Píšu kamarádce, že dělám menší průzkum k článku, a prosím ji, ať mi napíše, co si myslí o tom, že věk je jen číslo. Odpověď přichází nečekaně rychle. „Myslím si, že věk je jen číslo, ale jakmile je ti čtyřicet, seš prostě starej.“ A připojí samozřejmě několik smajlíků. Letos jí bylo pětačtyřicet.
Její o čtrnáct let starší partner mi od smažení palačinek v tričku s nápisem Love dies hard vzkazuje, že věk je rozhodně jen číslo. To mě potěší a ptám se, na kolik se teda cítí. „Prý podle toho, kolik toho večer předtím vypije,“ vzkazuje mi. Pro její pubertální dceru to samozřejmě není ani otázka. Pro ni jsme všichni staří. A trapní k tomu.
Věk je strašně zvláštní věc. Je to daná konstanta, kterou máme zapsanou v občance, a většina lidí nás podle ní tak či onak posuzuje. Jestli se na svůj věk ale cítíme, se nás už většinou nikdo neptá.
Je vám dvacet? Jste mladí, plní energie a ideálů. Třicet? Něco už máte za sebou, ale pořád taky hodně před sebou. Čtyřicet? Jste lehce okoralí, cyničtí a většinu toho lepšího už máte za sebou. Je vám padesát a dožili jste se toho věku ve zdraví? Gratulujeme! Čeká vás finální třetina života. Jak s ní naložíte, je na vás.
Já jsem se třeba vždycky cítila docela mladá, i když vím, že číslo v mé občance si to už dávno nemyslí. Poprvé mi to naplno došlo před pár lety, když jsem letěla do Thajska. Při koupi letenky jsem zadávala datum narození a musela hodně dlouho rolovat dolů, než se objevil můj ročník. Zděsila jsem se. Proboha, jak se tohle stalo? Bylo mi čtyřicet dva.
Podobný moment jsem zažila letos s jednou z blízkých kamarádek. Nevídáme se moc často, proto vždycky jedna z nás koupí lístky do divadla a je důvod se potkat. Když jsme o pauze mezi představením probraly vztahy, děti i práci, zničehonic řekla: „Tak mně už bylo pětačtyřicet.“ „Cože?“ odpověděla jsem vyděšeně. „Tobě už taky?“
Kdy se nám tohle do pr… stalo?
Když mi bylo dvacet, lidé kolem třicítky byli pro mě dospělí. Ve čtyřiceti byli staří, a pokud bylo někomu padesát, pravděpodobně jsem se divila, že ještě žije. Jenže dnešní padesátníci jsou představám, které jsme o nich měli ve dvaceti, na míle vzdálení. Alespoň někteří tedy.
Na celé teorii, že věk je jen číslo, mi ale připadá podezřelá jedna věc. Nikdy jsem ji neslyšela od nikoho, komu bylo dvacet ani pětadvacet. Těm je jejich věk totiž úplně jedno. O svém mládí nepotřebují nikoho přesvědčovat. Oni ho prostě žijí. To, že věk je jen číslo, začíná většina z nás tvrdit až ve chvíli, kdy se nám ten náš přestane úplně líbit. Což je nejčastěji někdy po čtyřicítce.
Rozumím tomu dobře, sama tuto větu ostatně občas používám, i když se tomu zároveň v duchu směju a říkám si, že si tím trochu nalháváme, že se nás stárnutí ještě netýká. Já jsem čtyřicítku nijak zvlášť neprožívala, kdyby mi ji ovšem čas od času nepřipomnělo mé okolí.
Asi za vše mluví situace s mojí nejlepší kamarádkou, se kterou slavíme narozeniny jen týden od sebe. Ji to vzalo přece jen trochu víc než mě, takže při debatě, jestli bychom to měly oslavit, nebo raději tiše přejít, se neudržela a pronesla: „Do pr…, kdy se nám tohle stalo?“
Na tohle už nemáte věk. Říká kdo?
Když se dívám kolem sebe, myslím, že se neposunulo jen naše vlastní vnímání věku. Posunula se i celá společnost a s ní představa o tom, co bychom měli mít v určité životní fázi dávno za sebou a co si ještě můžeme dovolit. A to je dobře.
Ve čtyřiceti nebo padesáti tak můžeme klidně začít kompletně nový život. A to je osvobozující. Někdo se znovu ožení nebo vdá, založí další rodinu, vystuduje vysokou školu, změní profesi nebo se přestěhuje na opačný konec světa. Pokud jsme zdraví, dostatečně zvídaví a otevření novým věcem, možnosti jsou téměř neomezené.
Proto si myslím, že věk do určité míry číslo je. Znám mladé šedesátníky i staré třicátníky. Všechno je v hlavě, jak rádi říkají koučové.
A nejde jen o to, co si dovolíme. Změnily se i naše fyzické možnosti a kondice. Spousta lidí dnes bez nadsázky vypadá ve čtyřiceti lépe než ve dvaceti. Můžeme se rozhodnout, že ještě uběhneme maraton, začneme denně dřít ve fitku nebo se dáme na bojové sporty. Máme k dispozici informace, medicínu, kosmetiku, estetické zákroky, sport, výživu i technologie, o kterých se našim babičkám a dědům ani nesnilo. Nikdy jsme neměli tolik možností, jak si zdraví, kondici a do jisté míry i mladistvý vzhled udržet co nejdéle.
Přesto mám pořád vzadu takový zvláštní pocit, že je tady jeden drobný problém. Stárnutí pořád nemůžeme úplně zastavit.
Pán Bůh má na biohacking vlastní názor
Jednou z věcí, kterou si jako žena uvědomuju, je, že jakmile je vám pětačtyřicet, šance, že počnete dítě přirozenou cestou a bez problémů ho donosíte, je téměř v rovině zázraku. Tady zkrátka narážíme na limity přírody. K mužům byla alespoň v tomto případě milosrdnější, ale i ti mají určitě svá „temná úskalí“, o kterých třeba ani nahlas nemluví.
Vtipným příkladem toho, že ani s penězi, disciplínou a nejmodernějšími technologiemi stárnutí úplně nepřelstíte, je americký milionář a biohacker Bryan Johnson (49). Je známý svou posedlostí věčným mládím, proto do svého projektu Blueprint investoval miliony dolarů a všemožně se snažil zpomalit biologické stárnutí.
Fanaticky si měřil každou tělesnou funkci, dodržoval extrémně přesný režim, dokonce snad nespal ani se svou partnerkou v jedné posteli, aby si udržel optimální spánek, a jednu dobu si nechal podávat krevní plazmu od svého sedmnáctiletého syna. Experiment nakonec ukončil, protože žádný měřitelný přínos nepřinesl. Magor prostě.
Absurdní je, že mu letos lékaři navzdory jeho extrémně kontrolovanému životnímu stylu diagnostikovali autoimunitní gastritidu. Zdá se, že Pán Bůh má smysl pro humor a o biohackingu si myslí svoje. Nezbývá tedy než si připomenout, že stárnutí sice můžeme trochu zpomalit, měřit a všemožně optimalizovat, ale lidské tělo nebudeme mít nikdy úplně pod kontrolou.
Po flámu rovnou na JIPku
Chtěla bych pořád věřit, že věk je relativní. Když se mi blížila třicítka, měla jsem pocit, že tím vstupuju do nějaké pomyslné dospělosti a vážnosti a měla bych se podle toho začít chovat. Nestalo se tak. Právě období do čtyřicítky naopak považuji za jedno z nejbláznivějších.
Ani čtyřicítka pro mě nakonec žádný zásadní předěl neznamenala. Akorát mi ji v té době rád připomínal můj o dva roky mladší přítel, který si asi díky tomu připadal jako benjamínek. Já se cítila pořád skvěle. Neříkám, že na dvacet, ale skvěle. Moje máma mi dokonce řekla, že období mezi čtyřiceti a padesáti bylo tím nejlepším v jejím životě. Možná to mám podobně.
Postupně se ale začaly objevovat nové životní radosti, které jsem dřív neznala. Když zůstanu večer někde déle a vypiju víc vína, jsem nepoužitelná nejen další den, ale většinou celý víkend. O tom, že bych šla z flámu rovnou do práce jako ve dvaceti, už ani na chvíli neuvažuju. Pokud nejdu dva týdny cvičit, cítím po ránu záda a občas blbě usnu a probudím se s bolestí za krkem. Mám pokračovat?
Mám jedno oblíbené video na Instagramu, kde dvacetiletý člověk jde z večírku rovnou do kanclu a je vtipný a plný energie, ve třiceti už je pomačkaný, neproduktivní a s blbou náladou a po čtyřicítce leží s kyslíkovou maskou na JIPce. Regenerace už zkrátka není, co bývala.
V občance šedesát, v hlavě třicet
Zajímavé je, že zatímco tělo nám plynutí času připomíná poměrně spolehlivě, hlava se s ním někdy odmítá smířit. Psychologie pro to má dokonce pojem – subjektivní věk. Tedy to, jak staří se sami cítíme bez ohledu na datum narození. A právě od středního věku se lidé často cítí mladší, než kolik jim ve skutečnosti je.
Možná proto nás vlastní věk občas tak překvapí. Ne proto, že bychom neuměli počítat, ale protože číslo, které máme v hlavě, jednoduše nestárne stejným tempem jako to v občance.
Já se někdy po ránu cítím na dvacet a jindy na šedesát. Občas si s naprostou samozřejmostí vezmu krátkou sukni a červenou rtěnku a cítím se skvěle. Jindy mě napadne, jestli už bych některé věci nosit neměla, protože se zkrátka k mému věku nehodí a možná bych už ani neměla vycházet ven, natož tak po osmé večer do baru.
Nedávno se mě máma při návštěvě Prahy, když jsme míjely jeden butik, zeptala, jestli ho znám, že tam mají hezké věci. Odvětila jsem jí, že ne, že mi to přijde dost usedlé. Usmála se na mě a dodala: „Ale věk bys na to už měla.“
Jenže kdo přesně určil, co se k jakému věku hodí?
Tělo má samozřejmě svoje limity a s některými se zkrátka nedá smlouvat. To, že už nevydržím dvě noci za sebou pít do dvou do rána, mi obvykle dost jasně vysvětlí hned následující den. Ale krátká sukně, nový vztah, změna práce nebo cokoli dalšího, co se v určitém věku údajně „nehodí“? To už není otázka těla, ale představ někoho jiného.
Věk tedy asi není jen číslo. Ale rozhodně by neměl být návodem k použití.
Asi nejlepší myšlenku o stárnutí jsem si už dřív vyslechla na šedesátinách mého táty. Slavil je, jak jinak, v moravském sklípku, který patřil tátovi mého spolužáka. Když večer pokročil, seděli jsme spolu venku pod pergolou a on mi najednou řekl: „Barčo, víš, co je na tom věku nejhorší? Ta hlava se zastaví někde ve třiceti a člověk má pocit, že je pořád stejný. Kurva, jenom to tělo stárne.“
