Nechápu na vás lidech jednu věc. Proč tak šíleně řešíte svoje tělo. Musí nějak vypadat, mít ideální míry, svalový tonus, poměr tuku, minimum vody a tak dále.
Především ženy to mají těžké, na ně je tlak pořád o něco větší než na muže. Ale když se jako fenka koukám kolem sebe, občas si říkám, jestli si ho alespoň částečně nevytváříte sami.
Ideální váha se neslučuje s pobytem na Moravě
V naší psí říši to díkybohu funguje jinak. My se váhou ani mírami vůbec nezabýváme. Jediní, kdo to sledují, jsou naši páníčci. Kdybychom je neměli, měli bychom všichni nadváhu a někteří z nás by dokonce skonali na obžerství. Já nejspíš taky.
Zkuste ale přijmout myšlenku, že vaše tělo nemusí být něco, co je neustále potřeba opravovat, zmenšovat, rýsovat, zpevňovat nebo dostávat do formy.
Kdybych mohla, láduju se od rána do večera. Ale mám Báru a ta můj apetit koriguje, takže se nějak držím ve formě. Občas ale trochu ujedu a zhřeším.
Třeba když jsem týden u Bářiných rodičů na Moravě. Tam celé dopoledne sedím v kuchyni, zatímco se vaří, a čekám, co upadne. Pak jdu na procházku a potom zase sedím v kuchyni. Vůbec tam mám mnohem rozvolněnější režim než v Praze, co vám budu povídat.
Minule volala mamka Báře a říká jí: „No představ si, Sára si nabídla bábovku.“ Už v telefonu jsem z jejího hlasu vycítila, že jí to neudělalo stejnou radost jako mně.
„Jak nabídla? Jakože sama?!?“
Máma jí vysvětlila, že bábovku nechala v obýváku na stole, a když na chvíli odešla, našla mě na něm, jak hoduju. Měla samozřejmě málem infarkt a okamžitě zahlásila, že po mém návratu zahajuju dietu. Naštěstí jí to nikdy moc dlouho nevydrží a raději se mnou začne víc chodit ven.
Což cením, protože jídlo je radost. A já se o ni nehodlám okrádat.
Postupem času jsem vypozorovala, že vy lidé máte se svými těly zvláštní vztah. Kdo je moc hubený, měl by trochu přibrat, kdo přibere, měl by zase zhubnout. Štíhlé tělo je třeba zpevnit a ani to nestačí, protože pořád můžete pracovat na zadku, stehnech, pažích nebo břiše.
Ženské tělo je v tomhle pod ještě větším drobnohledem. Mám pocit, že nikdy nemůže být jen tak. Pořád se s ním musí něco dělat a zdokonalovat ho.
My psi to máme jednodušší. Pokud nás nic nebolí, nohy fungují, ocas se vrtí a dokážeme vyskočit na gauč, považujeme svoji situaci za více než uspokojivou. Už jste snad někdy potkali fenku, která by se při pohledu do výlohy zastavila a řekla si, že by měla něco udělat se stehny?
„Tělo do plavek“ na celý rok
Všimla jsem si, že trávíte spoustu času tím, že pozorujete svoje tělo. Vážíte ho, měříte, fotíte, porovnáváte s ostatními. Poslední dobou ho navíc kontrolujete chytrými aplikacemi a hodinkami, které vám oznámí, jestli jste se dost hýbali, dobře spali a správně regenerovali.
Já mám jiný systém.
Když se ráno probudím a chce se mi vstát, vstanu a začnu budit Báru. Nechce se jí? Spíme dál. Mám energii, běžím. Nemám ji, lehnu si do pelechu a nereaguju na sundávání vodítka z věšáku.
Při protahování mě ani nenapadne, že pracuju na mobilitě. Prostě se protáhnu. A po osmi hodinách spánku nezkoumám, kolik z toho byl opravdu hluboký spánek.
Otevřu oči a řeším podstatnější věci. Například snídani, která je spolu s večeří vrchol mého dne.
Ale zpět k tomu tělu do plavek. V parku máme jednu oblíbenou psí paní, které se říká „bába Piškotová“. Asi vám nemusím vysvětlovat proč. Sbíháme se k ní všichni přes celý park a zná ji celé Vinohrady.
Samozřejmě patřím mezi její oblíbenkyně. Bára ale pokaždé říká, že pět piškotů už bylo dost, že už jsem měla i ocásek a musím myslet na „tělo do plavek“. Na otázku proč, když je podzim nebo zima, vždycky odpovídá, že prostě držím „tělo do plavek“ celoročně. Nevím, proč bych ho měla držet třeba v lednu, navíc stejně žádné plavky nemám.
„Od pondělí začínám s dietou“
Tuhle hlášku na vás miluju. Sice ji neslýchám doma, protože jestli má u nás někdo problém s váhou, jsem to já. Ale často ji slyším kolem sebe.
Jak jste mohli tak jednoduchou a bohulibou činnost, jako je jídlo, změnit v počítání kalorií? Vždyť to je hřích. Snad ještě větší než obžerství.
Když si jednou za čas dáte dort, na který máte opravdu chuť, dalších deset minut o něm někteří z vás mluví, jako by právě spáchali trestný čin, který je třeba v následujících dnech napravit. Což ve vašem případě znamená méně jíst a více se hýbat. „To bych neměl.“ „Dneska jsem hřešila.“ „Od pondělí zase začínám.“
Nevím přesně, s čím v pondělí začínáte, ale podle mých dlouholetých pozorování to často ve čtvrtek, nejpozději v pátek, končí. To je asi stejné, jako když někdo po víkendu říká, že už nepije.
My psi máme jednodušší systém. Chci to. Dostanu to? Výborně. Nedostanu? Sednu si co nejblíž a dívám se tak dlouho, dokud nezačnete pochybovat o svém charakteru.
Když mi někdo nabídne kus parmezánu nebo šunky, nikdy mě nenapadne, že si to budu muset na druhý den odchodit. Jediné, na co myslím, je, jestli by ještě někde nebyl další kousek.
Šest pralinek a žádné výčitky
Netvrdím samozřejmě, že máme všechno vyřešené dokonale. Sama jsem například před nedávnem snědla šest belgických pralinek, které Bára nechala na zemi v tašce. Všechny jsem si poctivě rozbalila, snědla a jako jedinou stopu po celé akci jsem jí zanechala průvodce příchutěmi. Zpětně uznávám, že to nebylo moje nejlepší životní rozhodnutí.
Rozhodně jsem toho ale nelitovala ani se druhý den nepostavila před zrcadlo a nevyčítala si to. Měla jsem totiž jiné starosti.
Třeba kde jsou ukryté další.
Pod postelí, kde mám svoji tajnou skrýš, jsem během života konzumovala také máslové sušenky, parmezán, slaninu a několik dalších věcí, o kterých se tu z taktických důvodů raději nebudu šířit. Ne všechno bylo určeno k mé spotřebě. Některé věci dokonce nebyly určeny ke spotřebě vůbec.
Člověk se učí celý život. Pes ostatně taky.
Břicho není sezónní zboží
Fascinuje mě také, že i některé části lidského těla mají svou sezonu. Třeba břicho. Zatímco celou zimu může celkem pokojně existovat pod svetrem, jakmile se blíží léto, začnete panikařit.
Najednou je potřeba ho zpevnit, stáhnout, vyrýsovat, odvodnit a připravit na plavky. Jako kdybyste ho v červnu poprvé po několika měsících vytáhli ze sklepa a zjistili, že přes zimu poněkud sešlo.
Navíc se tomu prý říká „mít břicho jako pekáč buchet“. Já bych ten pekáč měla raději v břiše. Nechápu, jak jste si to mohli takhle blbě obrátit.
A když pak přijde dovolená, místo toho, abyste řešili, jestli je voda čistá a kde mají nejlepší zmrzku, přemýšlíte, jak vypadáte v plavkách a jestli by některé partie nebylo dobré zakrýt šátkem. Já nikdy před vstupem do vody nepřemýšlím, jak u toho vypadám. Miluju vodu a za jakéhokoli počasí u vody do ní prostě skočím a vykoupu se.
Největší rozdíl mezi námi je ale asi v tom, že zatímco vy se pořád snažíte dostat do nějaké lepší verze svého těla, dokonalejší kondice, formy, určité váhy nebo dokonce do kalhot, které jste nosili před deseti lety, my jsme většinu života sami se sebou docela spokojeni.
Pokud tedy právě nejsme v obýváku a vy v kuchyni. V takovém případě samozřejmě přijdeme za vámi.
Pes se srovnává jen když má někdo větší porci
A ještě jedna věc mi připadá zvláštní. Pořád se srovnáváte. Stačí pár minut na Instagramu a člověk, který byl ještě před chvílí se svým tělem celkem spokojený, najednou zjistí, že potřebuje jiné břicho, delší nohy, vyrýsovanější ruce nebo zadek někoho, koho v životě neviděl.
My se s ostatními psy samozřejmě také porovnáváme. Například velmi dobře poznám, když jiný pes dostal větší pamlsek než já. To jediné považuji za skutečný problém.
Jinak mě většinou vůbec nezajímá, jestli má fenka odvedle delší nohy nebo lepší srst. Ani jestli je mladší. I když, abych byla upřímná, jeden malinkatý problém mám s chrty.
Nevím proč, ale vždycky na ně vyjedu a chci je prohnat. V parku jsem tím už vyhlášená a jejich majitelé si je rychle berou na vodítko, jakmile mě zbystří. Bára mi vysvětlila, že to nesmím dělat, a s omluvou vždycky říká, ať se nezlobí, že na ně asi žárlím, protože nejsem tak hubená a nemám tak dlouhé nohy.
Řeknu vám pravdu, není to tak. Prostě je nemám ráda. Ne všechno je třeba pořád analyzovat.
Tělo není projekt
Nechci tvrdit, že psi jsou moudřejší než vy. Znám jedince, kteří pravidelně štěkají na vlastní odraz ve skle, takže s podobnými soudy jsem opatrná. Ale jednu výhodu možná máme. Nepovažujeme svoje tělo za projekt.
Tělo je pro nás jednoduše něco, díky čemu můžeme běhat, spát, očichávat keře, válet se v trávě, škrábat se za uchem, skočit na postel a stát ve správnou chvíli pod kuchyňskou linkou. Nepřemýšlíme, jestli vypadáme dost dobře na to, abychom si něco užili nebo nedej bože žili. Viděli jste snad někdy psa, který by odmítl jít k vodě jen proto, že nemá postavu do plavek?
Možná byste si právě tohle mohli od nás občas půjčit. Ne pojídání věcí nalezených pod lavičkou, to vám teda spíš nedoporučuju. Ani plech perníčků nebo šest belgických pralinek na jeden zátah. S odstupem času uznávám, že to bylo trochu moc.
Zkuste ale přijmout myšlenku, že vaše tělo nemusí být něco, co je neustále potřeba opravovat, zmenšovat, rýsovat, zpevňovat nebo dostávat do formy. Může to být prostě jen tělo, ve kterém spokojeně žijete.
Takže až budete příště přemýšlet, co všechno byste na sobě měli změnit, podívejte se na sebe na chvíli psíma očima. Jste tady, fungujete, můžete jít ven, lehnout si na gauč, proběhnout se, když se vám chce, a prospat půlku neděle, když jste unavení. A hlavně si můžete dát něco dobrého, aniž byste tomu museli říkat hřích.
A pokud máte doma parmezán, můžete ho dát mně.
