Jmenuji se Sára a pro ty z vás, co už tady něco četli, asi tušíte, že patřím k Báře. Jsme prostě Bára a Sára. Zní to jako rým, ale vlastně je to dost zvláštní příběh. Naše jména vznikla dávno předtím, než jsme se potkaly. Náhoda? Nemyslím si.
Kdybych totiž celý život spoléhala na náhodu, nejspíš bych dnes ještě pořád pobíhala někde kolem popelnic. Naštěstí jsem ale byla chytrá a věděla jsem, co chci. A život na ulici to rozhodně nebyl.
Čím déle mezi vámi lidmi žiju a pozoruji vás, tím víc mě překvapuje jedna věc. Vy pořád čekáte, že se něco stane. Že potkáte toho pravého, že přijde lepší práce, že se všechno nějak vyřeší za vás a bez vás. Jenže to je podle mě blbost, v psím světě je to totiž úplně naopak. Když ucítíme příležitost, vezmeme ji do vlastních tlapek.
Výhra v loterii jménem otevřené dveře
Mě třeba údajně našli někde u popelnic, kde jsem si obstarávala jídlo. Nějaké paní se mě ale zželelo a odvedla mě do dočasné péče, kde jsem byla do doby, než si mě vybrala Bára. Tedy, vybrala jsem si já ji.
Jednoho dne se prostě otevřely dveře. A to je pro psa z útulku něco jako výhra v loterii. Jenže zatoulaných a opuštěných psů je spousta, proto nesmíte nic nechat na náhodě a už vůbec ne spoléhat na štěstí. Musíte tomu jít naproti.
Bára se původně přišla podívat na úplně jiného psa. Zaujalo ji nějaké štěně, co připomínalo drsnosrstého jezevčíka. Jenže já jsem měla jiný plán.
Jakmile vstoupila do dveří, věděla jsem, že je to ona, a chopila jsem se příležitosti. Okamžitě jsem začala v hlavě střádat plán a svolala celou smečku. Věděla jsem, že v krizových situacích je třeba týmová práce.
Taktika, která napoprvé nevyšla
Běhali jsme všichni kolem ní, vrtěli ocasy, dělali oči a já tomu všemu šéfovala. Ne nadarmo mi dodnes říkají domovnice. Snažila jsem se tím dát Báře najevo, že pokud si vybere mě, bude o ni postaráno. Pochopitelně výměnou za zdroje, ale o tom jsem zatím pomlčela.
Bára ten den odešla s prázdnou a já propadla lehké panice. Moje taktika zjevně nevyšla. Asi přemýšlí nad tím jezevčíkem, anebo chce nějaké značkové plemeno, pomyslela jsem si.
O pár dnů později se dveře otevřely znovu. A v nich stála Bára. Věděla jsem to. Tentokrát si to nakráčela rovnou ke mně a vzala mě na procházku, abychom se navzájem očuchaly, tedy oťukaly.
Nemusím vám asi říkat, že pár dnů později jsem se už válela na gauči s polštářky, měla arzenál hraček a plnou misku, o kterou jsem se už nikdy nemusela dělit. Měla jsem štěstí? Nemyslím. O své místo jsem se totiž poprala.
Co si lidi můžou vzít z psího uvažování
Přiznám se, že od té doby, co žiju s lidmi, nad vámi často přemýšlím. A vlastně nejde jen o vztahy, děláte to skoro ve všem. Čekáte na lepší práci, na správný okamžik, na znamení, že už můžete začít. Jenže ono často žádné nepřijde.
Tím se já vůbec nezabývám. Kdybych totiž tehdy seděla v koutě a čekala, jestli si mě někdo všimne, možná bych tam seděla dodnes. A v tom je celé kouzlo, občas prostě musíte vzít věci do svých tlapek a jít štěstí trochu naproti.
Vsadím všechny své pamlsky, že když to nevyjde, budete maximálně litovat, že to neklaplo, ale nikdy nebudete litovat, že jste to aspoň nezkusili. Víte, čeho lidé na konci života nejvíce litují? Toho, že neměli odvahu dělat věci po svém a žít podle sebe.
Vítězoslavný štěkot na stole
Mimochodem, když se Bára finálně rozhodla, že si mě vezme, přibyla nám do smečky zrovna nová fenka. Byla mladá a děsně roztomilá. Pamatuju si, že když Bára přišla, ihned se k ní rozběhla a ukázala jí břicho.
Neváhala jsem ani minutu, vyskočila jsem na stůl a vydala vítězoslavný zvuk, něco mezi vytím a štěkotem, aby bylo všem jasné, že tato panička patří ke mně. Báře nezbylo než kapitulovat. Koukla se na tu malou fenku a řekla: „Jsi moc hezká, víš, ale já už jsem si přišla tady pro Sáru.“
A tehdy jsem definitivně pochopila jednu věc. Když chcete změnit svůj život, nestačí jen doufat, že si vás někdo všimne.
Když se dnes ohlédnu zpět, vidím, že jsem tehdy riskovala všechno. Jediné zaváhání mě mohlo stát šanci na lepší život. Ale víte co? Vyšlo to.
Takže až budete příště čekat, jestli se něco stane samo, vzpomeňte si na mě. Protože dveře se možná otevřou každému. Nový život ale většinou potká toho, kdo se k nim bez váhání rozběhne.
