Nepál svádí těžký boj s následky katastrofy, kterou vyvolal kolaps ledovce a obří sesuv půdy. Ničivý příval zničil silnice i mosty a zanechal za sebou děsivou bilanci v podobě stovek mrtvých a tisíců pohřešovaných. Starý kontinent však velmi dobře ví, jak vypadá pekelný orkán vytvořený vodou v horském údolí.
Ne všechny nebezpečné vlny se totiž rodí na širém oceánu. Jedna z nejničivějších vnitrozemských megatsunami v historii lidstva nevznikla kvůli podmořskému zemětřesení, ale kvůli lidské pýše a zaslepenému inženýrství. Udála se před třiašedesáti lety v italských Dolomitech na přehradě Vajont a ukázala varování, které dnes rezonuje napříč všemi horskými masivy světa.
Vodní stěna v srdci hor
Lampy v ulicích potemněly a místo večerního ruchu naplnilo údolí hrozivé, temné dunění. Přicházelo z hor, vysoko nad hlavami nicnetušících obyvatel. Než si lidé v městečku Longarone stačili uvědomit, co se vlastně děje, smetla je sedmdesátimetrová vodní stěna plná balvanů a bahna.
Že vás v Alpách nebo v Himálaji zasáhne lavina sněhu, kolaps ledovce nebo skalní zřícení, s tím horalé tak nějak počítají. Ale tsunami? Přesto k ní došlo v místě, kde vyrostla svého času nejvyšší přehradní hráz Evropy, za níž dnes žádnou vodu nenajdete.
Přehrada na řece Vajont se měla stát životním dílem uznávaného inženýra Carla Semenzy a současně korunou sítě přehrad budovaných k nakrmení energií hladového italského průmyslu. Realizace se ujala dravá společnost SADE a byla odhodlaná dotáhnout projekt do konce i přes protesty místních obyvatel z obcí Erto e Casso.
Nevhodné místo pro megalomanský projekt
Myšlenka přehradit údolí se rodila už ve 20. letech 20. století, ale projekt byl schválen až v chaotickém roce 1943. Stalo se tak navzdory tomu, že ve schvalovací komisi chybělo kvůli válce mnoho členů a officially nebyla usnášeníschopná. Práce navíc začaly v roce 1956 ještě před získáním oficiálního povolení ministerstva.
S výškou 261,6 metru šlo o nejvyšší klenbovou hráz v Evropě. Semenza s geology důkladně prozkoumal základy hráze, ale adekvátně neprověřili geologickou stabilitu údolí za ní, které mělo být zatopeno. Přitom museli vědět, že jde o extrémně nestabilní terén, kde hoře Monte Toc místní v dialektu přezdívali „kráčející hora“.
Svah hory nebyl jednolitou skalní masou, tvořily ho vrstvy písku, jílu a skalních bloků. Problémem byla zejména vrstva jurských jílů, kvůli které svah vypadal jako promazaný sendvič, ve kterém příroda nešetřila mazadlem. Společnost SADE si nechala vypracovat tři nezávislé posudky, které varovaly před masivním sesuvem po napuštění, ale všechny zprávy před úřady utajila.
Skála na klouzačce a ignorovaná výstraha
Varovné signály přišly brzy. V březnu 1959 došlo k sesuvu na nedaleké přehradě Pontesei, který vyvolal dvacetimetrovou vlnu a zabil jednoho člověka. V listopadu 1960 se pak do nádrže Vajont zřítilo 700 000 m³ skalního masivu a zvedlo dvoumetrovou vlnu. Novináře upozorňující na nebezpečí italská vláda zpacifikovala žalobami.
„Ve vodou nasáklém svahu snižují vrstvy jílu třecí síly a zvyšují mobilitu hory. Objem sesuvné hmoty by mohl dosáhnout až 200 milionů krychlových metrů.“
Před katastrofou takto marně varoval i rakouský geolog Leopold Müller. Nepomohla ani stavba obchvatného tunelu pro případ rozdělení jezera sesuvem, ani zkoušky na fyzikálním zmenšeném modelu v měřítku 1:200. Tyto testy přitom jasně ukazovaly, že obcím pod přehradou hrozí zkáza. Inženýři se však mylně domnívali, že manipulací s výškou hladiny dokáží pohyb svahu spolehlivě řídit.
Osudný večer a dvě minuty do zkázy
Příprava na katastrofu vyvrcholila na podzim 1963 po vydatných deštích. Svah se začal pohybovat rychlostí až jeden metr za den. Dne 9. října 1963 se inženýři překotně snažili snížit hladinu vody o potřebných pět metrů pod bezpečnostní hranici, ale pohyb masivu už nebylo možné zastavit.
Ve 22:39 se v délce tří kilometrů utrhlo 270 milionů m³ skalnaté půdy a rychlostí přes 100 km/h se zřítilo do přehrady. Neskutečně rychlý přesun hmoty vytlačil z koryta 115 milionů m³ vody a přes korunu hráze se přelila gigantická megatsunami s přepadovou vlnou dosahující přes sto padesát metrů.
„Zvedl se až do výšky zvonice a vzápětí se na nás zřítila neuvěřitelná masa vody a kamení.“
Tato výpověď kněze Carla Onoriniho z městečka Casso popisuje moment zkázy. Tlaková vlna vzduchu a vzápětí sedmdesátimetrová stěna vody plná bahna smetla městečko Longarone i přilehlé obce Pirago, Rivalta, Villanova či Fae za pouhé dvě minuty. Katastrofa si vyžádala přes 2 000 lidských životů. Samotná betonová hráz nápor paradoxně vydržela, ale přehrada za ní navždy zmizela pod nánosem kamení.
Memento lidské pýchy a dohra tragedie
Ráno po katastrofě odhalilo nepředstavitelnou spoušť. Z kvetoucího městečka Longarone nezbylo téměř nic, na místě zůstala jen gigantická vrstva bláta a sutin. Identifikovat se podařilo jen část obětí, celá rodinná větev místních obyvatel byla vymazána během jediného okamžiku. Přežilo pouhých pár desítek lidí, kteří měli štěstí a včas stihli utéct do vyšších poloh svahu.
Odborná i veřejná dohra na sebe nenechala dlouho čekat, i když spravedlnost přišla velmi pozdě. Architekt a inženýr Mario Pancini, který se na stavbě podílel, spáchal před zahájením soudního procesu v roce 1968 sebevraždu. Několik představitelů společnosti SADE a státních úředníků bylo sice odsouzeno za nedbalost, trestní sazby však byly mírné a politický tlak na utajení celého skandálu trval roky.
Tragédie na přehradě Vajont tak zůstává mementem, kam až může vést korporátní cynismus a ignorování přírodních zákonů. Podobné principy vnitrozemských vodních stěn přitom zabíjely i v aljašské zátoce Lituya v roce 1958, v norském fjordu Storfjorden roku 1934 nebo při kolapsu sypané přehrady v české Bílé Desné v roce 1916.
Současné záplavy v Nepálu jsou jen dalším mrazivým důkazem, že živly v horách neodpouštějí jediný omyl.
