GLOSA. Některé předvolební sliby se plní snáze než jiné. Kabinet Andreje Babiše si toho je samozřejmě dobře vědom, a proto si s plným vědomím toho, že přidat lusknutím všem všechno jen tak nepůjde, si pro své voliče přichystal i symbolické kroky, které oním lusknutí prstu udělat jde jednoduše. Mezi ně patří mimo jiné hra na vlasteneckou strunu doprovázená posilováním vztahů se Slovenskem. U prvního jmenovaného stačí zavést Den české vlajky, u druhého obnovit společná zasedání české a slovenské vlády, od nichž upustila předchozí Fialova vláda. Co by se na tom mohlo pokazit, že?
Začněme u dne Vlajky, pardon - vlajky, čímž tak nějak plynule přejdeme i k utužování česko-slovenských vztahů. Už bezprostředně po vyhraných volbách Babiš oznámil, že 30. března zavede nový významný den, kdy si národ připomene 106. výročí oficiálního uznání jednoho z našich státních symbolů. Má to jen dva drobné háčky. Onen nový významný den reálně neproběhl, jelikož se jej Babišovi a spol. nepodařilo zařadit do kalendářů legislativní cestou a neprošel přes Senát. No a hlavně pak je zásadní zmínit, že i kdyby návrh zákona horní komorou prošel, tak by se z principu věci neodkazoval k prvorepublikovému výročí, jelikož by vzhledem k současnému ústavnímu pořádku ani nemohl.
Jak jsme se na Slováky vykašlali
Současná vlajka je striktně právnicky vzato stará jen 23 let, tedy od vzniku samostatné České republiky. Možná namítnete, že je stejná jako ta československá, a budete mít pravdu. My jsme ji totiž Slovákům v roce 1993 ukradli a oni proti tomu poměrně silně protestovali. Ještě za federace si Slovensko vymínilo, že do ústavního zákona o rozdělení ČSFR byla přijata explicitní formulace, která stanovila, že Česká republika a Slovenská republika nesmějí po zániku České a Slovenské Federativní Republiky užívat státních symbolů České a Slovenské Federativní republiky, na což se následně Češi s grácií sobě vlastní vykašlali.
Přátelský bratrský argument tehdejší české politické reprezentace zněl, že Slováci si svou novou vlajku se třemi pruhy a štítem se slovenským znakem zvolili ještě za federace, tudíž se na ně federální ústavní zákon vztahoval, zatímco my jsme si počkali a v samostatné České republice se na nás pravidla již neexistujícího státu nevztahují. A že jsme si „náhodou“ zvolili vlajku, která vypadá úplně stejně jako ta československá? No, prostě to tak vyšlo, bratia… A prostě to vyšlo i tak, že si první obnovené společné zasedání české a slovenské vlády naplánujeme na den poté, co jsme se rozhodli oslavit výše zmíněnou patálii.
Pojďme se ještě závěrem podívat na praktické dopady obou kroků naší vlády. Odmysleme si na chvíli historické pozadí, které může při jejich spojení působit všelijak, a zaměřme se izolovaně na to, co nám přinesl Den české vlajky a co nám přineslo po třech letech obnovené společné zasedání vlád. Ve zkratce je odpověď na obě otázky stejná – kromě symboliky nic.
A i s tou symbolikou je to takové vachrlaté. S vlajkou jsme se dočkali jejího „uctění“ v podobě toho, že Babišovy markeťačky ji válí po zemi, což zákon zakazuje, případně prapodivné exhibice pseudovlasteneckých primitivů neschopných dát dohromady kloudnou větu. Aspoň dámy z úvé se za své selhání omluvily.
Se Slováky jsme se dočkali společné fotografie Babiše, Fica a spol. a společných povzdechů nad tím, že V4 nefunguje. Inu, nefunguje. V Maďarsku mají plné ruce práce, aby se Orbánova s Kremlem kolaborující vláda udržela u moci a Polsko z pochopitelných důvodů nechce mít se zbytkem Visegradského kvarteta společného víc, než je nezbytně nutné. Jak zlepšení situace pomůže ona společná CZ/SK schůze, její aktéři preventivně neprozradili.
Aby to ve finále nedopadlo tak, že Orbán prohraje volby, Polsko od nás dá definitivně ruce pryč a my na sebe se Slováky zbudeme jako taková Visegradská dvojka. Ale aspoň budeme mít ten den vlajky…
