Miluju léto. Kdybych mohla, nejspíš bych ho označila za své nejoblíbenější roční období. Každý rok se na něj děsně těším a pokaždé mě přepadne zvláštní nostalgie, když končí. Na začátku června jsem se samozřejmě těšila, jak moc si ho užiju. Představovala jsem si, že se znovu bláznivě zamiluju nebo prožiju vášnivý románek, ze kterého pak budu rok žít. Že budu v červenci v Saint-Tropez popíjet Ruinart, tančit bosá na stole jen v háčkovaných šatech a plavkách a v srpnu vyrazím na jih Itálie praktikovat dolce far niente. Na konci prázdnin se samozřejmě vrátím plná neutuchající energie a zážitků.
Nic z toho se nestalo. A já se teď cítím trochu smutná a zrazená. Jako kdyby mi léto něco dlužilo. Něco, co už mi ale nestihne dát. Měla bych mu snad teď vystavit účet za promarněné příležitosti a nenaplněné sny?
Tři měsíce, které mají změnit všechno
Zvláštní, kolik toho právě od léta očekáváme. Jako kdyby ty tři měsíce měly kouzelnou moc přepsat celý náš předešlý rok. V zimě si většinou nikdo z nás neslibuje, že během následujících několika týdnů potká životní lásku, zažije nejlepší dovolenou svého života, bude každý večer sedět s přáteli na zahrádce a vůbec žít tak nějak intenzivněji, svobodněji a šťastněji. Od léta to ale čekáme.
Právě proto nás jeho konec někdy zasáhne víc, než bychom čekali. Není nám totiž líto jen toho, co končí, ale i toho, co se vůbec nestalo.
Možná za to mohou vzpomínky na nekonečné prázdniny, které jsme zažili v dětství, možná filmy, reklamy a určitě i sociální sítě plné západů slunce, vyrýsovaných těl, líných odpolední u moře a nikdy nekončících večeří. Léto má zkrátka magickou moc i skvělý marketing. A my mu každý rok znovu podlehneme. Já ostatně také.
Jenže realita je taková, že skutečný život se s příchodem června nezastaví.
Když se nemůžete nadechnout
Většina z nás chodí dál normálně do práce, řeší děti, rodiče, partnery, hypotéky a všechny ty nekonečné provozní věci. Někdo se nudí, někdo je furt unavený a ani vysoké teploty a žhnoucí slunce často nepřinášejí úlevu.
Ani mně to letos nijak zvlášť nevyšlo. Nic špatného se mi naštěstí nestalo, ale taky se neudálo nic zásadního, co by můj život obrátilo k lepšímu nebo alespoň vypadalo sexy na sociálních sítích. Dovolenou jsem jako každý rok odsunula na podzim, protože se nerada tlačím na letištích, plážích a v hotelích s dalším milionem lidí, kteří si musejí vybrat volno právě teď. Navíc léto v Praze opravdu miluju.
Jenže to by venku nesmělo být přes čtyřicet stupňů a v bytě pětatřicet. Nedalo se dělat skoro nic, natož myslet či pracovat, a o probdělých nocích s hlavou mezi dvěma větráky raději ani nemluvím. Kreativita i energie byly většinu času na nule, s výjimkou pár večerů a krátkých útěků mimo Prahu. To nebylo léto, to byl boj o přežití.
A přesto jsem snad každé ráno doufala, že právě ten den se něco změní. Něco se hne ve vesmíru a můj život dostane nový a lepší směr. A já se znovu nadechnu.
Nestalo se.
A tak je konec srpna, já tady sedím v takové zvláštní náladě, jednou nohou ještě v létě, ale tou druhou už v podzimu, a píšu tento text.
Sny vs. realita
Možná ale vůbec nejsem smutná z toho, že končí léto. Možná je mi líto spíš toho, co se nestalo. Že se nenaplnila má očekávání. To, co jsem si někdy v květnu poskládala v hlavě a pak celý červen, červenec a srpen čekala, kdy to tedy konečně začne.
V angličtině se tomu dokonce říká end-of-summer blues. Označuje melancholii, úzkost nebo pokles nálady spojený s koncem léta a návratem k běžnému režimu. Čím víc o tom ale přemýšlím, tím víc mi dochází, že něco podobného nejspíš neděláme jen s létem. Děláme to často s celým životem. Neustále porovnáváme ten skutečný s verzí, kterou jsme si vysnili. A realita má v tomto souboji dost nevýhodnou startovní pozici.
Pro léto to možná platí dvojnásob.
Sezóna carpe diem
Psychologové už v 90. letech popsali zajímavý paradox. Příjemné události si předem představujeme lepší, než jak je potom skutečně prožíváme. A když skončí, paměť nám je zase trochu přikrášlí. Fenomén dostal příznačný název rosy view. Růžové brýle, řekla bych.
V roce 1997 Terence Mitchell, Leigh Thompson, Erika Peterson a Randy Cronk sledovali lidi před, během a po několika příjemných událostech, mezi nimiž byly i cesty po Evropě a dovolené. Lidé očekávali, že zážitek bude příjemnější, než jak ho potom skutečně prožívali. Když na něj ale později vzpomínali, hodnotili ho zase pozitivněji než v okamžiku, kdy ho skutečně žili.
Současné léto tak vlastně soupeří ze dvou stran: s představou toho, jak úžasné by mělo být, i s přikrášlenou vzpomínkou na ta minulá.
Možná ale od léta nechceme jen hezké počasí, dovolenou a pár dlouhých večerů u vína. Čekáme od něj, že na chvíli budeme někým trochu jiným. Spontánnější verzí sebe sama, která neřeší deadliny, neodkládá věci na příští týden, zamilovává se, cestuje, tančí a žije podle hesla carpe diem.
Jenže červen nikdy nepřichází s novou osobností. Do léta si nakonec všichni neseme i staré verze sebe samých, stejné starosti, povinnosti, strachy a rozepsané e-maily.
Už to nestihnu…?
A možná je tu ještě něco. Zatímco nový rok bere většina z nás jako formální konec nějakého období, konec srpna je mnohem víc emocionální. V dětství jsme si zvykli, že prázdniny jsou speciální a jasně vymezený čas svobody, který posledním srpnovým dnem skončí a začne škola. A něco z toho v nás určitě zůstalo i v dospělosti.
Proto je teď náš pocit „už to nestihnu“ mnohem silnější než třeba v půlce února, kdy nás maximálně trápí, že je konec zimy ještě v nedohlednu, ale rozhodně se nezabýváme tím, co jsme během ní ještě neprožili.
Problém tedy možná není v létě.
Právě proto nás jeho konec někdy zasáhne víc, než bychom čekali. Není nám totiž líto jen toho, co končí, ale i toho, co se vůbec nestalo. Románku, který nezačal, cesty, na kterou jsme se nevydali, a večerů, které jsme strávili úplně jinak, než jsme si představovali.
Takže já ten účet za nenaplněné sny nakonec létu asi nevystavím. Vlastně mi nic neslíbilo. Slíbila jsem si to sama. Něco se nestalo, něco jsem nestihla, něco přišlo úplně jinak, než jsem čekala, a něco si nejspíš budu muset nechat na příště.
Léto pomalu končí, ale život naštěstí ne. Já si jdu zabookovat letenku. Koneckonců, kdo říká, že se člověk nemůže bláznivě zamilovat třeba v říjnu?
