Dva týdny po komunálních a senátních volbách žije Česko tématem, které s volebním kláním na první pohled nesouvisí. Vládní koalice se pustila do dalšího kola boje o zrušení koncesionářských poplatků za veřejnoprávní média. Vyvolalo to vlnu nevole nejen u sněmovní opozice, ale i u veřejnosti, jejíž tisíce zaplnily Staroměstské náměstí.
V debatě o financování České televize a Českého rozhlasu ale chybí podstatná část, totiž debata samotná. Chybí i uvědomění, že o veřejnoprávní televizi a rozhlas tu vlastně vůbec nejde.
Reálná debata o tom, jakou roli mají televize a rozhlas plnit v 21. století a zda přes třicet let starý zákonný rámec odpovídá současným potřebám, se nevede.
Koalice po volbách našla téma, které funguje
Frustraci vládních stran po volbách nelze příliš divit. Hnutí ANO, a hlavně SPD a Motoristé, v nich naprosto pohořely. V Senátu to bylo definitivně jasné po druhém kole, kdy ani jeden z kandidátů vládní koalice mandát nezískal.
Motoristé si byli vlastní bezmoci nejspíše vědomi, a proto kandidáty vůbec nenasadili. SPD s úspěchem nepočítala, protože jí je Senát lhostejný a nejraději by ho zrušila. U hnutí ANO ale čistá nula vyvolala stejně čistý hněv předsedy Babiše.
Komunální volby přinesly koalici další zklamání. SPD i Motoristé skončili hluboko pod očekáváním. A i tam, kde hnutí ANO vyhrálo, často všechny ostatní zvolené strany sestavily koalici bez něj.
Volby navíc odhalily personální vyprázdněnost hnutí ANO. Vedle generického kandidáta už plakát s Andrejem Babišem nestačí. Opozice a její voliči se mohli radovat, ale radost jim dlouho nevydržela.
Zlevnění, které zaplatí všichni
Po volbách se do hry vrátilo jedno z nejkontroverznějších vládních témat. Jde o rušení koncesionářských poplatků a přechod ČT a ČRo na financování ze státního rozpočtu, spolu s výrazným snížením jejich prostředků. První pokus ministra kultury Oto Klempíře (63) za Motoristy skončil fiaskem a jeho návrh označovali za paskvil i koaliční partneři.
Druhý pokus už alespoň elementárně splňoval parametry řádného zákona. Věc ale ustrnula na mrtvém bodě, do popředí se dostala jiná témata a nebylo jisté, zda se úprava financování letos vůbec stihne.
Po volbách se věci daly do pohybu. Babiš a spol. si zjevně spočítali, že lepší mobilizační téma svému elektorátu nenabídnou. Sliby o zlevnění hypoték, pohonných hmot, energií a potravin vzaly za své, tak se alespoň „zlevní“ televize s rozhlasem.
Člověku s intelektem alespoň na úrovni čolka není třeba vysvětlovat, proč je slovo „zlevní“ v uvozovkách. Přímá platba poplatků se změní v nepřímou platbu z rozpočtu, kde peníze nerostou na stromech, ale vybírají se na daních. Argument, že přece nebudeme platit něco, na co se nedíváme a co neposloucháme, je proto lživý. Nejen že to budeme platit dál, ale v děravém rozpočtu si na to budeme muset půjčovat, takže nás to v součtu vyjde dráž.
Vládě pomáhá jediné: jejím voličům je tento detail naprosto lhostejný.
Dvě strany, jedna modla
Vládní volič nemá veřejnoprávní média rád, což lze bez okolků konstatovat. Bere je jako předražené semeniště pražských liberálů, kteří si tam za jeho peníze šíří „kavárenskou“ propagandu a nadávají mu na pana Babiše, pana Okamuru, pana Turka a další koaliční postavy podle libosti.
Že to není pravda, ho netrápí, na svůj byť mylný názor má právo. Podstatu problému nechápe, stačí mu pocit, že vláda za něj nějak abstraktně bojuje proti „prolhaným“ ČT a ČRo. Opoziční volič mu to ale příliš vyčítat nemůže.
Z druhé strany se z veřejnoprávních médií, a tím i z poplatků, stala téměř nedotknutelná modla, na níž stojí a padá demokracie. Reálná debata o tom, jakou roli mají televize a rozhlas plnit v 21. století a zda přes třicet let starý zákonný rámec odpovídá současným potřebám, se nevede.
Jedna strana je přesvědčena, že by tato média neměla plnit žádnou roli a měla by se vší pompou zaniknout. Druhá se spokojí s tím, že média nejlépe vědí, co mají dělat, a co ČT a ČRo činí, dobře činí. Kdo to zpochybní, na toho padá podezření, že podrývá demokracii darovanou národu Václavem Havlem. Směšné je obojí plus minus stejně.
O debatu tu totiž nikdy nešlo. Ani jedna strana o ni nestojí, protože jde o intelektuálně náročnou disciplínu, zatímco boj proti symbolu či za symbol se snáz prodává rozvášněnému davu. Polarizovaná společnost je vlastně výhodnější pro obě strany, jen to žádná z nich nechce přiznat.
Bylo by naprosto legitimní otevřít širokou diskusi o tom, co je a co není veřejnoprávní služba a jak ji financovat. Stejně legitimní je na to rezignovat, a to odpovídá lenosti celé politické reprezentace zabývat se komplexními tématy komplexně.
Spory o osud ČT a ČRo se v mnohém podobají sporům o dvě procenta HDP na obranu. I z nich se stala spíše prázdná mantra než nástroj k plnění spojeneckých závazků v NATO a k posílení obranyschopnosti země. Nikdo příliš neřeší, jak konkrétně ona mýtická dvě procenta investujeme, či spíše kreativním ohýbáním pravidel neinvestujeme, hlavně že si odškrtneme políčko v excelové tabulce.
Stejně tak změna financování veřejnoprávních médií, ať už jejich převedením pod státní rozpočet, privatizací a umístěním na burzu, nebo čímkoli jiným, není automaticky dobrá či špatná, pokud se nad ní přemýšlí. Jenže tady se v posledních letech nepřemýšlí téměř nad ničím.
Skutečný skandál přišel ve 4:36 ráno
Možná nejzásadnější na současných hádkách je, že po protlačení návrhu prvním čtením o veřejnoprávní média zas tolik nejde. Bod se bez jakéhokoli předjednání zničehonic objevil na programu schůze Sněmovny. Byla nastavena pevná hlasovací doba na 4:36 ráno a z vedení schůze byli odstaveni místopředsedové z opozičních stran.
Celé to skončilo stylem „My máme většinu, vy máte smůlu“. Takové systematické pošlapávání parlamentních zvyklostí a procedur by mělo vyhnat lidi do ulic. Na rozdíl od změny financování veřejnoprávních médií totiž skutečně ohrožuje stav demokracie.
Podobné praktiky „diktatury většiny“ jsou v demokratickém právním státě nepřípustné. Babiš se noční operace nemusel ani účastnit, špinavou práci nechal na Okamurovi, který je z jeho vůle předsedou Sněmovny. Okamura přitom otevřeně přiznává, že postup několik dní chystal a konzultoval, aby si nakonec přisvojil řízení Sněmovny.
Dnes jsou to koncesionářské poplatky, ale vláda nám jasně dala najevo, že uznává jen právo silnějšího. Silnějšími jsou nyní ANO, SPD a Motoristé. Kdykoli budou chtít prosadit cokoli, jakkoli destruktivní, udělají to nad ránem, hotovo dvacet.
Od poplatků k parlamentu
Klempířovi se v posledních dnech povedlo nejen protlačit zrušení poplatků do druhého čtení. Odmítnutím dotace pořadatelům vzpomínkové akce k výročí Sametové revoluce také mimořádně zmobilizoval veřejnost. Ta za pár dní vybrala několikanásobek toho, co spolek Díky, že můžem po ministerstvu žádal.
Paradoxně Klempíř tvrdil, že dotace se nevyplatí, protože 37. výročí není dostatečně významné. Svými dalšími kroky z něj pak udělal jedno z nejvýznamnějších.
Je jisté, že se bude protestovat nejen na Národní třídě. Jen by byla škoda zůstat u hesla „Nesahejte nám na televizi a rozhlas“ a nedojít k heslu „Nesahejte nám na parlament“. Právě způsob, jakým se rušení poplatků protlačilo, nás totiž mnohem víc stahuje do bolševického bahna minulosti, kterou si 17. listopadu připomínáme.
