V Česku máme ten luxus, že vlastně nemusíme moc spekulovat, protože něco podobného jsme už zažili, a to hned dvakrát.
Po vyhroceném studentíkovi katolického gymnázia Jiřím Ovčáčkovi (46), který plevelil sociální sítě citáty z Bible a oslavnými příspěvky o Miloši Zemanovi (81), tu máme pokračování v podobě frackovitého Petra Macinky (47). Ten má místo Boha Donalda Trumpa (80) a nedělá ostudu jen svému nadřízenému, ale celému národu. Člověk se děsí, co přijde příště.
Cringe období
Pojďme si zavzpomínat a vrátit se o pár let zpět. X se tehdy ještě jmenovalo Twitter a jednou z dominantních postav na české politické scéně tam byl Jiří Ovčáček. Absolvent katolického gymnázia a někdejší redaktor komunistických Haló novin se rozhodl, že funkci mluvčího prezidenta pojme o poznání svérázněji a nevystačí si jen s publikací tiskových zpráv.
Dočkali jsme se díky tomu mnoha obskurních citátů a podobenství z Bible, nad nimiž by si nejeden teolog omlátil hlavu o oltář, místy téměř až fanatické obhajoby Miloše Zemana, a věčného napadání jeho oponentů.
Celé toto cringe období přineslo i poměrně vtipný trolling ze řetězu urvaného státního úředníka, když Ovčáčkovi pod jeho příspěvky začali lidé místo reakcí vypisovat recepty.
Jiří Ovčáček nicméně prodělal pozoruhodný a pro mnohé nečekaný obrat. Někdejší roztleskávač Zemanova lísání se k Vladimiru Putinovi patří aktuálně mezi nejhorlivější zastánce Ukrajiny.
Dokonce se oženil s Ukrajinkou, které pomáhá s výchovou dítěte z předchozího vztahu, a namísto náboženského balastu píše už jen očitá svědectví o tom, jak děsivá je situace v zemi, proti níž Rusko vede dlouhou, brutální a zbytečnou válku.
Možná by mu samotnému jedna tabletka na zmírnění duševního neklidu neuškodila.
Pokud využijeme jeho biblických analogií, stal se pomyslným napraveným hříšníkem, což je bezesporu chvályhodné. Jen milovníkům internetového bizáru chyběl někdo, jako byl právě Ovčáček v dobách své největší slávy. Bohužel se ale naplnilo staré přísloví o tom, že bychom si měli dávat pozor na to, co si přejeme, protože by se nám to mohlo splnit. A tak jsme se dočkali Petra Macinky.
Ovčáček byl v zásadě jen subalterním státním úředníčkem. Ostatně předchozí prezidentští mluvčí i ti, kteří do funkce nastoupili po Ovčáčkovi, nijak nevybočovali z obligátní úřednické šedi. Ruku na srdce, kdo vlastně z hlavy ví, kdo je dnes mluvčím prezidenta?
Jiří Ovčáček nám ukázal, že funkci lze vykonávat i úplně jinak, mnohdy tak, že bylo těžké rozpoznat, kdo je vlastně prezident, co si myslí, a co je jen Ovčáčkova one man show. Petr Macinka si za oběť vzal funkci o poznání důležitější a stanul v čele ministerstva zahraničí. To sice na rozdíl od hradního mluvčího zažilo vícero výrazných osobností, ale to, co tam aktuálně předvádí předseda Motoristů sobě, je něco, co Černínský palác ještě neviděl a nejspíš už ani neuvidí.
Smrt diplomacie
Představa, že ministr zahraničí nutně nemusí být jen škrobený kravaťák, ale i v případech excentričtějších osobností je pořád formálně šéfem české diplomacie a tomu přizpůsobuje své chování, s nástupem Petra Macinky definitivně padla.
Jistě, můžeme zavzpomínat na Karla Schwarzenberga, který byl pořádný svéráz, jenž se nijak netajil svým bonvivánským životním stylem, rád se fotil s pivem, fajfkou a často výrazně mladšími ženami po svém boku, nešetřil přisprostlými bonmoty, a jak sám říkal: „Když se kecají blbosti, tak spím,“ nicméně ve funkci dovedl být profesionálem každým coulem a mezi zahraničními partnery si uměl sjednat respekt.
Macinka je jen dalším smutným případem přerostlého dítěte, které si myslí, že vše je dovoleno.
Schwarzenbergovské sprosťárničky měly alespoň takový ten švejkovský nádech postaršího feudála, který má poněkud specifický smysl pro humor, a i mnoho jeho oponentů se dovedlo shodnout na tom, že uměl urážet tak, že se tomu člověk i zasmál. Macinka prostě jen trousí urážky čtvrté cenové kategorie čistě jen proto, aby někoho urazil. Že to dělal v kampani, by bylo možná i pochopitelné.
Že v tom pokračuje jako ministr placený z daní, je pochopitelné o poznání méně. V zásadě to samé by šlo vytknout i Filipu Turkovi (40), ale tomu je alespoň záhodno přičíst k dobru na konto, že je „jen“ poslanec, a tomu, že jemu na míru vymyšlená neplacená funkce pověřence pro Green Deal má nějakou reálnou váhu, věří jen on sám.
Motoristé nicméně se svým komunikačním stylem trollení bez zábran nejsou nikterak zvlášť originální. V zásadě jen 1:1 kopírují styl amerických MAGA republikánů, kde rovněž platí, že na formu se rezignuje úplně a jako obsah stačí naplňovat mantru „owning the libs“, tedy nakládat to liberálům.
Jen u toho jak američtí národovci, tak jejich čeští napodobitelé zapomínají, že to, jak se chovají, bylo naposledy cool v deváté třídě, a i tehdy to docenili jen mladší spolužáci ze třídy sedmé.
Navíc tento přístup k politice má tu nevýhodu, že házení hnoje dříve či později vyčerpá svůj potenciál a s děravým rozpočtem a nekompetentní státní správou v rozkladu prostě a jednoduše nastane moment, kdy prohlásit o někom jiném, že je idiot, už stačit nebude.
Vlastně největším důkazem toho, že Macinka nedělá nic jiného, než že kopíruje své americké vzory, je útvar, který nejspíše měl být přáním americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi k 80. narozeninám, publikovaný na oficiálním profilu ministerstva.
Macinka zcela popustil uzdu fantazii a kromě lísání se k Trumpovi si neodpustil bizarní poznámku o tom, že Trumpovi odpůrci by se měli zazásobit Xanaxem. To ve svých oslavných litaniích nepíší ani příslušníci administrativy KLDR ve zdravicích Kim Čong-unovi. A pak že neumíme být světoví a v něčem si urvat prvenství.
Rozeberme si Macinkovo sdělení do detailu, ať víme, co vlastně pan ministr za naše peníze a naším jménem svému milovanému vůdci cizího státu sděluje. V prvé řadě tu máme obligátní hodně zdraví a energie, čímž vlastně normálnost celého vzkazu začíná a zároveň i končí.
Následně Macinka přeje Trumpovi mnoho vítězství, což by vzhledem k tomu, že Trump se aktuálně chlubí tím, že po naprostém fiasku v Íránu de facto donutil Teherán přijmout americkou kapitulaci, mohlo být vnímáno pozorným čtenářem jako provokace.
Co se politických vítězství týče, tam už toho Trumpovi moc nezbývá – čekají ho vlastně jen midterms tento rok a za dva roky už na prezidenta kandidovat nemůže, pokud si tedy nezmění ústavu ve svůj prospěch. Což by tedy úspěch asi byl, bráno optikou průměrné diktatury.
V následujícím odstavci Macinka vyzdvihuje Trumpovu odvahu vyzvat stávající řád, což funguje jen tehdy, pokud u toho milosrdně ignorujeme fakt, že během druhého Trumpova funkčního období se svět propadl do bezprecedentního geopolitického chaosu. Na druhou stranu zní to jako něco, co Macinkovi upřímně imponuje, protože chaos je v zásadě to jediné, co umí Motoristé nabídnout.
Macinkův liebesbrief
Pokračujeme pochvalou Trumpa za to, že brání národní suverenitu a dává na první místo zájmy svých občanů. To je sice samo o sobě pravda, jen je pozoruhodné, když tomu tleská zrovna ministr zahraničí členského státu EU, když na Evropu mají Trumpovy kroky v zásadě jen negativní dopad. Vysvětlení nalezneme v učebnicích psychologie pod heslem Stockholmský syndrom.
Svůj liebesbrief Macinka zakončuje již zmíněnou pasáží s Xanaxem, kterou netřeba dále rozebírat, protože je sama o sobě dostatečně výmluvná a o pisateli vypovídá více, než si asi sám uvědomuje. Možná by mu samotnému jedna tabletka na zmírnění duševního neklidu neuškodila.
Ve finále tím Macinka dává najevo jediné – na evropské partnery kašle, hraje all in ani ne tak na USA, jako na Trumpa samotného, a po porážce Viktora Orbána v Maďarsku hodlá být trojským koněm MAGA agendy na starém kontinentu on sám. Těžko tedy říct, k čemu mu to bude v zemi, kde Trumpa vnímají tři čtvrtiny obyvatel (nutně tedy i podstatná část voličů vládní koalice) negativně a v průzkumu agentury STEM je na tom hůř už jen Vladimir Putin.
Co bude dál? Nepochybně nás čeká ještě pár let macinkování na sociálních sítích, které pokud nezatnou tipec volby, tak tak může učinit Andrej Babiš (71), který jednoho dne sezná, že už je to moc i na jeho poměry, respektive že Macinkova ostuda pro Česko je vlastně Babišovou ostudou.
Starého psa, který prožil skoro celý profesní život lísáním se k Václavu Klausovi (84), holt novým kouskům nenaučíme, jen se u toho občas začne lísat k jinému přestárlému egomaniakovi.
A ve finále se můžeme utěšovat tím, že furt je Trump lepší než Putin. Třeba se dočkáme i Macinkova obratu, podobně jako jsme to zažili u Jiřího Ovčáčka. Možná by nebylo od věci, kdyby si o tom oba pánové popovídali a proces se tím urychlil.
