O víkendu slavili v USA 250 let nezávislosti.
Čtvrt tisíciletí od chvíle, kdy se třináct kolonií rozhodlo, že člověk má stát výš než koruna, občan výš než poddaný a moc má mít své hranice. Z dnešního evropského pohodlí to může znít skoro samozřejmě.
Jenže samozřejmé to nebylo tehdy a není to samozřejmé ani dnes. Svoboda pořád nepatří k běžnému vybavení světa. O svobodu se bojuje každý den a v každý čas. V mnoha zemích je člověk stále méně než číslo a drtivá většina obyvatel naší planety si o svobodě v podobě, jakou ji zná západní civilizace, může nechat jenom zdát.
Amerika do tohoto světa už 250 let vnáší něco mnohem podstatnějšího než vlastní velikost. Přinesla politickou představu, že svoboda může být základem státu, nikoli jen frází těch, kteří nejsou schopni pochopit, co to svoboda opravdu znamená.
Že moc má mít protiváhy. Že občan má stát rovně před úřadem, soudem i vládou. Tahle země má v sobě od začátku spory, rány, pýchu, kýč i omyly. Přesto se stala úhelným kamenem moderního Západu.
Vliv Spojených států na vznik naší moderní vlasti byl mnohem silnější, než si často připouští země vychovaná bolševickým dějepisem
Bez Spojených států by Evropa po dvacátém století vypadala jinak. A český příběh by měl méně naděje, méně světla a v některých chvílích možná i mnohem temnější konec.
Země, kterou soudíme podle mediálních střepů
U nás se o Americe často mluví se zvláštní směsí fascinace, výsměchu, moralizování a neznalosti. Česká debata o Spojených státech je zpravidla velmi bezvědomá. Věta „v USA si lidé myslí“ by měla v každé redakci spustit poplach.
Kteří lidé? Kde? V Maine, Oklahomě, Texasu, Kalifornii, Bostonu, Apalačských horách, v technologické firmě, u baptistů, u mormonů, u veteránů, na farmě, v přístavu, v hispánské čtvrti, na univerzitním kampusu, nebo v malém okrese, kde federální vláda působí jako vzdálené něco?
Spojené státy tvoří padesát států, kontinentální federaci a civilizační prostor pod jednou vlajkou. Rozdíl mezi Američanem z Maine a Američanem z Oklahomy může být větší než rozdíl mezi Finem a Rumunem. Jen mají stejný jazyk, stejnou hymnu a jednou za čtyři roky společnou prezidentskou neurózu.
My si z Ameriky často vezmeme pár mediálních střepů. Trumpův mítink. Střelbu ve škole. Univerzitní progresivní šílenství. Hollywood. New York. Fox News. CNN. Potom z těch střepů skládáme velký soud o „Američanech“. Český cestopis z obrazovky, vydávaný za analýzu. Pohříchu se o USA v Česku v podstatě nedá kvalitně číst.
Právě tady začíná i naše nepochopení Trumpa a současného MAGA fenoménu.
Nad Trumpem se dá ohrnovat nos velmi snadno. Nebudu jej hájit – ono také není příliš co. Je to sebestředný dědek a narcis. A důvodů ke kritice nabízí víc než dost. Cla, výhrůžky spojencům, řeči o Grónsku, obchodnický tón vůči NATO, politická hrubost, která umí rozmlátit důvěru rychleji, než ji diplomacie stačí opravovat. Spojenec má vědět, že závazek platí i zítra, nikoli jen do další tiskové konference. V tom je Trump pro Západ skutečný problém.
Z čeho roste oranžový meteorit
Trump však nespadl z nebe jako oranžový meteorit. Vyrostl z prostředí, v němž velká část společnosti získala pocit, že ji elity přestaly slyšet a začaly vychovávat. Že marginální woke progresivní deviace získávají nepoměrně větší moc a vliv, než by si zasloužily počtem pomatených přívrženců této extrémistické anticivilizační slepé uličky.
Když lidem dost dlouho vysvětlujete, že jejich víra je směšná, jejich hodnoty podezřelé, jejich obavy z migrace rasistické, jejich vztah ke zbraním fašounský, jejich jazyk nebezpečný a jejich svět zastaralý, jednou přijde někdo, kdo jim slíbí vrátit zemi zpět. Hrubě, přepáleně, často chaoticky. Ale slíbí.
Omlouvat Trumpa nemá smysl. Mnohem důležitější je pochopit prostředí, které ho znovu a znovu vynáší nahoru. A vzít si z něj evropské varování. Když standardní demokratická politika ztratí člověka-občana, uvolní místo politikům, proti nimž může Trump jednou vypadat jako hlučný liberál v červené kravatě.
Zbabělost lídrů standardních politických proudů a jejich podlehnutí výše zmíněným anticivilizačním fenoménům, silně hypovaným „hodnými“ médii, rodí tyhle kreatury. Liberální a konzervativní politici musí zpátky prosazovat vůli občanů, a ne progresivistických politruků.
Americké sirky a bolševický dějepis
Česká zkušenost s Amerikou má ovšem hlubší kořen než dnešní kulturní války.
V Pelíškách je slavná věta strýce Šebka, že ze dvou stejných krabiček sirek si vždycky vezme tu americkou. Dá se tomu smát. Malé české okouzlení Západem, americká značka i na obyčejné sirce, trochu směšná víra, že za oceánem musí být i krabička lepší než tady.
Jenže ta scéna nese víc pravdy, než se na první pohled zdá. Odehrává se ve světě těsně před srpnem 1968, v čase, kdy se česká naděje na volnější život nadechla a vzápětí ji přejely sovětské tanky. Americká krabička sirek v tom okamžiku nebyla jen lepší krabička.
Byla to zkratka ke světu, kde stát nedusí člověka, kde se nemusí bát vlastního názoru, kde svoboda není dočasná milost povolená shora a odvolaná první nocí okupace.
Tahle fascinace nezačala džínami, žvýkačkou ani rock'n'rollem. Amerika je přítomná už u zrodu našeho moderního státu.
Vliv Spojených států na vznik naší moderní vlasti byl mnohem silnější, než si často připouští země vychovaná bolševickým dějepisem. Ten z Ameriky čtyřicet let vyráběl úhlavního nepřítele, zemi vykořisťovatelů, válečných štváčů, rasismu, burzovních spekulantů, generálů, gangsterů a mravně prohnilého Hollywoodu.
Ve školách, novinách i televizních komentářích se z USA stala karikatura kapitalistického zla, zatímco její skutečná role v českých dějinách mizela pod nánosem ideologického bláta.
Právě v Americe přitom Masaryk našel váhu, jazyk nové doby a prostor, odkud šlo starému habsburskému světu říct, že národy nejsou inventářem dynastie. Wilsonův slovník práva národů na vlastní vývoj otevřel příběh a naději střední Evropy.
Masaryk do ní vložil československý projekt s přesností člověka, který věděl, že dějiny se píšou odvahou, diplomacií a správně načasovanou politickou větou. Washingtonská deklarace tak patří k okamžikům, kdy naše státnost dostala republikánský tvar a světový hlas.
Amerika nám Československo nedarovala. Tak jednoduché dějiny nejsou. Československo vzniklo z odvahy, práce, legií, diplomacie, rozpadu staré říše a příznivého historického okamžiku. Americká demokracie a americká představa svobody však stály u toho. S lokajstvím vůči velmoci to nemá nic společného. Patří to k elementární historické poctivosti vůči vlastnímu státu.
Evropa jako stroj na vraždění a americký kyslík
Evropa o sobě ráda vypráví jako o kontinentu kultury, práva, univerzit, katedrál, symfonií a historické hloubky. „Starý svět“ má pro to dobré důvody. Ale realita byla v minulém století úplně jiná. Zákopy, plyn, transporty, totalitní strany, úředníci s razítkem, vlaky podle jízdního řádu a stát proměněný ve stroj na vraždění lidí. Do téhle Evropy vstupovali Američané.
Do kontinentu, který uměl psát nádherné knihy o humanismu a současně vyrábět technologii vyhlazování národů s technickou neosobností. A vstoupili s průmyslem, armádou, penězi, logistikou a vůlí změnit výsledek války – ne s povýšenými radami, jak změnit člověka. Jaký je to rozdíl oproti důrazným rezolucím Evropského parlamentu.
Když v kině sledujeme epickou úvodní scénu filmu Zachraňte vojína Ryana, možná některým lidem na okamžik dojde, co znamená americká přítomnost v evropských dějinách. Tehdy v Normandii vystupovali z vyloďovacích člunů konkrétní mladí muži z amerických měst, farem a county, jejichž názvy by většina Evropanů neuměla ani vyslovit.
Doma nechali rodiny a šli umírat na kontinent, který znovu spadl do vlastní katastrofy. To nebyla vzdálená geopolitika, ale cena za Evropu, která sama sobě opakovaně nestačila.
Američané po válce z evropského příběhu neodpluli. V ruinách západní Evropy začali stavět podmínky pro svět, ve kterém se z porážky a bídy znovu nestane politická továrna na nenávist. Marshallův plán vrátil západní Evropě půdu pod nohama. Z amerických peněz, průmyslové kapacity a politické vůle se stal kyslík pro kontinent, který potřeboval obnovit města, ekonomiku i víru, že z poválečných ruin znovu nevyroste další nenávist.
My jsme zatím stáli jako otroci říše zla, kde se americká pomoc musela proměnit v imperialistické spiknutí, protože pravda by komunistickým zločincům rozbila vlastní výklady reality. Jedna část Evropy se nadechovala k obnově. Druhá se učila žít ve frontě, strachu a lži řízené z Moskvy.
Nad obnovovaným Západem pak Amerika držela vojenskou střechu. Zločinecké režimy, jako ten sovětský a dnes ruský, rozumějí jen síle a Washington ji měl. Díky americkému odstrašení získala západní Evropa prostor bohatnout, měknout a postupně si zvykat na bezpečí jako na přirozený stav světa. Právě tady začíná dnešní evropský problém.
Ochranu si spletla se samozřejmostí a americkou střechu začala považovat za počasí.
Tady vznikla slabá Evropa – morální kýč bez odpovídající odpovědnosti.
Make Europe Great Again
Evropa ráda poučuje Ameriku o demokracii, klimatu, lidských právech, sociální citlivosti, válce, míru a všem možném. V jednotlivostech má často pravdu. Amerika má Vietnam, Irák, Afghánistán, Írán, finanční krizi, kulturní vývozy všeho možného a dnes také Trumpa. Ovšem realita je taková, že Evropa poučuje Ameriku, která ji bezpečnostně drží při životě desítky let.
Americké výročí je proto i evropskou výzvou.
Dvě stě padesát let Spojených států připomíná krásu svobody i její náklady. Svoboda potřebuje moc, průmysl, energii, hranice, armádu, technologie, odvahu a občana, kterému politika nepřestane rozumět.
Evropa se musí probudit z geopolitického romantismu. Make Europe Great Again nemá být kopie Trumpova sloganu. Má to být návrat k odpovědnosti.
Energetika postavená na realitě místo rudozelené liturgie. Migrace řízená státem místo pašeráckých tras a aktivistického vydírání. Technologie jako příležitost místo další regulované deviace. Obrana jako základní funkce státu místo nepříjemné kolonky v rozpočtu. Standardní politika, která se vrátí k člověku-občanovi dřív, než ho definitivně přenechá křiklounům a obchodníkům se vztekem.
Někteří představitelé západního světa, Evropy primárně, chtějí hlavně klid a „aby to už bylo nafurt takhle a dobrý“. Ale člověk je stále součástí přírody. A klid v přírodě znamená smrt. Příroda potřebuje pohyb, neklid, soutěž. A v tomto pojetí bytí nám USA nastavují to nejpřísnější zrcadlo.
Pelíškovská americká krabička sirek proto pořád platí. Dnes víme, že americká sirka umí také spálit prsty. Přesto v ní hoří něco, co svět potřebuje. Představa, že stát není pán. Že občan není materiál. Že moc se má podezírat. Že svoboda není odměna za poslušnost. Že republika potřebuje hodnoty i páteř.
Americe se neleze do zadku. To by bylo nedůstojné, a navíc úplně neamerické. Stejně nedůstojné je plivat z evropského bezpečného balkonu na zemi, která nám pomáhala stavět střechu nad hlavou. Zvlášť když ten balkon pořád částečně drží na amerických trámech.
Amerika není dokonalá. Nikdy nebyla. Dnes má vážné problémy a Trump je jedním z nich.
Pořád je to však země, bez které by svoboda měla na mapě světa mnohem méně světla. Evropa se totiž Americe nemusí klanět. Jen by měla přestat předstírat, že její klid, blahobyt a svoboda vyrostly samy od sebe jako tráva po dešti. Velká část západního světa stojí i na americké odvaze, amerických penězích, americké moci a amerických hrobech. Kdo si to pamatuje, není menší.
Menší je ten, kdo si z cizí oběti udělá samozřejmost.
