Zatímco jedny šily uniformy pro elitní jednotky Třetí říše a vyráběly součástky do protitankových zbraní, jiné zásobovaly německou armádu obuví či přímo využívaly otrockou práci vězňů. Jak hluboko se slavné firmy zapletly s Hitlerovým režimem a jak se s touto zátěží vyrovnaly po válce?
Hugo Boss: Uniformy pro SS a nucená práce v továrnách
Zakladatel dnes světoznámého módního domu Hugo Ferdinand Boss otevřel svou malou oděvní továrnu v jihoněmeckém Metzingenu v roce 1924. Podobně jako mnoho dalších německých podnikatelů té doby se však během velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let dostal na pokraj bankrotu. Záchranné lano mu hodil až prudký vzestup nacionálního socialismu. Boss vstoupil do Hitlerovy NSDAP už v roce 1931, tedy dva roky předtím, než se nacisté chopili moci. Díky včasné loajalitě a stranickým kontaktům získal lukrativní státní zakázky. Jeho dílny brzy chrlily hnědé košile pro úderné oddíly SA, stejnokroje pro mládežnickou organizaci Hitlerjugend, uniformy pro Wehrmacht a také obávané černé uniformy pro jednotky SS.
V populární kultuře se dodnes traduje mýtus, že Hugo Boss slavnou černou uniformu SS osobně navrhl a vtiskl jí její zlověstnou estetiku. Historické prameny to však vyvracejí. Výtvarný návrh vznikl přímo v řadách samotné organizace SS – konkrétně za ním stáli umělec a důstojník Karl Diebitsch a grafik Walter Heck. Bossova továrna v Metzingenu patřila mezi desítky subdodavatelů, kteří zakázku pouze fyzicky realizovali. Jak upozorňuje nizozemské Národní vojenské muzeum, šlo o čistě výrobní, nikoli designérskou roli.
Temnější než samotné šití stejnokrojů bylo však využívání nucené práce. S postupující válkou a odvodem německých mužů na frontu nahradili v Bossově podniku běžné dělníky lidé zavlečení z okupované Evropy. V továrně pracovalo přibližně 140 nuceně nasazených civilistů – převážně šlo o ženy z Polska a Ukrajiny – a zhruba 40 francouzských válečných zajatců. Životní i pracovní podmínky v táboře u továrny byly otřesné, ačkoli se sám Boss v závěru války snažil situaci vězňů částečně zmírnit. Po porážce Německa byl v denacifikačním procesu označen za aktivního podporovatele režimu, dostal vysokou pokutu a přišel o hlasovací právo i možnost firmu nadále vést. Zemřel v roce 1948, podnik ale přežil a pod vedením jeho potomků se postupně proměnil v globální symbol pánské elegance. K vlastní minulosti se společnost otevřeně postavila až v roce 2011, kdy financovala a zveřejnila nezávislou historickou studii profesora Romana Köstera a oficiálně se omluvila za utrpení všech nuceně nasazených.
Adidas a Puma: Od olympijských treter k protitankovým zbraním
Příběh dvou největších rivalů ve světě sportovního oblečení začíná v jedné prádelně v bavorském městečku Herzogenaurach. Právě tam založili bratři Adolf a Rudolf Dasslerovi v roce 1924 společnou továrnu na sportovní obuv. Zatímco tichý a technicky nadaný Adolf, přezdívaný Adi, navrhoval a vylepšoval boty, společenský a ambiciózní Rudolf se staral o obchod a marketing. Jejich vrcholný předválečný triumf přišel na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936, které nacistický režim využil jako velkolepou propagandistickou přehlídku. Podle firemní tradice tehdy v tretrách od Dasslerů závodil i americký sprinter Jesse Owens, jenž vybojoval čtyři zlaté medaile a přímo před očima nacistických špiček naboural mýtus o árijské nadřazenosti. Historický lexikon Deutsche Biographie nicméně upozorňuje, že původ Owensových treter nelze z dochovaných pramenů stoprocentně doložit.
Bez ohledu na slavnou olympijskou legendu byli oba bratři pevnou součástí systému. Do NSDAP vstoupili v květnu 1933. Adolf po válce obhajoval tento krok jako čistě pragmatické přizpůsobení novým politickým poměrům bez ideologického zápalu, fakt ale zůstává, že jejich firma z nacistické posedlosti tělesnou zdatností a státní podpory sportu výrazně profitovala. V průběhu války se však situace dramaticky změnila. V listopadu 1943 byla výroba v Herzogenaurachu přeorientována na zbrojní průmysl – v dílnách, kde dříve vznikaly běžecké boty, se začaly vyrábět součásti pro slavné protitankové raketomety Panzerschreck ve spolupráci se společností Schricker & Co. Podle historických záznamů v podniku pracovalo také nejméně devět nuceně nasazených dělníků.
Válka zároveň zasadila smrtelnou ránu bratrskému vztahu. Rudolf byl v roce 1943 povolán do armády, zatímco Adolf získal výjimku a zůstal řídit továrnu. Po skončení války zatkla Rudolfa americká kontrarozvědka a téměř rok jej držela v internačním táboře kvůli podezření z napojení na nacistické zpravodajské služby, což se nakonec neprokázalo. Rudolf byl přesvědčen, že ho Američanům udal vlastní bratr, aby se ho zbavil ve firmě. Denacifikační úřady oba zařadily do kategorie takzvaných následovníků, tedy méně významných stoupenců režimu, a Adolf se mohl vrátit do čela podniku. Nepřekonatelná zášť však vedla k rozdělení rodinného impéria.
Rudolf v roce 1948 založil na druhém břehu řeky Aurach značku Puma, Adolf o rok později zaregistroval Adidas. Z čistě formálního hlediska tedy ani jedna z těchto značek během války ještě neexistovala – obě ale vyrostly na základech továrny bratří Dasslerových.
Baťa: Miliony bot do Německa, část pro armádu
Zcela odlišnou, mnohem složitější pozici než německé podniky měl československý obuvnický gigant Baťa. Po německé okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se zlínské závody okamžitě dostaly pod přísný dohled okupační správy. Nacisté si dobře uvědomovali strategický význam moderního koncernu a chtěli jeho obrovské výrobní kapacity plně zapojit do válečného hospodářství Třetí říše. Vedení podniku ve Zlíně se ocitlo v kleštích: snažilo se udržet výrobu a zaměstnanost v českých rukou, protože němečtí plánovači vážně uvažovali o demontáži strojů a přesunu celé produkce přímo do Německa.
Cena za přežití firmy byla vysoká. Německo se stalo zdaleka největším odbytištěm zlínské obuvi. Jen v roce 1940 směřovalo z celkového vývozu 18,7 milionu párů bot přibližně 16,7 milionu právě do Říše. Přestože převážnou část tvořila civilní obuv pro německé obyvatelstvo, Baťovy závody přijímaly také přímé armádní zakázky pro Wehrmacht a zdejší strojírenské provozy se zapojily do výroby součástek pro německý zbrojní průmysl.
Zatímco miliony párů kvalitní kožené obuvi odjížděly ve vagonech za hranice, obyvatelé protektorátu čelili stále většímu nedostatku. Kůže se stala strategickou surovinou podléhající přísnému přídělovému systému. Lidé museli staré boty neustále vyspravovat a Baťa začal na domácí trh ve velkém dodávat náhradní obuv – například dřeváky nebo boty s podrážkami z gumy, textilu a dalších náhražek. Prázdné regály s kvalitní obuví se staly jedním z nejviditelnějších symbolů každodenní reality nacistické okupace.
Jan Antonín Baťa: Rozsudek zrušený po šedesáti letech
Otázka viny a odpovědnosti za válečné působení koncernu dopadla po válce především na jeho tehdejšího šéfa Jana Antonína Baťu, který firmu převzal po tragické smrti svého nevlastního bratra Tomáše v roce 1932. Po březnové okupaci roku 1939 odešel Jan Antonín do zahraničí a nad chodem zlínských závodů v protektorátu postupně ztrácel přímý vliv. Jeho rozsáhlé mezinárodní obchodní aktivity a kontakty v Jižní Americe i Evropě však vzbuzovaly u západních Spojenců hlubokou nedůvěru. Britové i Američané jej dokonce zařadili na své černé listiny firem a osob podezřelých z obchodování s nepřítelem.
Po osvobození Československa stanul Jan Antonín Baťa před poválečným retribučním soudnictvím. V květnu 1947 jej Národní soud v Praze v nepřítomnosti odsoudil k patnácti letům těžkého žaláře a propadnutí veškerého majetku. Soudci mu kladli za vinu především nedostatečnou finanční a veřejnou podporu československého zahraničního odboje a údajné poškozování státních zájmů. Samotné obvinění z přímé kolaborace a podpory nacistického hnutí však u soudu neobstálo. Jan Antonín Baťa se do vlasti už nikdy nevrátil a zemřel v roce 1965 v brazilském exilu.
O právní a morální očištění jeho jména pak desítky let usilovala jeho rodina i synovec Tomáš Baťa mladší, který v roce 2007 osobně vypovídal před soudem. Městský soud v Praze tehdy na návrh státního zastupitelství povolil obnovu procesu a odsuzující verdikt z roku 1947 v plném rozsahu zrušil. Státní zastupitelství následně trestní stíhání zastavilo s konstatováním, že posuzované jednání nebylo trestným činem. Toto rozhodnutí sice přineslo rodině morální satisfakci, na majetkových poměrech a poválečném znárodnění podniku však už nic nezměnilo.
Salamander: Boty po obětech Osvětimi i smrtící testy vězňů
Snad nejotřesnější kapitolu ze všech zmíněných značek napsala během války německá obuvnická společnost Salamander. Na přelomu let 1944 a 1945 byla tehdy teprve šestnáctiletá židovská dívka Vera Friedländerová nucena pracovat v berlínské opravně této firmy. Jejím každodenním úkolem bylo třídit, čistit a opravovat hromady obnošených bot, které do Berlína přivážely nákladní vlaky z východu. Brzy vyšlo najevo kruté tajemství jejich původu – velká část této obuvi patřila lidem zavražděným v plynových komorách Osvětimi a dalších nacistických vyhlazovacích táborů. V provozovně v berlínské čtvrti Kreuzberg tehdy podle údajů Dokumentačního centra nacistické nucené práce řelo zhruba 50 až 60 nuceně nasazených civilistů a válečných zajatců.
Tím však zapojení společnosti Salamander do nacistického systému zdaleka nekončilo. Firma se přímo podílela na krutých testech nových náhradních materiálů pro podrážky, které probíhaly v koncentračním táboře Sachsenhausen nedaleko Berlína. Zvláštní vězeňské komando muselo v testované obuvi denně nachodit desítky kilometrů po speciálně upravené zkušební trase s různými povrchy, často s těžkým nákladem na zádech a za neustálého bití dozorci. Pro mnoho vyčerpaných vězňů znamenalo zařazení do tohoto „obuvnického komanda“ jistou smrt.
Paradoxem dějin přitom zůstává, že značku Salamander před válkou spoluvytvářeli židovští podnikatelé. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byli její židovští spoluzakladatelé, manažeři i řadoví zaměstnanci z firmy postupně vytlačeni v rámci takzvané arizace – a podnik, který pomáhali vybudovat, se následně podílel na zpracování majetku obětí holocaustu.
Pokyn (prompt) pro AI image maker
Pro nejlepší výsledek doporučuji použít anglický prompt (nástroje jako Midjourney, DALL-E 3 či Ideogram na něj reagují mnohem přesněji). Aby se vyhnul cenzuře (AI generátory často blokují přímá slova jako Nazi nebo swastika), je prompt napsaný tak, aby zachytil autentickou dobovou atmosféru, dokumentární styl a konkrétní vizuální prvky značek (uniformy, dobové boty, továrnu).






