Většina europoslanců řekla Chat Control ne. Evropská procedura z jejich většiny vyrobila nedostatečný počet a návrh poslala dál. Ve jménu ochrany dětí se tak znovu vrací možnost prověřovat soukromou komunikaci. Přesně tak vzniká lžidobro, které zneužije správný cíl k útoku na svobodu, a ještě se u toho vydává za evropskou hodnotu.
Náš domov Evropa, starý kontinent a v mnoha ohledech nejlepší místo pro život na zemi, si rukama vlastních institucí znovu podřezává větev, na níž od počátku stojí. Antika, židovství, křesťanství a osvícenství vytvořily zvláštní civilizační směs, z níž vyrostla nejsvobodnější a k člověku nejvnímavější společnost, jakou lidstvo poznalo.
Rozum, svoboda, člověčenství a právo jít životem podle vlastního uvážení. Právě do tohoto dědictví dnes Evropská unie znovu řeže.
Ve čtvrtek 9. července hlasovalo 314 europoslanců pro odmítnutí pozice Rady Evropské unie, která měla vrátit do evropského práva dočasnou výjimku známou jako Chat Control 1.0. Pro zachování pozice Rady bylo 276 poslanců, sedmnáct se zdrželo. Chat Control přesto přežil.
Evropským institucím se podařilo i z prostého sčítání vyrobit disciplínu, v níž vyhraje menšina a většina dostane poučení o ochraně dětí.
Žádný hlas se neztratil a tabule v sále počítala správně. Parlament se nacházel ve druhém čtení. V první fázi legislativního procesu přijímá Parlament své původní stanovisko k návrhu, ve druhé už rozhoduje o pozici Rady. K odmítnutí této pozice nestačí většina přítomných, ale je potřeba absolutní většina všech členů Parlamentu – 360 hlasů. Odpůrci porazili zastánce o osmatřicet hlasů a současně jim šestačtyřicet hlasů chybělo.
Evropská unie není komunistická diktatura. Takové srovnání by bylo historicky hloupé a uráželo by lidi, kteří skutečnou diktaturu zažili
Návrh tím ještě nebyl schválen. Parlament přijal vlastní změny, především vyloučení komunikace chráněné end-to-end šifrováním, a pozměněný text se vrací Radě. Ta má tři měsíce na přijetí všech parlamentních změn. Pokud je všechny nepřijme, začne dohodovací řízení mezi oběma institucemi. Obnovený Chat Control 1.0 tedy zatím neplatí.
Dveře se však znovu otevřely. A právě způsob, jakým se to stalo, ukazuje o dnešní Evropě víc než další stovka slavnostních projevů o demokracii a rezolucí o hodnotách.
Příběh začal v roce 2021. Evropské právo chrání důvěrnost elektronické komunikace. Digitální zpráva má v principu stejnou ochranu jako zalepený dopis. Poskytovatel komunikační služby nemůže bez právního důvodu jen tak zkoumat, co si lidé píšou.
Chat Control 1.0 z tohoto pravidla vytvořil dočasnou výjimku. Poskytovatelům dovolil dobrovolně používat technologie k odhalování, oznamování a odstraňování materiálů zachycujících sexuální zneužívání dětí a některých forem groomingu.
Výjimka firmám neukládá povinnost skenovat všechny zprávy. Vytváří však pro stanovené detekční činnosti výjimku z pravidel důvěrnosti elektronické komunikace. Kdo se pro skenování rozhodne, musí postupovat podle podmínek nařízení a ostatních pravidel ochrany osobních údajů.
Dobrovolnost se týká poskytovatele. Meta, Google nebo jiná firma se mohou rozhodnout, že detekční technologii použijí. Člověk, jehož zpráva systémem projde, se nerozhoduje o ničem.
Nejde o povinnost automaticky skenovat veškerou komunikaci. Jde o právní možnost, aby to firmy za stanovených podmínek dělat mohly. Právě to je potřeba říkat přesně. Přehnaná tvrzení jsou nejlepším spojencem zastánců dohledu. Vyvrátí karikaturu a tváří se, že tím vyřešili podstatu.
Výjimka měla překlenout dobu do přijetí trvalé legislativy. V roce 2024 byla prodloužena a 3. dubna 2026 její platnost skončila. Pět let staré provizorium se však mezitím zabydlelo tak dobře, že evropské instituce začaly jeho konec považovat téměř za poruchu systému.
V prosinci 2025 navrhla Evropská komise další prodloužení. Evropský parlament 11. března podpořil kratší a výrazně užší variantu, která měla platit do srpna 2027. Požadoval cílenější postup, silnější ochranu soukromí a vyloučení end-to-end šifrované komunikace.
Jednání s Radou zkrachovala. Parlament proto 26. března hlasoval o návrhu Komise jako celku. Pro bylo 228 poslanců, proti 311 a 92 se zdrželo. Návrh byl odmítnut. Výjimka o několik dní později vypršela.
Normální člověk by na tomto místě příběh zavřel. Návrh neprošel, výjimka skončila, pokračuje se dál s hledáním jiného řešení.
Evropská legislativa má ovšem svůj vlastní posmrtný život – převychovávat všechny, kdo nepochopili genialitu „lžidobra“ tak dlouho, dokud pěkně totalitně nebudou kývat všichni.
Březnové odmítnutí proběhlo v prvním čtení. V řádném legislativním procesu tím věc ještě definitivně neumřela. Rada mohla přijmout vlastní pozici v prvním čtení a poslat ji Parlamentu zpět. Tím se automaticky otevřelo druhé čtení, v němž už bylo k odmítnutí potřeba absolutní většiny všech poslanců.
Rada přesně tohle 2. července udělala. Svou pozici přijala písemným postupem a chtěla výjimku obnovit do dubna 2028.
O pět dní později Evropský parlament poměrem 331 ku 304 schválil naléhavé projednání. Naléhavý postup hranici 360 hlasů nevytvořil. Ta vznikla už přechodem do druhého čtení. Výrazně však zkrátil přípravu, umožnil projednání bez běžné výborové zprávy a poslal návrh k hlasování o dva dny později, na konci posledního plenárního týdne před letní přestávkou.
Všechny jednotlivé kroky byly legální. Dohromady vytvořily politickou past
Jako právník mám k proceduře úctu právě ve chvíli, kdy se někomu nelíbí výsledek. Smyslem pravidel je donutit veřejnou moc, aby porážku unesla. Jakmile z nich začne vybírat cestu k předem chtěnému a jedinému správně „hodnotovému“ konci, z práva zbude akorát návod k politické vyčůranosti.
Možná i proto se pořád vracím ke Dvanácti rozhněvaným mužům. V dusné porotní místnosti chce jedenáct lidí rychle odsoudit kluka k smrti. Jeden spěchá na baseball, další má jasno podle původu obžalovaného, většina už nechce dál přemýšlet, anebo je jí to v podstatě úplně u zadku. Henry Fonda přitom netvrdí, že zná pravdu. Trvá jen na pochybnosti a na právu člověka, aby stát svůj rozsudek opravdu unesl důkazy.
Procedura tam dává spravedlnosti poslední šanci.
V červencovém Bruselu jsme viděli pracovat proceduru zase jiným způsobem. Udržet při životě návrh, který předtím politicky prohrál. Většina řekla ne, ale aparát už měl připraveno vysvětlení, proč to ne ještě nic neznamená.
Že Vám to něco připomíná? Tedy Vám mírně starším? Tohle známe z vlastní historie až příliš dobře. Komunistická moc také milovala schůze, usnesení, návrhové komise a správně vedené zápisy.
Výsledek býval hotový dřív než rozprava a celá procedura měla jen dodat zdání řádného rozhodování něčemu, o čem už dávno rozhodl někdo jiný. Ona to totiž nebyla jen StB, mučení, výslechy, šikana církví a další represivní darebnosti.
Byl to také svět, v němž státní moc vlastnila jedinou správnou odpověď a případné pochyby utopila v byru a procedurách.
Ovšem často i demokratická moc pořád zná správnou odpověď a nesouhlas chápe jako závadu v lidském materiálu. Občan špatně pochopil situaci, poslanec podlehl emocím, veřejnost naletěla dezinformacím. Zbývá připravit druhý pokus, zkrátit čas a trochu upravit podmínky.
Evropská unie není komunistická diktatura. Takové srovnání by bylo historicky hloupé a uráželo by lidi, kteří skutečnou diktaturu zažili. Zároveň podtrhuji, že kdo tvrdí o naší vlasti či Evropě, že je totalitní, je tupý lhář a demagog.
Zpravidla to dělají pseudopravičáci, kteří nemají hanbu adorovat východní bandity. Ale bohužel – mentalita moci umí cestovat časem, měnit slovník a vyvěšovat nové povinné vlaječky. Touha opravit nesprávné rozhodnutí občana či politika, který si dovolí myslet i jinak, je nekonečná.
U Chat Control se k mocenské mašinérii přidává také morální zbraň, proti které se těžko bojuje.
Sexuální zneužívání dětí patří k nejodpornějším zločinům vůbec. Pachatelé mají být hledáni, chyceni, odsouzeni a zbaveni možnosti ničit další životy. Stát k tomu potřebuje špičkové policisty, rychlou mezinárodní spolupráci, soudy, techniku a schopnost dostat se ke konkrétním důkazům.
Zneužít dětské utrpení jako neprůstřelný politický štít k destrukci svobody je ovšem zvláštní druh mravní špíny
Na jednu stranu se postaví zneužité dítě. Na druhou člověk, který se ptá na šifrování, technologii, chybovost nebo meze represivní moci. Debata je vyřízena dřív, než vůbec začala. Odpůrce návrhu už nevypadá jako člověk hájící základní právo. Vypadá jako podivín, který obtěžuje s paragrafy ve chvíli, kdy děti trpí…a postavte se tomu.
Nastupuje tzv. „lžidobro“. A těch výroků k němu jsme v posledních dnech mohli vidět a číst fakt nepočítaně.
Například europoslanec Jan Farský si tím výrazně ulehčil práci. Oznámil, že hlasoval proti dětské pornografii. Nehlasovalo se o zákazu dětské pornografie. Ta je dávno zločinem. Hlasovalo se o právní možnosti prověřovat soukromou komunikaci. Jenže první věta se skvěle vejde na sociální síť a druhá vyžaduje vysvětlování. Takže Jan Farský hodnotově a moralisticky lhal.
Podobně by mohl ministr po schválení povolených namátkových prohlídek všech bytů v ulici oznámit, že hlasoval proti drogám. „Ty chceš, aby se policie prokázala soudním příkazem? Hajzle, pomáháš dealerům a šíříš ruský narativ.“
Paní europoslankyně Danuše Nerudová vysvětlovala, že plošné skenování nepodporuje. Chce pouze skenovat zprávy, které obsahují dětskou pornografii. Jak má algoritmus zjistit, co zpráva obsahuje, aniž ji prověří, se do této myšlenkové konstrukce nevešlo. Je to asi příliš složité.
Její hlasovací příběh je ještě barvitější.
V úterý pomohla schválit naléhavé projednání. Ve čtvrtek, po mohutném shitstormu na sociálních sítích a ve chvíli, kdy bylo zjevné, že potřebných 360 hlasů nevznikne, hlasovala pro odmítnutí pozice Rady.
Nedokážu jí vlézt do hlavy…Časová osa tam ovšem stojí jako dobře nasvícený pomník alibismu. První hlas pomohl návrh protlačit. Druhý už mohl vypadat statečně a současně mu nehrozilo, že by vůbec k něčemu byl.
Pak přišla klauniáda jak od Cimrmana. Pod jejími příspěvky začaly mizet dotazy. Lidé zveřejňovali screenshoty skrytých komentářů a zablokovaných účtů. Síť X se během několika hodin změnila v improvizovaný archiv pokrytectví. Čímž neomlouvám ty, co se dopouštěli vůči paní Nerudové vulgárních a ubohých výlevů.
Na političku, která pomohla urychlit hlasování o cizí komunikaci, měla pozoruhodně malou chuť číst komunikaci vlastní. A korunu tomu pak nasadila komunitní poznámka na Xku, která je patrně také prací Moskvy 😊 Už tomu chybí jenom ten klaunský nos.
Pánové Farský, Niedermayer, Kolář nebo Zdechovský si za svým hlasováním alespoň stojí. Jejich pohled na věc považuji za nebezpečný a jejich zacházení se soukromím člověka za hluboce pomýlené. Ale zůstali alespoň na svém.
Ovšem ekumenická politika paní Nerudové (ekumenická proto, že proti sobě dokázala postavit v jedné řadě levici, pravici, liberály, konzervy i dezoše) potřebuje dvě tlačítka. První pomůže vytvořit výsledek. Druhé vytvoří správný screenshot pro domácí publikum. Lidé, kteří si pamatují obě, se dají zablokovat. Připadá mi to takové holdingové…a tam to byla ještě větší legrace.
Babišova vláda v Radě podpořila návrat Chat Control 1.0 do legislativního procesu. Česká delegace hlasovala pro a nepřipojila ani veřejnou výhradu, kterou si dovolila Itálie. Europoslanci ANO potom pomohli schválit naléhavé projednání. V závěrečném hlasování už ale byli proti.
Bruselu jeden kanál, českému publiku druhý. Přesně podle stylu majitele Babiše. Svým voličům dokáže ve videu nalhat opravdu cokoli a oni mu to spolknou i s navijákem.
Většina lidí pochopitelně nesleduje písemná hlasování Rady, jednotlivá čtení a procedurální návrhy Evropského parlamentu. Uvidí poslední tabuli, na níž jsou europoslanci ANO proti. Rozhodující práce zůstane schovaná v dokumentech, kterým běžný člověk nemá důvod věnovat červencový večer.
ANO bylo proti Chat Control až ve chvíli, kdy mu jeho vláda v Radě odemkla dveře a jeho europoslanci v Parlamentu podrželi kliku.
Abych nebyl jen kritický, tak Ondřej Krutílek a Markéta Gregorová si za práci kolem Chat Control zaslouží respekt. Pocházejí z odlišných politických světů – Ondřej je z ODS jako já, Markéta je pirátka, se kterou bych se často neshodl ani na barvě stolu. Tady však oba odvedli přesně tu práci, kterou od europoslance čekám.
Krutílek odmítal morální vydírání ochranou dětí a nahlas pojmenoval i procedurální prasárnu, kterou se návrh vrátil do hry. Gregorová se tématu věnuje dlouhodobě, prosadila omezení skenování a ochranu šifrované komunikace a v červenci znovu bojovala o každou změnu, která mohla vpád do soukromí alespoň zastavit nebo zmenšit.
Evropská politika zoufale potřebuje právě takové spory. Tvrdé, věcné a vedené přes hranice stran ve chvíli, kdy moc sahá člověku tam, kam nemá.
Vedle dočasné jedničky se od roku 2022 vyjednává také trvalý Chat Control 2.0. Původní návrh Evropské komise počítal s detekčními příkazy, novým evropským centrem a technologiemi, které by nehledaly pouze digitální otisk už známého nezákonného materiálu. Měly rozpoznávat nový obsah i grooming uvnitř lidské komunikace.
Po mohutné kritice se návrh změnil a konečný předpis zatím neexistuje. Ale oni to chtějí, nezapomínejme na to. Jakmile si pachatelé dobra vymyslí regulaci a šikanu člověka, už jí nepustí. Soukromý rozhovor se v očích části evropského aparátu stal dalším územím, které může hodnotová moc okupovat.
My to opět známe z doby nedávno minulé. Komunistická moc měla se soukromím také velký problém. Nestačilo jí vědět, co člověk říká na schůzi nebo píše do oficiálního dotazníku. Otevírala dopisy, poslouchala telefony a ze života lidí vyráběla svazky. Nevadil jí papír ani telefonní drát. Vadilo jí místo, kde na chvíli nebyla přítomná.
Teď mi dochází, že tato mentalita je v hnutí ANO vlastně přímo DNA… „Urobtě mi složku na teho zmrda“…Však to znáte. Chat control vypadá, jako by jej psali v Průhonicích 😊
Chat Control není StB a Brusel není totalitní moc. Technika a rozsah jsou nesrovnatelné a diametrálně odlišné. Stará touha podívat se do místa, kam člověk moc nepustil, je však dobře známá a parodiím na demokraty tak vlastní.
Profesně se digitalizací a modernizací státu zabývám velkou část života. Technologie mám rád. Umějí odstranit frontu, razítko a idiotskou povinnost nosit úřadu údaje, které stát dávno má. Mohou člověku vrátit čas a veřejné správě trochu rozumu. Odstranit ty věty: „Maruška má na to sešit“
Technologie ovšem neumí dát deviantnímu principu svědomí. Jen jej realizuje.
Státní bezpečnost potřebovala příslušníky, kanceláře, pásky, kartotéky a dlouhé hodiny lidské práce. Algoritmus zvládne prověřovat miliardy zpráv bez únavy, bez oběda a bez okamžiku, kdy by se sám sebe zeptal, zda už nezašel příliš daleko.
Odpovědnost se přitom rozemele téměř k dokonalosti. Evropská unie pouze vytvoří právní možnost. Stát nikoho nečte. Poskytovatel se rozhodne dobrovolně. Algoritmus jen porovnává a vyhodnocuje. Člověk se k označenému obsahu dostane až někde na konci.
Zpráva byla prověřena a nikdo ji prý neotevřel. Newspeak…
Právě tady pracuje moderní dohled nejlépe. Všichni mají čisté ruce, správný záměr a bezpečnou vzdálenost od člověka, jehož soukromí mezitím projelo strojem.
Moje Evropa má velmi konkrétní podobu. V posledních měsících pracuji stále víc na česko-polské spolupráci. Z Kopřivnice jedu do Těšína, Wodzisławi nebo Katowic a hranici často poznám hlavně podle toho, že se mi v mobilu přepnou sítě.
České a polské firmy hledají společný obchod, města společné projekty a lidé zjistili, že sousední země už není za celnicí, ale je to jedna metropole.
Tohle považuji za jeden z největších evropských úspěchů. Prostor, v němž se může člověk pohybovat, pracovat, studovat a podnikat bez toho, aby mu stát při každém překročení čáry rozebral kufr a životopis.
Evropská spolupráce stojí za obranu. Právě proto by ji všichni lidé dobré vůle a opravdoví hodnotoví demokraté – liberální demokraté – neměli nechat lidem, kteří si z ní udělali mravní monopol a každý vlastní politický úlet označí za evropskou hodnotu.
Pátá kolona evropský projekt nenávidí, a hlavně ji všichni hned poznáme. Jsou to kolovrátky stepních banditů, kteří bez mozku reprodukují kremelský výklad reality. Každý ty šmejdy zná.
Mnohem nebezpečnější je ale člověk, který má evropskou vlajku na klopě, plnou hubu hodnot a falešného mávání ctnostmi, ale nikdy nezapomene vyplodit deviantní „lžidobro“, na jehož základě by měl občan odevzdat další část své svobody.
Tihle lidé pomáhají Rusku mnohem víc než celá ta naše pátá kolona.
Kremelská propaganda roky tvrdí, že evropské řeči o svobodě jsou jen Potěmkinova vesnice pro cenzuru, regulaci a kontrolu. Nejlepší odpovědí by byla sebevědomá Evropa, která svobodu chrání i ve chvíli, kdy jí překáží. Místo toho vrátí odmítnutý Chat Control procesní kličkou do hry a každou kritiku shodí na Moskvu.
Pořád ti samí obvyklí podezřelí sabotují chuť Evropanů podílet se na společném projektu. Obranu nechali na Americe, energetiku na ruském plynu a politické důchody na dozorčích radách Gazpromu. Technologie nakupují v Asii, zatímco vlastní průmysl dusí regulacemi, drahou energií a téměř osobní záští vůči každému, kdo ještě něco vyrábí.
Teprve ruské barbarství na Ukrajině roztrhalo kulisy jejich mírové energetické pohádky. Účet dostaly domácnosti a firmy. Jediné, na co jim zůstává nevyčerpatelná energie, je převýchova vlastních občanů.
Evropa nezaostává proto, že by jí chyběly mozky, peníze nebo tradice. Chybí jí odvaha nechat lidi stavět, vyrábět, podnikat a riskovat. Každou technologickou příležitost promění v regulační peklo, každou obrannou nutnost v pseudomorální dilema a každé vlastní selhání v novou povinnost pro ty, kteří je mají zaplatit.
V západní Evropě mezitím vyrostla paralelní islamistická prostředí. Mnozí původní migranti přišli pracovat, podnikat a dát dětem lepší život. Část jejich dětí a vnuků se ale k západní evropské společnosti nechová jako k domovu. Identitu si postavila na pohrdání zemí, která jí dala občanství, školu, sociální systém a svobodu.
Islamisté se často netají odporem ke svobodě žen, bezpečí Židů, sekulárnímu právu ani možnosti člověka vlastní víru opustit. Progleftí extrémisté přesto dokážou obrátit větší hněv proti tomu, kdo jejich slova zopakuje nahlas.
Kritiku islamismu překládá jako nenávist k muslimům. Tím chrání islamisty před kontrolou a současně opouští muslimy, kteří chtějí žít svobodně, vychovávat dcery bez náboženského teroru a nebát se vlastní komunity.
To už není naivita. Je to ochranný servis pro anticivilizaci.
Veřejná moc, která se bojí vymáhat vlastní pravidla v islamistických čtvrtích, zároveň sbírá odvahu nahlížet do zpráv všech občanů. Vůči skutečné hrozbě dostane záchvat citlivosti. Vůči běžnému člověku se mu vrátí drzost, sebevědomí a algoritmus.
Evropu dnes reálně brání liberálně konzervativní příznivci standardní demokratické politiky. Chtějí společný trh, bezpečné hranice, vlastní průmysl, dostupnou energii, technologickou odvahu, schopnou armádu a stát, který zná hranici mezi službou občanovi a vlastnictvím občana.
Progresivní (anebo falešně liberální) polosvět je označuje za proruské, protože v jeho slovníku je proruské všechno, co není dostatečně poslušné.
Já si nenechám vnutit volbu mezi kremelským lokajem a bruselským politrukem. Chci silnou Evropu, která dokáže ubránit své hranice, vyrábět energii, vyvíjet technologie, udržet průmysl a porazit nepřítele. A která současně unese, že občan má svůj život, svědomí a soukromí. A že svoboda je největší dar člověku.
Dítě, kvůli němuž dnes chceme otevírat cizí zprávy, jednou dospěje. Zamiluje se, udělá chybu, bude se stydět nebo bát. Napíše větu, kterou nedokáže říct nahlas. Lékaři, advokátovi, kamarádovi nebo člověku, kterého miluje.
V takové chvíli potřebuje vědět hlavně dvě věci. Že stát dokáže zasáhnout proti tomu, kdo mu ubližuje. A že mu přitom nevleze do každého rozhovoru, který vede.
Právě v tom spočívá civilizovaná ochrana člověka. Bránit ho před násilím a současně mu nechat prostor, v němž zůstává sám sebou.
Stát má být dost silný, aby chytil zločince. A dost civilizovaný, aby potom vypadnul
Chraňme děti tak, aby z nich jednou vyrostli svobodní lidé.
Pachatelé „lžidobra“ s názvem Chat control jim totiž ve jménu bezpeční chtějí vytvořit svět, ve kterém už žádná věta nebude patřit jenom jim.
