život. Každopádně kdybych byla v jeho letech v takové tvůrčí formě, měla bych nejspíš nevyčerpatelnou studnici příběhů k vyprávění.
Otázkou samozřejmě zůstává, kolik z nich by bylo skutečně mých. Protože ve svém vlastním příběhu jsme hlavní postavou. V těch cizích hrajeme většinou vedlejší roli. A občas jsme prostě jen dobrý materiál.
