Amerického atleta Jesseho Owense čekal v Berlíně roku 1936 čtyřnásobný zlatý triumf přímo před očima Adolfa Hitlera. Vysvětlení, jak mohl příslušník takzvaně podřadné rasy převálcovat bílého muže, dodával tehdejší sport jen zřídka objektivně.
Nejznámější z nich pochází od Deana Cromwella, asistenta trenéra amerického olympijského týmu v Berlíně. Ve své příručce o tréninkových technikách z roku 1941 napsal, že černošský atlet vyniká proto, že má blíž k primitivnímu stavu než bílý závodník, a že schopnost běhat a skákat pro něj ještě donedávna byla v džungli otázkou života a smrti.
Inteligence, charakter i samotná podstata lidství se celou první polovinu dvacátého století odvozovaly od barvy kůže a textury vlasů. Lidé se přitom shodují v devětadevadesáti devíti desetinách procenta své genetické informace a viditelné znaky, o které se rasové teorie opíraly, tvoří jen zlomek zbývajícího rozdílu. Vypovídají o adaptaci na přírodní prostředí, nikoli o schopnostech.
My a ti druzí
Strach z cizího a odlišného je starý jako lidstvo samo. Egypťané se dívali skrze prsty na Núbijce a před mísením s africkými národy varoval už římský básník Claudius Claudianus (370–404). Čínští kronikáři popisovali cizince ze západu jako blonďaté barbary se zelenýma očima, kteří se podobají opicím.
Představa o nadřazenosti vlastní kultury ospravedlňovala obchod s otroky už od patnáctého století. Portugalský kronikář Gomes Eanes de Zurara popsal ve svém záznamu o výpravách do Guiney zajaté domorodce jako lidi žijící po zvířecím způsobu, bez jakéhokoli zvyku rozumných bytostí.
Švédský lékař a botanik Carl Linné (1707–1778) v osmnáctém století roztřídil obyvatele planety podle vzhledu i povahy. Evropany označil za mírné a vynalézavé, Asiaty za hamižné a Afričany za lhostejné. Teprve devatenácté století ovšem dalo světu ucelené rasové teorie s nálepkou vědy.
Lovci lebek a lidské zoo
Za zakladatele vědeckého rasismu je považován americký lékař a průkopník kraniometrie Samuel Morton (1799–1851). Sběratel lidských lebek měřil jejich objem nejprve hořčičnými semínky, později olověnými broky, a z velikosti mozkovny vyvozoval rozumové schopnosti.
Došel k závěru, který si přál najít. Nejinteligentnější jsou podle něj běloši, na konci žebříčku stojí černoši. Jeho metoda i výsledky jsou dnes učebnicovým příkladem toho, jak badatel podvědomě přizpůsobí měření vlastnímu přesvědčení.
Teorii o nadřazenosti takzvaně árijské rasy rozpracoval francouzský diplomat Arthur de Gobineau (1816–1882) v Eseji o nerovnosti lidských ras. Po příchodu evoluční teorie Charlese Darwina se rasové výklady propojily s biologickým determinismem a lidé jiné než bílé pleti byli prezentováni jako mezistupeň mezi člověkem a opicí.
V zoologické zahradě v Bronxu byl ještě v roce 1906 v pavilonu opic vystavován Konžan Ota Benga.
Inženýrství lidstva
Eugenika, tedy snaha o zdokonalení lidstva odstraněním genetické zátěže, získala ve dvacátém století masovou popularitu. Ke sterilizaci takzvaně méněcenných se hlásili i politici formátu Winstona Churchilla nebo Theodora Roosevelta.
Ve Spojených státech začaly sterilizační zákony platit od roku 1907 a zákrok podstoupily desetitisíce lidí, především ženy s diagnózami typu epilepsie nebo poruch učení. Podobné programy běžely ve dvacátých a třicátých letech také v Dánsku, Norsku a Švédsku, tedy dávno před nástupem nacistů k moci.
Až nacistická ideologie ovšem dovedla tyto myšlenky do vyhlazovacího extrému. Stála na přesvědčení, že lidské rasy vznikly odděleně a jejich mísení vede k úpadku civilizace. V rámci takzvané rasové hygieny bylo ve Třetí říši nedobrovolně sterilizováno kolem čtyř set tisíc lidí.
Program utajeného vraždění postižených, označovaný podle adresy berlínské centrály jako „akce T4“, si v letech 1940 a 1941 vyžádal více než sedmdesát tisíc obětí. Po jeho formálním zastavení zabíjení pokračovalo v jednotlivých ústavech dál a celkové odhady se pohybují kolem dvou set tisíc mrtvých.
Krev vyměněná za geny
Po hrůzách nacistického režimu se vědecký svět obrátil k eugenice zády. Zásadní zlom přinesl 18. červenec 1950, kdy organizace UNESCO zveřejnila Prohlášení o rase, na němž se shodl mezinárodní tým antropologů, genetiků a sociologů. Rasa v něm byla označena spíš za sociální mýtus než za biologický jev.
Prohlášení nebylo přijato bez odporu. Část biologů a genetiků namítala, že vědecká instituce nemá povyšovat závěry na doktrínu, a UNESCO proto v roce 1951 vydalo přepracovanou verzi připravenou fyzickými antropology a genetiky. Základní teze o jednotném původu lidstva ovšem zůstala.
Přesvědčení, že potenciál, charakter a osud člověka jsou vrozené, se přesto nerozplynulo. Jen se přestěhovalo z „krve“ do „genů“. Zatímco se v laboratořích hledá gen zločinnosti, gen agresivity nebo gen homosexuality, řada odborníků varuje před genetickým determinismem jako nástupcem vědeckého rasismu.
Americký historik Ibram X. Kendi (44) dlouhodobě upozorňuje, že představy o vrozených schopnostech jednotlivých skupin se v běžném uvažování drží dodnes. Že černoši mají přirozený talent na tanec nebo atletiku. Že existují nemoci bílých a nemoci černých. Rasismus se z učebnic vystěhoval, ze slovníku nikoli.
