Preference setrvale klesají, nastolování agendy se nedaří a část straníků volá po výměně vedení v čele s Martinem Kupkou. ODS by přitom teď ideálně neměla kráčet nikam – naopak by se měla na chvíli zastavit a zamyslet nad tím, jakou stranou a pro jaké voliče vlastně chce být.
V politice platí, že přízeň lidu není nekonečná, a jak rychle přichází, tak může i odcházet. Staré známé: „Jednou jsi dole, jednou nahoře.“ Převedeno do politické hantýrky – jedno volební období stojíte v čele vlády, druhé vzadu v opozičních lavicích doufáte, že si vás alespoň někdo všimne. Své o tom jistě vědí v ODS. Byli to právě občanští demokraté, kdo v čele koalice SPOLU před pěti lety vyhrál volby a následně sestavil vládu, jejímž předsedou se stal Petr Fiala. O čtyři roky později byl výsledek SPOLU stále ještě velmi slušný, ale na vítězství už nestačil. Petr Fiala přestal být nejen premiérem, ale i předsedou ODS, projekt SPOLU vyšuměl do ztracena a strana si zvolila nové vedení, v němž Fialu vystřídal ministr dopravy z jeho vlády Martin Kupka. Kdo čekal svěží vítr do plachet, ten se nedočkal. Aktuálně se strana nachází spíše ve stavu pomyslného úplného bezvětří uprostřed oceánu na lodi, které navíc dochází nafta v motoru.
Dokud se v ODS budou plácat v tom, že si ani neumějí pořádně vydefinovat voliče, natož pro něj připravit dlouhodobý program, je vlastně úplně jedno, kdo stranu povede.
Ještě docela dlouho poté, co se Kupka stal předsedou ODS, o sobě mohl poměrně legitimně prohlašovat, že je lídrem opozice. Ne že by to tedy někoho příliš zajímalo a samotnému Kupkovi to něco přineslo, ale říkat to bezesporu mohl, což i dělal – a nelhal u toho. Jenže dnes, ani ne rok po občanskodemokratickém kongresu, je situace úplně jiná. Zatímco preference ODS setrvale klesají, podpora STAN v těch samých průzkumech vytrvale roste. ODS se nebezpečně blíží k hranici deseti procent, kdežto STAN začíná mít co do zisku procentních bodů blíže k hnutí ANO než k občanským demokratům. Lídrem opozice se stal Vít Rakušan. Ne že by si toho v hlavní kanceláři ODS nebyli vědomi; situace je natolik nahnutá, že nepřiznat si ji a tvrdit, že je vlastně vše v naprostém pořádku, by mohl už jen šílenec. Jenže jedna věc je si problém uvědomit a druhá je něco udělat pro jeho řešení.
Že se najdou tací, kteří neváhají v rámci strany hledat podporu pro vyvolání mimořádného sněmu a možné zvolení nového vedení, je pochopitelné. Stejně tak je pochopitelné, že současné vedení z toho nebude nadšené a navenek bude volat po jednotě, zatímco uvnitř zazní spíše jen vzteklé: „Co si to vůbec dovolují?“ Problém je v tom, že i kdyby vše vyšlo a do značné míry oprávněná frustrace členů ODS skutečně vedla ke svolání mimořádného kongresu a výměně Kupky a jeho týmu, rozhodně to nebude samospásné. Dokonce může jít i o krok značně kontraproduktivní.
Volba vedení je totiž sama o sobě předčasná, pokud za ní nestojí hlubší myšlenka. Když v ODS vyberou nové tváře jen proto, že je štve to staré vedení, a ne proto, že upřímně chtějí naplňovat vize, které nové vedení nabízí, pomůžou si leda do ještě většího marasmu.
A jsou to právě vize, které ODS zoufale chybí. Možná namítnete, že chybějí spíše lidé. Jenže lidé se nějak najdou vždycky, ale pokud nebudou nositeli oněch vizí – nebo chcete-li raison d’être, jak se ve francouzštině označuje důvod k bytí –, budou jakékoli politické straně platní jako mrtvému zimník. Občanská demokratická strana je tu prakticky celou moderní historii porevolučního Česka.
Je pohodlné si říct, že každý přece ví, kdo ODS je, co reprezentuje a jaká je za ní práce; že je to zavedená značka, kterou netřeba představovat, protože hovoří sama za sebe. No a to je právě ten problém. Se vší úctou k ODS – ČSSD byla mnohem zavedenější značkou, a kde skončila. Pokud se u občanských demokratů nezamyslí nad tím, kým budou a hlavně co a komu budou nabízet, skončí úplně stejně jako zmínění sociální demokraté. V propadlišti dějin, kde vám ani slavná historie nepomůže.
Historie je moc fajn věc, jenže politika není o minulosti, ale o tom, co v současnosti dokážete nabídnout k tomu, abyste lidem zlepšili budoucnost. Těžko říct, zda sama ODS vůbec umí na tuto otázku odpovědět – zda ví, co může a má nabízet, komu to má nabízet a jaká je ona lepší budoucnost, k níž to celé směřuje. Pokud to ve vedení strany vědí, nebo si alespoň myslí, že to vědí, bylo by docela fajn podělit se o toto tajemství i s ostatními, a hlavně s voliči.
Protože ti, jak se zdá, houfně odcházejí někam jinam, kde asi lépe rozumějí tomu, co se jim nabízí. Jenže co jim má nabízet ODS? Má to být autentická konzervativní pravice? Má to být širší platforma pro všechny nápady napravo od středu? Nebo to má být něco úplně jiného?
Hrátky na konzervativní pravici v dnešní době bohužel často končí tím, že pravicového v realitě není vůbec nic a konzervatismus je jen zástěrkou pro obdiv k putinovskému Rusku. Úkrok středem už v ODS neúspěšně zkusili – tak dlouho ve vládě kývali na kompromisy STAN a v opozici se snažili hlavně si to nerozhodit u jeho voličů, až z toho raději i jejich vlastní voliči odešli ke Starostům. Proč chodit za kovaříčkem, když můžete jít za kovářem?
Martin Kupka přitom není horší politik než Vít Rakušan, naopak jsou si v mnohém dost podobní – relativně mladí, v dobré kondici, výborní rétoři, kteří se vypracovali. Jen Rakušanovi se daří o své vizi přesvědčit více voličů. To ale neznamená, že by Kupka měl být více jako Rakušan. Když se o to pokusil, vlastní elektorát ho vytrestal a ten Rakušanův to nijak neocenil.
Podobné je to v Praze, kde konečně víme, jak bude vypadat magistrátní koalice. Volič ODS se nedočká primátora Portlíka, který městu dodá slibované tempo, ale primátora Hlaváčka, kterého by nejspíše i nějak skousl, a náměstka pro dopravu Scheinherra, kterého už asi bude kousat s menším nadšením. Ač má ODS stejný počet zastupitelů jako STAN, vychází z celé koalice jako nejvíce poražená, protože její vlastní volič upřímně nechápe, k čemu to celé je. Na celostátní úrovni je to podobné – volič přestává rozumět smyslu celé hry. Antibabiš už zdaleka nestačí, opoziční agendu nastavuje STAN, tak k čemu je ODS? A kdo by ji vlastně měl volit?
Dokud se v ODS budou plácat v tom, že si ani neumějí pořádně vydefinovat voliče, natož pro něj připravit dlouhodobý program, je vlastně úplně jedno, kdo stranu povede. Mohou u toho Starostům a nezávislým dokola nadávat, že jsou stranou bez ideologie – což do značné míry i jsou, jen to umějí prodat tak, že lidem je to buď jedno, nebo to naopak ocení a podpora strany roste. Na oné ódeesácké kritice, že STAN jsou vlastně takoví převlečení socdemáci, kteří o svém socdemáctví umějí mlčet, není nic špatného. I kdyby to byla stoprocentní pravda, jedná se o naprosto legitimní strategii, zjevně úspěšnější než ta, kterou razí ODS – pokud tedy vůbec nějakou strategii razí.
Pokud tento text čte některý z představitelů ODS, který očekává, že tu najde konkrétní rady, kam by se strana měla ubírat a co musí udělat, aby získala zpět nejen ztracené voliče, ale i nějaké nové, bude zklamán. Tohle není nic, co si stačí přečíst někde v komentáři; tohle je něco, o čem se musí do hloubky a delší dobu diskutovat napříč stranou samotnou. Nostalgikům možná chybí „stará dobrá ODS“, jenže až bude „nová ODS“ opět vyhrávat volby s více než třiceti procenty, na stesk nezbude prostor.
Žít z uvadající slávy vede jen do zapomnění. Kdo chvíli stál, stojí opodál. Tak co, občanští demokraté, dokážete si vůbec říct, kým jste, proč tu jste a pro koho tu jste? Pokud ano, možná se zase stane, že nebude třeba hledat a vyrábět lídra, protože lídr se objeví sám. Jako před lety jistý tehdy nepříliš známý Mirek Topolánek, jenž stranu dovedl k nejlepšímu výsledku v historii, protože uměl přesvědčit nejvíce voličů o tom, že jeho vize je pro ně ta nejlepší.







