Když bylo jasné, že (staro)novým premiérem se stane Andrej Babiš, bylo evidentní i to, že mezi ním a prezidentem Petrem Pavlem nebude zdaleka tak vřelý vztah, jaký měl prezident s Petrem Fialou. Ostatně už od střetu Babiše a Pavla v prezidentských volbách každý pochopil, že tito dva se rozhodně nejlepšími přáteli nebo politickými spojenci nestanou.
Možná až překvapivě hladce se podařilo vyřešit prvotní spor, při němž Petr Pavel přišel s podmínkou, že Babiše sestavením vlády nepověří, dokud nevyřeší svůj střet zájmů. To zjevně Babiš udělal dle Pavlových měřítek uspokojivě a už se to začalo tvářit, že spolu dva někdejší soupeři dokáží alespoň elementárně spolupracovat, vycházet si vstříc a hledat vzájemné kompromisy.
Nicméně kámen úrazu se ukázal být ani ne tak v Babišovi, jako v jeho koaličním partnerovi v podobě Motoristů sobě.
Odmítnutí jmenovat Filipa Turka nejprve ministrem zahraničí a posléze i životního prostředí bylo definitivním zpečetěním toho, že mezi vládou a Hradem to fungovat nebude. Poprvé se začala řešit možnost kompetenční žaloby, na jejíž podání nakonec nedošlo, byť většina expertů se shodovala, že Ústavní soud by s největší pravděpodobností rozhodl v Pavlův neprospěch.
Ve sporu o účast prezidenta na summitu NATO v Ankaře už k podání žaloby došlo. Spor jako takový sice bude rozhodnut až někdy na podzim, ale pro mnohé překvapivé předběžné opatření nakonec prezidenta do Ankary dostalo. A zde přichází na scénu ten druhý Turek – Erdogan. Ukázal totiž české vládě to, na co upozorňovala i většina komentátorů – v Turecku je úplně jedno, co si myslí česká vláda nebo český prezident.
Babiš s Macinkou před svým odletem na summit prohlašovali, že Petr Pavel sice z moci Ústavního soudu letí, nicméně zásadních jednání se účastnit buď nebude vůbec, nebo bude sedět někde v druhé řadě. Prezident o hodinu později kontroval tím, že bude i na neformální večeři, protože jej tam pozval jeho turecký protějšek, který akci organizuje.
A na tom stojí a padá celý spor. Naše vláda může srdnatě ubezpečovat svůj elektorát, že prezident je v Ankaře tak nějak navíc, vedoucím delegace je Babiš a zahraniční politiku řídí vláda. Jen to bohužel kromě oněch voličů vládní koalice vůbec nikoho nezajímá.
Samotné NATO má svůj vlastní protokol, kde na prvním místě je prezident. Tento protokol funguje už od poválečného založení Severoatlantické aliance a doposud nikoho ani nenapadlo se nad ním nějak hlouběji zamýšlet, natož ho rozporovat.
Mirek Topolánek správně připomínal, že i za dob jeho premiérování byl v NATO v čele delegace prezident Václav Klaus, ač se také v lásce opravdu neměli. Stejně tak Petr Fiala neměl v zásadě žádný problém uznat, že prezident je protokolárně nad ním, ač se rovněž s Milošem Zemanem nemusel.
Babiš s Macinkou po boku si mohou říkat, co chtějí, ale ve finále je protokolárně tak či onak prezident číslo jedna, pokud by se tedy Babiš nenechal korunovat králem a Macinka se neprohlásil papežem.
Dojemné je, když o protokolárním pořadí mluví zrovna ministr zahraničí Macinka, který sice formálně sedí v čele české diplomacie, ale očividně není schopen akceptovat ani to, co se učí studenti v prvním ročníku oboru. Kdyby se česká delegace bůhvíproč rozhodla přibrat s sebou Dagmar Havlovou, tak i ona by jako vdova po bývalém prezidentovi byla v Ankaře důležitější než předseda Motoristů.
A Recep Tayyip Erdogan ukázal poměrně jasně, že i on se řídí ustáleným diplomatickým protokolem a rovnocenným partnerem ke stolu je pro něj prezident, ať už se jmenuje Havel nebo Pavel.
Představa, že se Macinka nebo Babiš budou snažit kohokoliv ze strany ať už tureckého nebo aliančního protokolu přemluvit, že takhle oni to nechtějí, je pak už vyloženě úsměvná.
Bohužel pro nás všechny se na celé kauze Ankara ukazuje to, že když se doma neumíme domluvit, tak za nás prostě rozhodne někdo jiný. O manželce izraelského premiéra Benjamina Netanjahua se říkalo, že si na zahraniční cesty bere kufry plné špinavého prádla, aby si je tam za erár mohla nechat vyprat.
My si do Turecka vezeme prát sice špinavé prádlo metaforické, ale o to je to horší.
Zatímco první příklad vypovídá jen o charakteru paní Netanjahuové, druhý vypovídá mezi aliančními partnery o celé České republice. A obrázek to není hezký. Nejenže neplníme alianční závazky, ale ještě navíc se chováme jako banda puberťáků neschopná se shodnout i na něčem, co skoro 80 let funguje a tak nějak všichni to beze slova akceptují.
V zemi, kde realita předčí veškerou politickou satiru, by se snad už nešlo divit ani tomu, kdyby Babišova vláda vyhlásila Turecku válku, protože zmanipulovaný Erdogan stojí na straně nenáviděného „rozvědčíka Pávka“.
Možná by bylo ale lepší vše pojmout tak, že když se náš premiér a prezident neumí sejít a věci si vyříkat v Praze, tak je k tomu donutí aktuální verze osmanského sultána. Ostatně jak Pavel, tak Babiš na summit letí s tím, že je špatné, že 2 % HDP na obranné výdaje nedáváme, a že uděláme vše pro to, abychom to co nejdřív napravili. Tak kde je, kromě ega našich ústavních činitelů, sakra problém?
