Zatímco Letná vře, Sparta ztrácí na vedoucí Slavii už deset bodů, opustila domácí a chystá se opustit evropský pohár a kotel skanduje nekompromisní pokřik „Priske ven“, dánský kouč (49) si na tiskových konferencích buduje paralelní realitu. V jeho světě je všechno v absolutním pořádku. Tým pod jeho vedením prý dominuje, hráči dělají vše správně a jediným nepřítelem zůstává osudová smůla.
„Pokud by byl Vydra v té pozici stokrát, jsem přesvědčený, že dá sto gólů. Jenže teď neproměnil. Jde o centimetry, které nám v podobných situacích schází.“
Když se podíváte na jeho mediální vystoupení zblízka, objevíte promyšlený komunikační mechanizmus, který má jediný cíl: odklonit pozornost od trenérské odpovědnosti a přenést ji na prvky, které leží mimo jeho kontrolu. Staré triky, které už ale nemají na koho zabírat.
Virtuální šampionát a fetišizace xG
Základním stavebním kamenem Priskeho obranného valu se stala fetišizace pokročilých statistik, zejména očekávaných gólů (xG). Jakmile Sparta nedokáže porazit soupeře, vytáhne dánský stratég statistický výkaz a začne publikum poučovat o tom, kolik branek měl jeho tým podle matematických modelů správně vstřelit.
„V součtu s oběma zápasy s Ostravou jsme měli hodnotu xG snad deset nebo kolik, ale gól nedáme. Znovu se vrátím k ukazateli xG: proti Baníku jsme jen po standardkách měli dát podle čísel aspoň dva góly,“ kňoural dánský nebožák po bezbrankové remíze na Bohemians. Stejný vzorec zopakoval i po evropských nezdarech: „Proti dobře organizovanému Lilleströmu jsme se sice trápili s tvorbou šancí, ale 85 minut jsme podle mě hráli dobře. Jen nám chyběly góly.“
V Priskeho podání se fotbal přestal hrát na reálné branky a přesunul se do virtuálního šampionátu. Trenér argumentuje tím, že tým byl podle čísel jasně lepší. Jenže tabulka se podle analytických dat nepíše. Odvolávat se na xG ve chvíli, kdy mužstvo opakovaně nedokáže prorazit blok soupeře, je čistý alibismus. Sparta nepotřebuje vyhrávat virtuální metriky na Strahově, ale sbírat reálné body na trávníku.
Centimetry, gólmani a matematika smůly
Pokud zrovna nestačí statistické berličky, nastupuje druhá fáze Priskeho rétoriky: odkazování na matematickou smůlu a selhání jednotlivců, které okamžitě omluví jejich údajnou nezaviněností.
Ukázkovým příkladem byl moment, kdy útočník Patrik Vydra (24) z metru netrefil na Bohemce prázdnou branku. Místo pojmenování chybějící kvality nebo nedůrazu nabídl Priske svéráznou pravděpodobnostní teorii: „Pokud by byl Vydra v té pozici stokrát, jsem přesvědčený, že dá sto gólů. Jenže teď neproměnil. Jde o centimetry, které nám v podobných situacích schází.“
Stejně alibisticky reagoval dánský kouč i po vyřazení z evropských předkol s Lyonem, kde se chytil střídání a červené karty pro mladého obránce: „Ševínský měl smůlu. Nechtěl faulovat, chtěl se mu vyhnout, ale bohužel na něj sáhl, takže to musela být červená. Když prohráváte, a poté navíc hrajete v deseti, je to náročné.“
Principiální vzorec je jasný: trenér odmítá připustit taktickou nebo systémovou chybu. Selhání je vždy prezentováno jako souhra nešťastných náhod, zásah vyšší moci nebo životní výkon soupeřova brankáře.
Útok na rozhodčí a odvádění pozornosti
Jakmile selže obhajoba vlastním výkonem, sahá Priske k prověřené deflektorské metodě – úderu na rozhodčí. Když Sparta v závěru utkání nedokázala protlačit míč do sítě, nenašel dánský trenér příčinu v křečovitém tlaku, ale v počtu nastavených minut.
„Dostal jsem žlutou kartu, takže bych řekl, že je to jasné. Očekávám od rozhodčích, že budou stejní profesionálové jako my a že si celý zápas doma pustí a zanalyzují si ho,“ čílil se dánský kňoura po zápase na adresu hlavního arbitra Pechance.
Tato veřejná výzva rozhodčím plní přesnou krizovou funkci. Vytváří pocit ublížení a dává nespokojené kabině i fanouškům náhradní terč. Místo diskuse o tom, proč Sparta za devadesát minut neproměnila ani jednu ze svých šancí, se pozornost médií na 24 hodin přesune k debatě o délce nastaveného času.
Falešná sebereflexe a rotace bez viny
Nejrafinovanější částí Priskeho mediálního projevu je hraná pokora. Před novináři opakovaně používá formulace typu: „Neschovávám se, vždy přebírám plnou zodpovědnost.“
Jenže tato deklarovaná odpovědnost je pouhou prázdnou frází, protože je okamžitě popřena dalším výrokem. Když byl dotázán na drastickou obměnu základní sestavy, odpověděl chladně: „Je správná otázka, zdali sedm změn v základní sestavě nebyla chyba.“ Místo jasného přiznání trenérského omylu však hned vzápětí dodal: „Nemyslím si, že bylo něco špatně. Chyběl nám jen lepší výsledek.“
Rovněž zpochybňování absence kreativních hráčů Priske odbývá s cynickým klidem: „Myslím, že to není o Karabcovi. Chybělo nám to už minulý týden. I dnes jsme měli na trávníku dost reprezentantů, kteří by měli v klíčových momentec hru ovládnout.“
Kňourání jako maska bezradnosti
Brian Priske rozehrává před médii nebezpečnou hru na frustrovaného hegemona. Jeho komunikační strategie je postavená na alibistickém vrstvení výmluv: jednou za prohru mohou centimetry, podruhé sudí, třikrát červená karta, jindy moc mladá sestava a pokaždé smůla v koncovce.
Fanoušci pod klubovými příspěvky už dávno neříkají jen „Priske ven“, ale čím dál hlasitěji kritizují i sportovního ředitele Tomáše Rosického (46). Patetické řeči o tvrdé práci na Strahově a mantry o tom, že „máme klíč k úspěchu, jen ho musíme vložit do správného zámku“, už Letnou neuchlácholí.
Jen najde náhradu, což nekompetentnímu vedení sportovního úseku může trvat i měsíce, bude konec. Pro Spartu jen dobře. Jen zábavy na tiskovkách bude méně.
