Sparta si dnes vystačí s tématem, které by před patnácti lety neprošlo ani na páté straně Sportu. Řeší se páska. Ne kádr, ne strategie, ne vedení. Páska.
U Sparty je logičtější ptát se, kdo ji povede ven z pásma, v němž se pohybuje. To ovšem není práce pro hráče s páskou na rukávě, ale pro člověka, který řídí sportovní úsek. Pokud se tedy to, v jehož čele je roky usazen Tomáš Rosický, dá s vážnou tváří nazvat sportovním úsekem. Je to spíš Úsek průserů.
Kapitánská funkce je ve fotbale rituál. Někdo nosí pásku proto, že křičí nejhlasitěji, jiný proto, že přežil nejvíc trenérů, a další prostě proto, že za ním jde kabina. Nakonec to stejně rozhodne trenér. A není to u Sparty v tuhle chvíli úplně jedno? Sportovní hodnota téhle volby se blíží nule. V případě Sparty dvakrát rychleji, protože klub nemá vyřešené věci o několik pater důležitější.
Otázka, kdo povede tým na hřiště, má smysl u mužstva, které někam jde. U Sparty je logičtější ptát se, kdo ji povede ven z pásma, v němž se pohybuje. To ovšem není práce pro hráče s páskou na rukávě, ale pro člověka, který řídí sportovní úsek. Pokud se tedy to, v jehož čele je roky usazen Tomáš Rosický, dá s vážnou tváří nazvat sportovním úsekem.
Je to spíš Úsek průserů.
Téma pro radniční listy Prahy 6
Sparťanský kapitán je téma pro klubový web, fanouškovské skupiny a možná tak pro radniční listy Prahy 6. Není to téma pro celostátní médium, protože nemá přesah. Nikdo neřeší, kdo má být kapitánem Teplic, přestože ty v posledních měsících nabídly víc srozumitelného fotbalu než rudé kůže z Letné. A je úplně jedno, že autor komentáře je fanatický slávista a není schopen psát o Spartě či Slavii soudně. Stejně má pravdu.
Rozdíl je jediný. Sparta má značku. Značka se prodává i tehdy, když produkt nefunguje, a v tom je celý vtip téhle žurnalistiky.
Titul obhajuje Slavia, která ho v minulé sezoně získala před druhou Spartou. Kdo chce letos Slavii prohánět, musí přijít s něčím jiným než s otázkou, kdo si vezme pásku. Sigma Olomouc, Jablonec nebo Liberec o sobě dávají vědět prací, ne symbolikou.
Sparta se mezitím tváří, že je stále měřítkem. Osmatřicet titulů v historii je pěkné číslo, ale historie se do tabulky nezapočítává.
Krize, která nemůže skončit
Sportovním ředitelem je Tomáš Rosický – to je fakt, kolem kterého se celá letenská situace točí. Když mu v červenci na setkání s fanoušky jeden z přítomných vmete do tváře, že kádr má na třetí místo, a sál zatleská, Rosický jen odsekne: „Ty nejsi vědma, netrefíš se nikdy,“ a slíbí, že za pár dní bude nálada jiná. Jenže nebyla. A není. Přesně tohle je typ komunikace, který z krize dělá trvalý stav, nikoli jen chvilkovou epizodu. V Rosického proklamacích je totiž Sparta na správné cestě vždycky.
Skutečná krize se nepozná podle jednoho zkaženého zápasu. Pozná se podle toho, že se v kruhu opakuje stále stejný scénář: velká očekávání, opatrné posily, alibistické vysvětlování a výsledné druhé místo nebo ještě horší propad. Sparta tenhle cyklus opakuje s obdivuhodnou pravidelností – ne podle zkaženého kola, ale celého ročníku. Jenže zatím to odsírají vždycky jen trenéři, a nikoli ten, kdo je hlavním viníkem – sportovní ředitel.
Kapitánská páska tohle fakt nezmění.
Stojí za připomenutí, co Rosický ve Spartě vlastně dělá. Podle klubového popisu odpovídá za střednědobou a dlouhodobou sportovní strategii a řídí pohyb klubu na přestupovém trhu. Není majitel, není generální ředitel. Má jasně vymezený mandát a jasně měřitelný výsledek.
V tom je ten problém. Ve Spartě je klubová legenda, která zjevně nemá na to klub posunout dál. Oba „jeho“ tituly byly spíš zásluhou Briana Priskeho. Všichni v klubu přitom vědí, že Rosický měl už dávno sedět na pozici předsedy, prezidenta nebo v jakékoli jiné čestné funkci. Zkrátka někde, kde ho to neurazí, ale zároveň nebude pocit jakkoliv ovlivňovat chod sportovního úseku. Přesný opak toho, co se dělo v posledních letech, děje se teď a bude se dít i dál.
Čte se to. Ale kvůli čemu
Existuje protiargument a je třeba ho vyslovit nahlas. Sparta má obrovskou fanouškovskou základnu a články o ní se čtou. To je pravda. Jenže je potřeba dodat, kdo je čte.
Značnou část téhle čtenosti obstarávají slávisté a příznivci ostatních klubů, kteří sledují letenské potíže s upřímnou radostí. Sparta dnes není velkoklub, který se čte kvůli obdivu. Je to velkoklub, který se čte kvůli škodolibosti, a to je zásadní rozdíl.
Pokud tedy sportovní redakce chtějí psát o Spartě každý den, ať to dělají. Ale ať u toho neohýbají realitu do tvaru, v němž je Letná pořád ještě centrem českého fotbalu.
Sparta letos znovu vysvětlovala, proč vlastně nepřivedla žádné posily, a znovu skončila v pozici klubu, který jen dohání. Tohle je skutečné téma. Měl totiž dávno letět Rosický. Jenže Křetínský, který fotbalu nerozumí, ho nedokáže vyhodit, protože by s ním vyrazil i celou jeho rodinu, jež se na Letné neustále motá (a nemyslím tím zrovna bratra, to je jiná kapitola). „Rosický ven“ – právě tohle má celostátní médium řešit.
Sparta je aktuálně klub, se kterým se počítá zhruba na chvost nadstavbové skupiny o titul, a nikdo se nebude divit, když skončí v prostřední skupině, nebo jak se té soutěži o nic vlastně říká. Tomu odpovídá i váha zprávy o kapitánovi. Je nulová.
Až Sparta zase začne hrát o něco, co má hodnotu, bude i její kapitán zajímavý. Do té doby jde jen o to, kdo první poběží k rozhodčímu s nespokojeným výrazem. A to je v případě Sparty aktuálně úplně jedno.
Tak s tím neotravujte a věnujte se klubům ze špičky. Ne z ligového průměru.
