Francouzský historik Jacques Le Goff kdysi napsal o křížových výpravách, že jedinou dobrou věcí, kterou přinesly, byly meruňky. Dvě největší krveprolití známých dějin byla plodnější.
„Archeologie, historie a biologie nám ukazují, že ozbrojené konflikty jsou přece jen k něčemu dobré,“ tvrdí profesor historie ze Stanfordu Ian Morris. Tím „něčím“ měl na mysli veškerý blahobyt a bezpečí, které — a nyní všechen cynismus stranou — z dlouhodobého hlediska války modernímu světu přinesly.
„Vítězové začleňovali poražené do větších společností. Nepřímým důsledkem bylo, že tempo násilné smrti spadlo o 90 procent mezi dobou kamennou a 20. stoletím,“ míní Morris.
Ztráty povoleny
Ještě v 18. století odtáhl vítěz bitvy s o pětinou méně mužů, než s kolika do ní vstupoval. U Zorndorfu roku 1758 pruský král Fridrich II. Veliký zvítězil nad Rusy za cenu 13 500 mrtvých a zraněných, tedy zhruba 38 procent své armády.
Pro srovnání, „Američani ve válce v zálivu roku 1991 přišli o 614 lidí, tj. asi 0,1 procenta z 550 000 mužů a žen ve službě,“ uvedl vojenský historik Max Boot. Byla to právě bitevní pole, kde se zrodilo mnoho klíčových pokroků ve zdravotní péči, zachraňující životy i v letech mírových.
To nejlepší, v co mohl před 500 lety zraněný voják doufat, bylo, že ho někdo odtáhne z pole a otevřené rány mu vyčistí horkým železem nebo vařícím olejem. Až francouzský holičský učedník Ambroise Paré (1510–1590) udělal krok od středověké mučírny k moderní chirurgii — začal používat obvazy napuštěné žloutkem, místo žhavého železa pak rány po amputacích zaceloval takzvanou ligaturou, neboli podvazováním tepen.
Důstojn(ick)é šaty
Nebylo to pouze zdokonalení zdravotnické péče. Války položily základní kámen také k jedné velmi nepravděpodobné moderní vymoženosti — masové produkci v oděvním průmyslu. Ještě v 18. století vyráželi důstojníci do bitev jako do tančírny: v napudrovaných parukách, vyleštěných přezkových botách, saténových rajtkách a obláčku parfému.
„Při bitvě u Fontenoy roku 1745 si jeden francouzský důstojník přinesl sedm náhradních párů hedvábných punčoch — jen pro jistotu,“ napsal Morris. Až potřeba sjednocených uniforem pro armádu, doprovázená první vlnou industrializace na konci 18. století, dala vojenství mužnější tvář.
Průmyslová revoluce obecně přála všemu novému, a konfliktům nejvíc. Z takzvané „první moderní války“, jak je americká občanská válka (1861–1865) nazývána, vzešlo hned několik výdobytků, které si po válce společnost adoptovala.
Jako první střetnutí využila strategických výhod železnice pro transport vojáků a zásob a znamenala položení 24 000 kilometrů telegrafních kabelů čistě pro vojenské účely. Krom toho dala světu první ponorku a poprvé v historii umožnila vojákům přesně mířit na jednotky nepřítele z pětikilometrové vzdálenosti díky balonovým sborům.
Věda a technologie byly zmobilizovány ke službám války — první americká technologická univerzita byla koneckonců vojenská akademie v newyorském West Pointu, založená roku 1802.
Čím to, že Evropané ovládli svět?
Je to vlastně paradox. Malý kout světa, nezabírající víc než 8 procent světové pevniny, přesto Evropě umožnil do roku 1800 ovládnout 35 procent a do začátku první světové války přes 84 procent celé planety. Měl „starý kontinent“ něco, co těm ostatním chybělo?
Hernán Cortéz (1485–1547) dobyl aztéckou říši, čítající 8–10 milionů obyvatel, s několika stovkami mužů a hrstkou koní. K dobytí říše Inků s podobným počtem obyvatel potřeboval Francisco Pizarro (1478–1541) jen o málo víc — necelé dvě stovky mužů a několik desítek koní.
Oběma španělským conquistadorům v díle pomáhaly domorodé aliance, evropské nemoci a moderní vojenská technika — galeony, kanóny a arkebuzy. Přesto se dobyvatelský úspěch evropských velmocí nedá přičíst ani nemocem, ani průmyslové revoluci, protože prvních a klíčových 35 procent světa bylo dobyto před industrializací, a nakonec ani technologii — Číňané například vymysleli palné zbraně už kolem roku 1100. Odpověď možná leží v politice.
Mocenské ententýky
Byli to právě Číňané, Japonci nebo Osmané, kteří po celá staletí patřili mezi nejrozvinutější civilizace. V indexu sociálního rozvoje, který spočítal profesor Ian Morris, vedla Evropa do 6. století. Poté se dostal do vedení Východ v čele s Čínou a Indií, jen aby se v 18. století opět prostřídal se Západem.
Po kolapsu římské říše zavládla anarchie. Zatímco se Evropa skládala z množství vzteklých klanů, na Dálném východě si nikdo netroufal zpochybnit nadřazenost starověké Číny. Právě nedostatek stimulů v podobě dotírajících nepřátel nakonec způsobil stagnaci velkoříše.
Nuda v Asii
Mezi lety 1500 a 1799 strávili Číňané ve válečné pohotovosti 56 procent času, tedy podobně jako Evropané. Z drtivé většiny se ale jednalo o vnitřní konflikty nebo nájezdy nomádů z mongolských stepí. Ke smůle Číňanů, kočovné kmeny bez pevné bašty, kterou lze obléhat, obsadit a prohlásit za svou, nepatří mezi nijak rentabilní nepřátele.
Japoncům na druhou stranu války došly. Země byla sjednocena pod tokugawským šógunátem mezi lety 1603–1867, následoval mír a stagnace. Naopak o půtky na evropské půdě nebyla nouze.
V Evropě existovalo mnoho menších státních celků, které spolu vzájemně vytrvale válčily. Jak spočítal historik Frank Tallett: „Mezi roky 1480 a 1700 se Anglie zapletla do 29, Francie do 34, Španělsko do 36 a Svatá říše římská do 25 ozbrojených konfliktů.“
Více válek znamenalo více prostředků uvolněných na jejich vedení. „Dokonce impozantní palácový komplex Versailles stál Ludvíka XIV. méně než dvě procenta jeho příjmů z daní. Zbytek šel na válčení,“ dodal historik Philip T. Hoffman. Nestačilo jen bezhlavě se hrnout do boje — bylo třeba si vybírat správné války, které nestály víc, než kolik mohly vydělat. A také správného nepřítele.
Proti jezdectvu a nomádům byla technologie střelného prachu vysoce neefektivní. Tím, že se například Osmané drželi svého proslulého jezdectva, si nechali ujet vlak — nabít mušketu na hřbetě koně není legrace, i proto zde neproběhl takový rozvoj střelných zbraní. Ještě v 18. století se armáda Osmanské říše skládala ze 77 procent jízdy, zatímco vojsko Francie mělo tou dobou už jen 27 procent kavalerie.
Svou roli sehrála také efektivita při výběru daní a jejich přesměrování do inovací. „V roce 1750 Evropa představovala jen 23 procent světové produkce. To, co vešlo ve známost pod označením ‚Třetí svět‘, čítalo mohutných 73 procent. Do roku 1900 už evropský podíl vzrostl na 62 procent, USA přidaly dalších 23,6 procenta, zatímco Třetí svět se smrskl na mizerných 11 procent,“ dodal Max Boot.
Otázka ceny
Skutečnou revoluci přinesla Velká válka. Obě znepřátelené armády na západní frontě ležely zabarikádované v zákopech a země nikoho, která je oddělovala, se stala nedobytnou zónou. Rozhodující výhodu ke zvrácení poměru sil měl sehrát tank, jedovatý plyn nebo letecká fotografie — jakákoliv nová technologie, která by rozsekla patovou situaci.
S tím ale byla potíž. Každá nová inovace, která zvážila misky vah ve prospěch jedné strany, byla tou druhou rychle okopírována a vylepšena.
Cena za to byla vysoká. „Za vedení války státy Dohody utratily asi 140 miliard dolarů, centrální mocnosti jen 80 miliard. To znamená, že za každého zabitého nepřítele Dohoda utratila 36 485 dolarů, zatímco druhá strana 11 345 dolarů,“ napsal historik Niall Ferguson.
Vlastním životem pak konflikt zaplatilo 17 milionů vojáků a civilistů, dalších 20 milionů padlo v občanských válkách, které následovaly, a 50 až 100 milionů zabil za jediný rok virus španělské chřipky H1N1, zřejmě zmutovaný v přeplněných armádních táborech.
Střemhlavý rozvoj
První globální konflikt byl vůbec pramenem inovací, z kterých těžila i doba meziválečná. Bouřlivým vývojem prošlo zejména letectví. Ještě do roku 1903 nic takového jako letadla neexistovala a na začátku války neměly válčící mocnosti dohromady víc než 800 kusů této novoty.
Během čtyř let vyrobily Francie, Británie, USA, Rusko a Německo přes 200 000 letadel — usměrňovaly dělostřeleckou palbu, útočily na nepřátelské pěšáky a dokonce se vzájemně sestřelovaly. Každý nový bojový letoun měl přitom životnost domácí myši, zhruba jeden rok, a právě to zajistilo jejich drastické vylepšení.
Typické letadlo roku 1914 bylo dvouplošník nebo trojplošník, zkonstruovaný ze dřeva, látky a drátů. Na konci války už továrny chrlily celokovové jednoplošníky. „Rychlost spolu s výškou letu se zdvojnásobila a síla motorů se zčtyřnásobila,“ uvedl profesor historie David Stevenson. Stačilo několik let a roku 1919 už mezi Paříží, Bruselem a Londýnem začaly pravidelné letecké linky přepravovat první pasažéry.
Druhá světová válka: chvíle slávy pro staré vynálezy
Od chvíle, kdy Flemingovi v laboratoři zplesnivěla zapomenutá miska, uplynulo přes deset let a o průkopnický objev stále nikdo nejevil zájem. Mírovou letargii musel vystřídat další válečný chaos, aby se penicilinu dostalo zasloužené pozornosti. A totéž platilo u dalších klíčových objevů.
Druhá světová válka byla první válkou v historii, ve které se zbraně používané na jejím začátku zásadně lišily od těch, s kterými se bojovalo na konci. K přepravě zbraní a zásob při invazi do Sovětského svazu v roce 1941 potřebovali Němci 600 000 koní.
Do roku 1944 už byly spojenecké armády plně motorizované.
