Představte si, že místo večerních zpráv pustíte na televizi Napoleonův projev, zasedání římského senátu nebo ukřižování Ježíše Krista. Nikam necestujete, jen zadáte datum a událost. Přesně takhle měl podle jedné z nejbizarnějších vatikánských legend fungovat chronovizor.
V 59. epizodě podcastu Placatá Země nechybí tradiční rubrika Area 69 s výběrem bizarních příspěvků ze sociálních sítí. Hned na úvod přijde řeč na ženu, která věří, že jí k omlazení pomáhá zapichování hřebíků do dětských hrobů. Tím ale podivnosti teprve začínají.
Hlavní prostor dostává příběh mnicha, jehož vynález měl skončit ve vatikánských archivech. Odtud se debata přesouvá do Francie, kde už nejde o konspiraci, ale o skutečné krádeže. Z tamních muzeí mizí vzácné obrazy, historické šperky a dokonce i umělecká díla vážící stovky kilogramů.
Mnich, který chtěl vidět minulost
Pellegrino Ernetti nebyl žádný samozvaný internetový prorok. Italský benediktin se věnoval muzikologii, zejména gregoriánskému chorálu a staré církevní hudbě. Podle legendy ho právě pátrání po tom, jak skladby zněly před stovkami let, přivedlo k mnohem ambicióznější myšlence: co kdyby šlo minulost nejen slyšet, ale také vidět?
V roce 1972 poskytl rozhovor italskému týdeníku, v němž tvrdil, že sestrojil chronovizor. Přístroj měl zachycovat elektromagnetické stopy, které po sobě zanechávají všechny historické události, a z nich vytvářet obraz i zvuk.
„Byla to vlastně taková televize, kterou jste se mohli dívat do minulosti,“ popisuje moderátor Jan Palička.
Ernetti údajně začal projevem Benita Mussoliniho. Když si ověřil, že slyší správná slova, pokračoval Napoleonem, Ciceronem a antickým divadlem. Nakonec si měl přehrát i poslední chvíle Ježíše Krista, a protože pouhé vyprávění by nestačilo, pořídil údajnou fotografii ukřižovaného.
Důkaz, který vypadal jako socha
Právě fotografie se stala prvním problémem celého příběhu. Nápadně se totiž podobá zrcadlově převrácenému snímku dřevěné sochy Krista z Itálie. Ernetti měl vysvětlení i pro to: socha podle něj vznikla na základě vidění jeptišky, a proto se skutečnému ukřižování podobala.
Podobně dopadla antická tragédie Thyestes, jejíž ztracené části měl mnich díky chronovizoru zaznamenat. Rozbor textu ale podle podcastu ukázal, že nově doplněné pasáže neodpovídají jazyku doby, v níž dílo vzniklo.
A samotný přístroj? Ten nikdo nezávisle neviděl. Neexistuje technická dokumentace, podle které by šlo zařízení sestavit, ani ověřitelný záznam jeho fungování.
„Příběh dobrý, ale nechme si ho zkazit faktem,“ glosují moderátoři chvíli, kdy se legenda začíná rozpadat.
Ernetti navíc tvrdil, že mu s vývojem pomáhali významní vědci včetně raketového konstruktéra Wernhera von Brauna a fyzika Enrica Fermiho. Pro jejich účast však chybějí důkazy. Podezřelá je i podobnost se sci-fi povídkou E for Effort z čtyřicátých let, v níž vynález promítá historické události, dokonce i ukřižování Krista. Chronovizor tak připomíná spíš převyprávěnou fantastickou literaturu než převratný technický objev.
Proč by ho Vatikán schovával?
Podle konspirační verze Ernetti přístroj předvedl papeži, který pochopil, jak nebezpečné by nahlížení do minulosti mohlo být. Chronovizor proto údajně zakázal a nechal ukrýt. Důkaz pro takové rozhodnutí ovšem chybí stejně jako samotný stroj.
To konspiračním teoriím nijak nebrání, právě naopak. Nepřítomnost důkazů se v nich stává dalším potvrzením, že Vatikán něco tají.
Moderátoři si z představy nedostupného přístroje utahují i prostřednictvím internetových komentářů. Jeden z nich připomíná, že zatímco signál z ukřižování měl vydržet ve vzduchu dvě tisíciletí, domácí Wi-Fi často neprojde ani zdí.
A od vatikánských archivů přechází podcast k instituci, která má v poslední době problém s uchováváním cenností: k francouzským muzeím.
Čtyři minuty a miliony eur pryč
Francouzské krádeže umění mají podle výčtu v podcastu jeden překvapivě častý společný znak: pachatelům stačí několik minut. Při známé loupeži v Louvru přijeli muži převlečení za dělníky s nákladním vozem se zdvižnou plošinou. Dostali se do patra, odnesli historické šperky a zmizeli na skútrech, celá akce uvnitř muzea trvala přibližně čtyři minuty.
Podobně rychle postupovali zloději v burgundském muzeu. V parukách a slunečních brýlích rozbili vitrínu a odnesli keltský zlatý náhrdelník starý zhruba dva a půl tisíce let. Muzeum přitom do zabezpečení investovalo, přesto vzácný předmět zmizel.
Další případ se odehrál v Nice. Zloději tam ukradli čtyři obrazy, dva však při útěku upustili. Policii pomohly stopy z místa činu a pátrání nakonec vedlo k dílům ukrytým za zazděným prostorem pod schodištěm.
„Slovy, bylo to naprosto neodhalitelné,“ zazní v podcastu při popisu skrýše.
Kdo odnese dvousetkilovou knihu?
Nejabsurdnější krádež se týká díla spojeného se Salvadorem Dalím. Z francouzského soukromého muzea zmizela mimořádně těžká umělecká kniha Livre de l’Apocalypse. Její zdobené desky vážily podle podcastu kolem 150 kilogramů, celé dílo přibližně 210 kilogramů.
Jak takový předmět dostat z budovy, přepravit a následně prodat? Tyto otázky zaměstnávají moderátory snad víc než samotná hodnota knihy.
Série krádeží ve Francii otevřela debatu o tom, jak dobře jsou tamní muzea chráněna. Úřady představily plán na posílení zabezpečení, jenže peníze se mají rozdělit mezi velké množství kulturních institucí a památek. Moderátoři proto pochybují, zda taková opatření mohou stačit.
„To si můžeš dovolit špičkový zabezpečení? Tam za to nekoupíš ani vitrínu,“ zaznívá sarkasticky.
Francouzská muzea se tak ocitají v nepříjemné situaci. Uchovávají díla nevyčíslitelné historické hodnoty, ale musí řešit zastaralé zabezpečení a omezené rozpočty. A zatímco se ve Francii diskutuje o tom, kolik bude lepší ochrana stát, zloději už několikrát ukázali, že jim k odnesení vzácných exponátů stačí jen pár minut.
