Můžete dostat Zemana z politiky, ale ne politiku ze Zemana
Miloš Zeman má tu vlastnost, že nedokáže nekomentovat situaci na české politické scéně – ať už to bylo během jeho politického exilu na Vysočině před zvolením prezidentem, nebo nyní po skončení mandátu hlavy státu.
Kromě vytrvalé kritiky současné vládní koalice přišel Zeman i s něčím, co se na první pohled tváří konstruktivně: s návrhem, že by na Pražském hradě měl usednout Radek Vondráček. Druhý pohled už tak konstruktivní není. Spíše připomíná rozostřené vidění po prohýřené noci, kde tekl alkohol proudem.
Jestli něco českým politikům obecně schází, pak je to umění odejít. Je vlastně úplně jedno, jakou stranu v politice reprezentovali, nicméně touha se i po odchodu z poslaneckých, senátních či vládních lavic vyjadřovat k věcem veřejným a opájet se tím, že jsem pořád relevantní, držím prst na tepu doby a jsem jejím hybatelem, je vlastní skoro každému, komu sice vypršel mandát, ale rozhodně mu nevypršela touha po pozornosti. Jedna osobnost je ale v této rozšířené disciplíně absolutním přeborníkem: Miloš Zeman.
Když si Zeman před dlouhými lety nedobrovolně musel sbalit svůj politický čemodán a stáhnout se do chalupářského exilu v Novém Veselí, s oblibou o sobě prohlašoval, že je vlastně jen obyčejný důchodce z Vysočiny.
Jenže na rozdíl od onoho řadového vysočinského seniora si místo krmení kachen a luštění křížovek nejvíce ze všeho užíval, když mohl komentovat, co se děje v politice – obzvláště pak když se mohl jízlivě a uštěpačně opírat do těch, kteří mu ukřivdili. Následoval návrat na výsluní v podobě zvolení prezidentem v první přímé volbě a posléze obhájení křesla hlavy státu.
Teď už by byl, i vzhledem k věku a zdravotnímu stavu, možná vhodný čas na to skutečně se stát jen řadovým penzistou a užívat si odpočinku. Jenže platí jedna věc: můžete sice dostat Miloše Zemana z politiky, ale nikdy se vám nepodaří dostat politiku z Miloše Zemana.
Zeman tak pravidelně rozdává svá moudra ve více či méně obskurních rozhovorech, občas zabředne i do vod mediálního mainstreamu, kterým vždy tak trochu opovrhoval, a když už o jeho poselství není zájem v hlavním vysílacím čase, odehraje si ho alespoň na internetu.
Čestný advokát lichvářů s kytárkou na pultíku
Nyní se nám exprezident rozpovídal o tom, koho by rád viděl jako svého následovníka, respektive jako nástupce Petra Pavla, který se tak nějak organicky propracoval na dlouhý seznam lidí, kterými Zeman pohrdá. Tady si možná řeknete, že je to vlastně zajímavé, když někdejší hlava státu hovoří o tom, kdo by podle něj měl tutéž funkci v budoucnu zastávat.
Jenže ono je to zajímavé jen z toho úhlu pohledu, že se jedná o ryzí zemanovinu – kdy náhodný pozorovatel není objektivně schopen posoudit, zda to Zeman myslí vážně a snaží se pomáhat, nebo zda jen mistrně trollí a snaží se škodit.
Podle Zemana by byl ideálním prezidentem České republiky někdejší předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček z hnutí ANO. Je totiž dle Zemanových slov „čestný a lidský“.
Těžko říct, zda čestností myslí Miloš Zeman to, že Vondráček jako advokát spolupracoval s kroměřížskými lichváři, soudil se s Hospodářskými novinami, které tuto informaci zveřejnily, a soud se vší parádou prohrál.
A ještě více těžko říct, zda si pod Zemanem konstatovanou lidskostí Radka Vondráčka máme představit to, že si – podobně jako exprezident sám – rád přihne, lidově se mu přezdívá Vodkáček, tu viditelně opilý cosi blekotá v Moskvě nebo v televizní debatě a jindy zas s kytárkou juchá na sněmovním řečnickém pultíku, jako kdyby to bylo pódium pro hlavní hvězdu Festivalu politické písně Sokolov. Ono je to vlastně asi i jedno.
S takovými přáteli člověk nepotřebuje nepřátele
Jedna věc je jistá – opozice nemá nikoho, koho by do prezidentských voleb postavila proti Petru Pavlovi s reálnou šancí na úspěch. Jediný, kdo má alespoň teoretickou šanci na něco jako vyrovnaný souboj proti úřadující hlavě státu, je sám šéf hnutí Andrej Babiš. Ten ale moc dobře ví dvě věci: v prvé řadě to, že už jednou tento souboj prohrál, a v druhé řadě to, že je pro něj ve všech ohledech výhodnější setrvat v exekutivě nebo v křesle předsedy vlády.
Následuje dlouhý seznam potenciálních kandidátů, které by Petr Pavel dost možná porazil i v prvním kole. A na samém chvostu tohoto seznamu je Radek Vondráček.
Vondráček nemá ten luxus, aby se jmenoval Alena Schillerová nebo Karel Havlíček, což s sebou nese tu nevýhodu, že u voličů hnutí ANO ani není moc jasné, o koho jde. Jinými slovy: kritici opozice si o něm myslí, že je nekompetentní násoska s kontroverzní minulostí, a opoziční voliči si o něm nemyslí povětšinou nic, protože nepatří mezi těch pár politiků, které znají jménem a dokážou k nim přiřadit podobiznu.
Pokud pomyslným polibkem smrti pro Vondráčka nebylo už samotné „jmenování“ ze strany Miloše Zemana, pak by za onen polibek smrti měl považovat to, že o něm jako o přijatelném kandidátovi začali hovořit i Petr Macinka s Filipem Turkem. Jak se říká – s takovými přáteli člověk ani nepotřebuje nepřátele.
Opozice si nemůže dovolit prezidentské volby ignorovat, ale ještě více si nemůže dovolit debakl, kdy obhájení mandátu Petru Pavlovi naservíruje na stříbrném podnose. Což je přesně ten scénář, který by s největší pravděpodobností nastal, kdyby se usnesli, že nasadit Radka Vondráčka je dobrý nápad. Není.
Paradoxně nejrozumněji se k tomu vyjádřil sám Vondráček, který pronesl, že úvahy o kandidatuře jsou mimo jeho zorný úhel. Což je zhruba tak nejstřízlivější myšlenka, které se v politice dopustil. Doslova.
