Jak jinak nazvat vodu, kde nemůžete stát na dně, protože musí být hluboká? Vítejte ve světě vodního póla - pravděpodobně nejbizarnějšího, nejtvrdšího a fyzicky nejnáročnějšího kolektivního sportu, jaký lidstvo kdy vymyslelo.
Maďarská krev v bazénu
Brazilci mají fotbal, Kanaďané hokej. Pro Maďary je otázkou národní identity a hrdosti vodní pólo. Maďarsko je v tomto divnosportu absolutním hegemonem. Zatímco ostatní národy se v bazénech „koupou“, Maďaři v něm provádějí rituál.
Historie vodněpólového (to je slovo, co?) Maďarska není jen o medailích (kterých mají z olympiád nesmysl), ale o příbězích, které formovaly národ. Až tak!
Nejslavnějším momentem historie je bezpochyby zápas Sovětský svaz - Maďarsko z olympiády v Melbourne v roce 1956. Vešel do historie jako „Krev v bazénu“. Maďarský tým nastoupil proti Sovětskému svazu jen několik týdnů poté, co sovětské tanky krvavě potlačily maďarské povstání v Budapešti. Dejte si k tomu něco na YouTube („Blood in the water“), fakt to stálo za to.
Zápas se proměnil v regulérní válku. Hráči se nemlátili jen míčem, ale pěstmi, lokty a koleny. Když maďarská hvězda Ervin Zádor vylezl z bazénu s tváří zalitou krví po ráně od sovětského hráče, emoce v hale explodovaly. Maďarsko vyhrálo 4:0 a později získalo zlato. Od té doby je pólo v Maďarsku vnímáno jako metafora pro národní nezlomnost.
Ode dna se neodrazíš
Vodní pólo se od všech ostatních sportů odlišuje zásadní věcí: nedostatkem pevné půdy pod nohama! Zatímco flákači baskeťáci, házenkáři a podobní příštipkáři mají na odraz palubovky apod., ve vodním pólu se musíte neustále udržovat nad hladinou pomocí tzv. „eggbeater kick“, kde eggbeater je taková ta šlehačková metla a kick je jasný. Jde o pohyb nohou, který připomíná mixér a vyžaduje sílu stehen level Jarda Jágr. Hráči se musí dokázat vymrštit z vody až po pás jen silou vlastních svalů, aby zablokovali střelu nebo sami vystřelili.
Není neobvyklé, že hráč dohrává zápas s plavkami u kolen nebo úplně bez nich.
Další – tentokrát nefalšovanou - bizarností je kontakt. V ragby vidíte každý náraz. Ve vodním pólu vidíte nad hladinou jen elegantní přihrávky a občasné šplouchnutí. To, co se děje pod hladinou, je však čisté peklo. Rozhodčí ho prý rozpoznávají podle toho, že se „vaří voda“, jak říkají zvláštní bytosti, co se vodnímu pólu věnují na vážno.
Temné umění podvodních faulů
Podvodní svět vodního póla je zónou bez zákonů. Rozhodčí stojí na suchu a vidí jen to, co se děje nad vodou. To dává prostor pro kreativitu, která by i v MMA byla považována za „přes čáru“.
Mezi standardní repertoár patří například stahování plavek. Běžná taktika, jak zastavit protihráče v úniku. Není neobvyklé, že hráč dohrává zápas s plavkami u kolen nebo úplně bez nich. Hráči jsou schopní se také vzájemně držet pod vodou v „kravatě“, za krk nebo ramena, aby soupeři znemožnili nadechnout se. Výjimkou nejsou ani kopy do citlivých míst.
Základem vodněpólového umění podvodního zla je samozřejmě štípání, drápání a podobné kratochvíle. Právě tato neviditelná brutalita dělá z póla sport pro psychicky nejodolnější jedince. Vodní pólista – ideálně Maďar, ale týká se to všech - musí vydržet fyzické týrání, zatímco se snaží utajit vlastní agresi před zraky rozhodčích.
Od jízdy na sudech k olympiádám
Kořeny vodního póla sahají do poloviny 19. století, a to nikoli do Maďarska, ale do staré dobré Anglie. Původně šlo o bizarní vodní verzi ragby. V úplných počátcích dokonce hráči seděli na sudech od piva dekorovaných koňskými hlavami a pálkami pálkovali míč – odtud název „polo“, podle indického jezdeckého póla.
Tato verze byla brzy opuštěna z důvodu plně odpovídajícího brutální pověsti tohoto sportu, která jej provází od počátků do dnešní doby - sudy byly prostě a jednoduše nestabilní a hráči se často topili. Postupem času se pravidla měnila, až vznikla verze, kterou známe dnes. Mimochodem, vodní pólo bylo vůbec prvním kolektivním sportem, který byl zařazen do programu moderních olympijských her v roce 1900.
Důvodů, proč je vodní pólo fakt čistokrevný bizár, je mnohem více. Třeba v něm neexistuje odpočinek. V hokeji se střídá po minutě, ve fotbale můžete chvíli vyklusávat. Ani maratonec není v neustálém boji o kyslík tolik jako vodní pólista. Pokud přestanete šlapat vodu, potopíte se. Pokud se nadechnete v nesprávný moment, dostanete loktem a nalokáte se chlorované vody, což je přesně to, po čem po ráně do držky a v souběhu se štípancem do koulí toužíte.
Maďaři toto utrpení povýšili na umění. V Budapešti najdete na Margit-szigetu (Markétině ostrově) legendární bazén Alfréda Hajóse. Svatostánek krutosti plný vody, který je pro fanoušky póla tím, čím je Maracanã pro fotbalisty. Pro Maďara není vodní pólo bizarní – je to nejčistší projev lidské síly a inteligence v uměle rozdováděném, nepohodlném živlu.
Maďarovi je ukradené, že krom všeho výše popsaného má dvakrát, třikrát za sezonu zlomené prsty, a kdo se doopravdy netopil u dna bazénu, kde zbytek mejdanu hraje na dvě, ten nepoznal vodní pólo po uhersku.
Pro zbytek světa mimo Maďarsko zůstává vodní pólo fascinující podívanou na lidi, kteří se snaží hrát šachy v době, kdy se je někdo jiný snaží utopit.
