Sešli se, popovídali si a domluvili se, že se sejdou znovu. Nic víc, nic míň – a přesně to je na tom to zásadní. Vztahy Petra Pavla (64) a Andreje Babiše (71) byly totiž ještě před pár týdny na bodě mrazu, takže i obyčejná schůzka najednou vypadá jako politická událost. Vítězi jsme tak nějak my všichni, s výjimkou Motoristů, kteří tímto krokem utrpěli politický debakl.
Prezident se sešel s premiérem a dohodli se, že se opět sejdou. Za běžných okolností by šlo o zprávu, která by nezaujala snad ani ty největší nadšence do sledování politického dění. V Česku nicméně jde o největší událost posledního prázdninového víkendu, jelikož vztahy našich dvou nejvyšších ústavních činitelů byly již delší dobu na bodě mrazu. Takže ano, dospěli jsme do bodu, kdy vlastně máme radost z něčeho, co by mělo být úplně normální. Ale jak se říká, člověk se musí umět radovat i z mála.
Celá záležitost ukazuje jediné – Babiš je na politickém hřišti mistrovským hráčem, zatímco Motoristům sice nechybí sebevědomí, naopak jim často spíše přebývá, ale politicky jsou naprosto jalovými amatéry.
Po prezidentovi a premiérovi nikdo nechce, aby byli nejlepší přátelé. Ostatně ve většině případů to ani není moc dobře možné, protože jak je sněmovní volební cyklus čtyřletý, zatímco prezidentský pětiletý, tak nálada voličů kolísá a dost často dochází k tomu, že na Hradě máme reprezentanta dosti odlišného politického směru než ve Strakově akademii, ostatně předchozí vláda Petra Fialy také začínala vládnout na konci éry Miloše Zemana a nějak to fungovalo, byť to žádná sláva nebyla.
Automatickou výhrou není ani to, když si zrovna prezident s premiérem konvenují. Babiš na vlastní kůži zakusil, že vládnout v přízni Miloše Zemana (81) je pohodlné, ale jen do té doby, než se Zeman zachová jako Zeman a začne mu házet klacky pod nohy. A jakkoliv bývá Pavel nazýván představiteli současné vládní koalice, premiéra nevyjímaje, lídrem opozice, tak to s ním současné opoziční strany v minulém volebním období neměly vždy jednoduché a ani zdaleka jim nedal vše zadarmo.
Pojďme ale zpátky k tomu, že nyní se Babiš rozhodl zakopat válečnou sekyru s Pavlem, což je po ostudě ohledně summitu NATO v Ankaře první smířlivý krok z jeho strany. (Ne, prohlášení typu: „My se panem prezidentem chceme bavit, když teda uzná, že máme ve všem pravdu“ se nepočítají.) Můžeme jen spekulovat, co premiéra k tomuto kroku vedlo, stejně jako můžeme spekulovat, jak dlouho mu to vydrží. O čem ale spekulovat nemůžeme, protože je to nad slunce jasné, je to, že Babiš mistrně obehrál svého vlastního juniorního koaličního partnera.
Nutno totiž mít na paměti, že to vlastně nikdy nebyl spor mezi Babišem a Pavlem. Vzpomeňme si na dobu těsně po volbách, kdy většina lidí jen napjatě očekávala, jak to mezi někdejšími nesmiřitelnými soky z prezidentských voleb bude fungovat, obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že u Babiše není úplně novinkou, že prohru dodnes úplně neskousl.
No a nestalo se vlastně nic. Prezident řekl, že chce vidět řešení Babišova střetu zájmů, Babiš mu určité řešení představil a ač nad ním reální právní experti často pozvedávají obočí, Pavlovi stačilo a Babiše premiérem jmenoval. Vše navíc probíhalo až neobvykle korektně.
Jádrem celého sporu byla od samého počátku nevraživost mezi Hradem a Motoristy, kterým prezident šlápl na kuří oko odmítnutím jmenování Filipa Turka (40) jak ministrem zahraničí, tak ministrem životního prostředí, tak ministrem úplně čehokoliv. Od té doby nenechá ani samotná samozvaná „Hranatá legenda“, ani šéf strany Petr Macinka (48) na Pavlovi nit suchou a nejvíce výpadů vůči němu jde právě z motoristických garáží. Babišovi nezbylo nic jiného, než tuto hru hrát s nimi, čistě proto, že Motoristy potřeboval k vládnutí poté, co byl jmenován premiérem, více než prezidenta.
Pozor ale na to, abychom předsedu hnutí ANO nepovažovali div ne za oběť celé situace, kterou nejmenší sněmovní strana vmanipulovala do nekomfortní pozice, to v žádném případě.
Babišovi na jednu stranu poté, co od prezidenta dostal, co potřeboval (tedy jmenování pověření sestavením vlády), byly vztahy s ním poměrně ukradené a na druhou stranu mohl z nastalé situace politicky profitovat. Není totiž velkým tajemstvím, že sám Babiš nemá namistrovaného fracka z Instagramu Turka příliš v lásce a nejspíše se mu ulevilo, že problém tohoto chorobného egomaniaka ve vládě za něj vyřešil Pavel. Plus půl roku měl Babiš často klid na práci, protože média a veřejnost řešily spíše motoristické útoky na prezidenta.
Celá záležitost ukazuje jediné – Babiš je na politickém hřišti mistrovským hráčem, zatímco Motoristům sice nechybí sebevědomí, naopak jim často spíše přebývá, ale politicky jsou naprosto jalovými amatéry. Už jen pustit se do sporu s člověkem, který má na naší politické scéně nejsilnější demokratický mandát vůbec, je krajně nerozumný krok a souboj, který nelze vyhrát. Obzvlášť poté, co Turek svým nemožným chováním a vršením skandálů jeden na druhý, dává prezidentovi vytrvale za pravdu.
Motoristům jimi vyvolaný spor nepřinesl doslova nic. Nula politických bodů, preference tak tak oscilující kolem pěti procent, bůh ví jestli. Kdo profitoval nebyl ani tak sám prezident, který prostě jen ukázal, že si umí stát za svým, ale hlavně Babiš, který vše otočil ve svůj prospěch. A kdo se teď stal v očích veřejnosti tím moudrým státníkem, který celý konflikt ukončil?
Opět Andrej Babiš. Ješitný Macinka nemá ani dostatek sebereflexe na to, aby se podle postoje předsedy vlády zařídil, jeho ego mu to nedovolí. A pakliže budou průzkumy vycházet dlouhodobě tak, že by se i v případě předčasných voleb Babiš bez Motoristů obešel, může nastat situace, že si jako protřelý politik vyhodnotí, že pro změnu opět potřebuje více prezidenta, než Macinku.
