To, co máme jako lidé evolučně společné, je touha po lásce. V mládí považujeme za ideální formu vztahu vzájemnou zamilovanost, obdiv, chození spolu a sex. Jenže pak přijde realita, bolest, rozvody.
Proč je vlastně tak těžké partnera nejen najít, ale hlavně si ho udržet? Odpověď leží někde na pomezí evoluční biologie, hormonálního koktejlu v mozku a moderních algoritmů.
Efekt snubního prstenu: Když za vás vybírá dav
V osmdesátých letech minulého století sledoval americký evoluční biolog Lee A. Dugatkin v nádrži samičku živorodky duhové, známé spíše jako paví očko. Všiml si fascinující věci. Samička si z nabídky nápadníků opakovaně vybírala samečka, který byl menší, méně barevný a na první pohled výrazně méně atraktivní než ostatní.
Měl ale jednu obrovskou výhodu: předtím o něj už projevily zájem jiné samičky.
Dugatkin tento jev pojmenoval jako „mate choice copying“ (kopírování výběru partnera). Později se ukázalo, že stejně fungují nejen pěnkavy zebrové či tetřevi, ale především lidé. Psychologové pro to mají lidovější název: efekt snubního prstenu.
Určitě to znáte. Muž bez závazků může být pro okolí nenápadný, ale v momentě, kdy si nasadí snubní prsten nebo po jeho boku kráčí atraktivní partnerka, jeho společenská hodnota okamžitě vyletí vzhůru. Zejména u mladých lidí platí, že pokud vrstevníci hodnotí někoho jako sexy a žádoucího, přizpůsobí se jejich hodnocení, i kdyby zpočátku měli jiný názor.
Jev se v různé míře uplatňuje i v jiných oblastech, například při hodnocení moderního umění a módy. Proč? Lidé jsou tvorové pohodlní a sociální. Vyhodnotit kvalitu potenciálního partnera stojí čas a energii.
Když ale vidíme, že daného člověka už schválil někdo jiný, náš mozek si podvědomě řekne: „Ten už prošel kontrolou kvality, bude bezpečný a žádaný.“
Tento evoluční zkracovač nám sice pomáhá snižovat nejistotu při výběru, ale nese s sebou velké riziko. Spoléháme se na úsudek druhých, aniž bychom řešili, zda je daný člověk vhodný přímo pro nás.
Atraktivita – věc veřejná
Napodobování (copying) je efektivní forma sociálního učení, která urychluje šíření nových preferencí a tím podporuje vývoj nových pohlavních znaků. Na druhou stranu informace získané metodou „mate choice copying“ nemusejí být spolehlivé.
U lidí ovlivňuje partnerský výběr řada dalších faktorů, jako jsou vlastní zkušenosti, sebepojetí, typ vztahu, který hledají (krátkodobý, dlouhodobý), a sociální signály, které mají složitější interpretaci než u zvířat.
Dopaminová smršť a strach, že přicházíme o lepšího
Pokud už se nám podaří protnout s někým cesty – ať už na základě vlastní intuice, nebo pod vlivem okouzleného okolí – převezme kormidlo chemická továrna zvaná mozek.
První rok až rok a padesát dní nového vztahu nápadně připomíná drogové opojení. Tělo zaplaví dopamin, hormon dobré nálady, který vyvolává stavy euforie po každém polibku či sexuálním zážitku. Je to právě dopamin, který způsobuje známé motýly v břiše, zpocené dlaně a schopnost přehlížet jakékoliv partnerovy chyby.
K tomu se přidá serotonin, který prohlubuje citové pouto (a občas přivodí lehkou obsesi), a pohlavní hormony testosteron s estrogenem, jež velí k jedinému: reprodukci.
Jenže stav intenzivní zamilovanosti je pro lidský organismus fyzicky i psychicky extrémně vyčerpávající. Nemůže trvat věčně. Postupně se hladiny hormonů vrátí do normálu a stav divokého opojení se má přetavit v to, čemu psychologové říkají „připoutanost“ – tedy v hlubokou, vědomou lásku.
A právě v tomto okamžiku moderní člověk naráží.
Když selže komunikace, nastupuje algoritmus
Dnešní seznamování probíhá na displejích telefonů. Aplikace nám servírují nekonečný zástup potenciálních partnerů z pohodlí domova. Jenže tato snadná dostupnost s sebou přináší zákeřný fenomén FOMO (fear of missing out – strach z toho, že nám něco uteče).
Ve chvíli, kdy opadne prvotní dopaminový rauš a objeví se první všední problém nebo stereotyp, moderní člověk nezačne vztah opravovat. Místo toho aplikaci znovu otevře. Přece za rohem nebo o profil vedle může čekat někdo o kousek lepší, krásnější a zábavnější.
Pokud atraktivita byla tou jiskrou, která vztah zapálila, palivem pro dlouhodobý oheň je úplně něco jiného: důvěra, porozumění a sdílené hodnoty. Největším zabijákem dlouhodobých vztahů totiž bývá nedostatečná komunikace, rutina plná povinností a postupné odcizení. Lidé prostě přestanou mluvit o tom, co cítí, dokud není pozdě.
Dlouhodobý vztah je každodenní vědomá práce, otevřená komunikace a ochota překonávat překážky. Protože teprve když se spojí rozumný úsudek s citovým porozuměním, zjitřená atraktivita přeroste v to nejdůležitější – ve schopnost vytvořit pro toho druhého bezpečný a vlastní vesmír.
Jenže tenhle vesmír má v českém univerzu skoro poloviční rozvodovost.
