Levice vyhrála slovník. Pravice za něj platí vlastními voliči
Z developera udělali třídního nepřítele a z výstavby útok na občana. Komunikace kolem stavebního zákona otevřela mnohem větší problém demokratické pravice. Už dvě desetiletí přebírá levý „hodný" jazyk, v němž se podnikání mění v podezření, hranice v extremismus a pojmenování biologické skutečnosti v nenávist. Progresivní levice si své voliče ponechá ale velká část těch pravicových najednou zjišťuje, že to nemá komu hodit.
„Právo bohatšího." Když tenhle obrat zazněl od senátora TOP 09 Tomáše Třetiny při společném vystoupení klubu ODS a TOP 09 před projednáváním stavebního zákona, musel jsem se znovu podívat, za koho vlastně v Senátu sedí. Normálně jsem měl chuť nasypat si Savo do očí a uší. Tohle zastupuje pravicového voliče v horní komoře parlamentu? Nemám vidiny? Třetina mluvil o dodatečném povolování nepovolených staveb, u něhož může mít naprosto legitimní právní námitku.
Jenže nezůstalo u právní a faktické roviny, to je ten problém. Přidala se „divoká výstavba", oslabená obrana občanů a obraz výstavby jako tlaku, před nímž se musí obce bránit. V následné senátní debatě označila místopředsedkyně Senátu Jitka Seitlová z KDU-ČSL developery a investory za zájmovou skupinu, jíž celý zákon nahrává.
Zlý developer, hodný nimbysta… Bylo mi z toho fyzicky zle. Náš senátorský klub během několika minut předvedl takový levý hák argumentace, že by se za něj nemuseli stydět progresivní levičáci pumpovaní nenávistí k úspěchu a člověku.
Čína prodává Evropě solární panely, Amerika láká výrobu levnější energií a daňovými pobídkami, zatímco evropský podnikatel vyplňuje další tabulku a počítá, zda ještě může vyrábět doma.
Nahoře bohatý developer, dole slabý občan. Zisk jako důvod k podezření, výstavba jako ohrožení a stát jako poslední ochranná zeď před člověkem, který chce něco postavit. Zvrácenost. Hlasování proti novele ve skutečnosti žádnou zradu pravicové politiky nepředstavuje.
Předloha zasahuje do pětapadesáti zákonů, nese poslanecké změny bez pořádného vyhodnocení dopadů a otevírá vážné otázky kolem územních plánů, černých staveb, stavebních úřadů i digitalizace. Senát má mizerně připravený zákon vrátit. Od toho existuje. Je v pořádku nehlasovat pro špatně napsaný zákon. Ale pravicová strana musí umět odmítnout zákon pravicově.
Když jsme s Radimem Ivanem celou reakci senátorů rozebírali, vraceli jsme se k úplně základní věci. Zjednodušení povolování výstavby znamená jednodušší podnikání a je jednou z podmínek dostupnějšího bydlení. Dvě priority, za kterými má ODS stát bez jakéhokoli ALE.
Výhrady ke konkrétním paragrafům mají zaznít přesně, právně a tvrdě. Kvůli žádné z nich nesmí pravičák nabíhat na darebné výlevy levot — z developera dělat třídního nepřítele a z člověka investujícího vlastní peníze společensky podezřelý druh. Ta komoušská mentalita ne, a ne odejít z mojí země pryč. Černá stavba samozřejmě není svoboda, ale porušení práva. Územní plán je rámec, v němž obec hájí veřejný zájem. Jenže veřejný zájem zahrnuje také lidi, kteří v obci ještě nebydlí, ale jednou v ní mají mít šanci bydlet.
Právě proto nesmí být každá nová výstavba vydávána za útok na občana. Naopak sabotáž výstavby, často vymyšlenými nesmysly místních orgánů, je proti občanovi, proti rozvoji, proti veřejnému zájmu. Právní kritika zákona se v senátním podání proměnila v NIMBY agitku. Jsem v ODS dvacátou pátou sezonu. Čtvrt století pod jednou vlajkou. Podobný slovník slýcháváme pravidelně a mnohokrát. Ovšem zpravidla od rudozeleného levotstva, socanů, komoušů a všech jejich novějších hodných progresivních odnoží.
V jejich podání dává smysl, protože odpovídá jejich pohledu na společnost. Kapitál je podezřelý, zisk potřebuje morální omluvenku, stát je dobro, úspěch je oligarchizace, pravice je extremismus i když je reálně dnes na pozicích sociální demokracie. Prostě anticivilizační postoje pod hodnými vlajkami a proti „zlým developerům". ODS vznikla na úplně jiných základech. Je to myšlenka pro všechny aktivní lidi, kteří chtějí uspět a posouvat svět kolem sebe.
Soukromá iniciativa přece posouvá zemi, zisk odměňuje úspěch a vlastnictví dává člověku kus života nezávislý na politické moci. Soutěž formuje a zlepšuje výsledek, stát je potřebný v přesně vymezených mantinelech a do zbytku nemá co mluvit. Zasahuje v případě, že podnikatel podvádí, developer obchází pravidla a majitel kapitálu zneužívá svoje postavení. Právní stát takové jednání postihuje.
Samotné podnikání, investice a výstavba žádnou morální vadu nepředstavují. Přesně naopak — útoky na podnikání, investice, kapitál a výstavbu jsou útoky na demokratický právní stát. Zpravidla opět od těch strašně hodných lidiček, co se balí do hodných vlajek a mají západu a demokracie plné huby.
Jedna tiskovka, dvacet let ústupu
Senátní vystoupení ale odhalilo problém mnohem větší než jeden stavební zákon. Ostatně jedna tiskovka by sama o sobě nic nedokazovala. Ale až mě zamrazilo, jak typickým projevem současné bezpohlavnosti pravicové politiky byla. Právě u ní mě napadlo rozebrat to podrobněji. Pravicové strany už dlouho přebírají argumentaci levice v naději, že tím získají její voliče nebo alespoň pochvalu progleft mediálního polosvěta.
Nezískají ani jedno. Levicový volič uslyší known větu a dál ji bude chtít od člověka, který jí skutečně věří. Pravicový volič v ní uslyší stud vlastní strany za vlastní politiku. První nepřijde, druhý odejde. Levice mluví ve vlastním jazyce vždycky přesvědčivěji. Hřib a Rakušan budou pro městského progresivního levičáka (oni si často říkají liberálové, ale liberálního v jejich postojích je pramálo) vždycky přijatelnější než kdokoli z ODS. Takže když bude ODS na nátlak pomatených produktů pražské bubliny mluvit jako oni, tak to může klidně zabalit.
NIMBY chrání ty, kteří už bydlí
České NIMBY přesně ukazuje, komu taková kapitulace skutečně slouží. Majitel existujícího domu má majetek, adresu, procesní práva a často také advokáta. Budoucí obyvatel plánovaného domu nemá nic z toho. Možná dnes platí předražený nájem, bydlí s dětmi v malém bytě nebo každý den dojíždí desítky kilometrů. V povolovacím řízení nevystupuje, protože jeho budoucí adresa dosud neexistuje. Každý rok průtahů zdražuje stavbu a posouvá bydlení dál z jeho dosahu. V praxi má přitom silnější postavení majitel hotové nemovitosti.
Může se k další výstavbě vyjadřovat, podávat námitky a napadat rozhodnutí. Člověk, který byt teprve hledá, v povolovacím řízení žádný hlas nemá. Pravicová politika musí hájit i jeho zájem. Vlastnictví bytu nebo domu nedává nikomu nárok na to, aby sousední pozemky zůstaly navždy prázdné. Pokud mohou obyvatelé každého hotového domu blokovat další výstavbu, bydlení v obci se zdražuje a mladé rodiny odcházejí. Obec pak z veřejných peněz řeší problém, který sama pomohla vytvořit.
Senátní tiskovka a následná argumentace na sítích ukázala v podstatě (v malém českém rozměru) komplexní průser západní demokratické pravice, který běží už dvě desetiletí. Jakmile pravice přijme levý popis problému, pohybuje se i řešení na cizím hřišti. Zbývá jí vyjednat mírnější variantu a sledovat, jak vlastní volič odchází k lidem, kteří problém pojmenovali bez zábran, a ještě k tomu přidají falešný nacionalismus, strašení, konspirace a nenávist.
Když pravice určovala slovník doby
Ještě na přelomu tisíciletí to přitom bylo spíš opačně. Bill Clinton vyhlásil konec éry velkého státu, Tony Blair přepsal britskou Labour na New Labour a Gerhard Schröder prosazoval Agendu 2010. Po pádu komunismu se i sociální demokraté smiřovali s trhem, soukromým vlastnictvím, osobní odpovědností a hranicemi možností veřejných rozpočtů. Pravice tehdy vyhrála mnohem víc než několik voleb. Určovala slovník doby. Nastavovala agendu. O čtvrtstoletí později putují pravicoví politici opačným směrem.
Nějaké signály se ukazovaly už dříve, ale první opravdový switch přišel s finanční krizí roku 2008. Pravice západního světa bránila konkrétní selhání bankovního a politického systému tak neobratně, že spolu s nimi nechala obžalovat podnikání, zisk a kapitalismus jako takový. O několik let později se spor přesunul od ekonomiky k identitě. Člověk jako individuální osobnost začal mizet pod skupinovou identitou, politiku ovládla myšlenková mapa utlačovaných a utlačovatelů a každá oblast života dostala vlastní morálně podezřelou většinu. Pravicové strany před touto mapou začaly ustupovat.
Vlastní pohled na svobodného člověka, odpovědnost, zákon a stát s jasnými hranicemi se v podstatě vytratily. Naopak i pravicoví politici (nebo ti, co se za ně vydávali) postupně přebrali levou terminologii — jen jejich bláboly tak nějak změkčily. U migrace chtěly trochu větší pořádek — ale hlavně ne pojmenovat meritum věci… jinak by si u progleftu přečetli, že jsou doslova Hitler a hnědnou.
U Green Dealu začali prodávat za vítězství, že pavědecké cíle popírající ekonomickou realitu posunou tu o 5 tu o 10 let. U genderové ideologie raději vůbec nic, protože co je biologická realita proti uřvané extremistické lobby. U regulace svobody slova třeba „přesnější definice škodlivého obsahu". Jejich (vlastně naše) politika se postupně smrskla na změkčování anticivilizačních představ progleftu o tom, co je člověk a že jej vlastně nenávidí úplně stejně.
Hranice jako morální selhání
První opravdu tvrdý náraz byl migrační krize roku 2015. Angela Merkelová vyslovila „Wir schaffen das" jako předsedkyně CDU. Evropské středopravé strany převzaly humanitární slovník aktivistických organizací a postupně v něm ztratily schopnost rozlišit válečného uprchlíka, ekonomického migranta, člověka bez povolení k pobytu a pachatele trestného činu.
Základní národní zájem každého demokratického státu — kontrola vlastního území a právo rozhodovat, kdo na něm smí žít — se stal morálním selháním na úrovni „doslova fašismu", požadavek integrace jako podezřelý nátlak většinové společnosti a obava o bezpečnost jako psychologická porucha člověka, který se má hlavně uklidnit. Zatímco islamistické nelidské životní návyky se staly přínosnou kulturní odlišností. Realita se ale nedá přepsat deviantním slovníkem ani hlasováním s vlajkami falešné tolerance.
Evropská města pocítila tlak na bydlení, školy, zdravotnictví i bezpečnost. Integrace funguje někde dobře, jinde mizerně a v některých komunitách prakticky vůbec. Občan popisující vlastní zkušenost s „hodnými islamisty" dostal okamžitě označení xenofoba, oběti dezinformací nebo nevzdělaného člověka neschopného přijmout moderní svět.
Moderní svět diverzity, který hlásá tmářské bláboly pouštních hrdlořezů. Zatímco toto tmářství je progresivní a úžasné, konzervativní křesťanská rodina je „doslova krajní pravice". Přesně tenhle občan, který chtěl od demokratické pravice řešení, vyslechnutí, zastání, nedostal nic, jenom rezignaci na levý přístup k věci. Místo abychom dokázali oddělit skutečný problém od nenávisti a nabídnout řešení.
Místo zůstalo prázdné a rychle je obsadili lidé, kteří k oprávněné otázce přibalili kolektivní vinu, pohrdání cizinci, autoritářství a napojení na totalitní režimy v různých koutech světa. AfD, Le Penová, Wilders, Brexit a Trump nevyrůstají ze stejné historie a nabízet je v jednom politickém balení by byla hloupost.
Spojuje je však mimo jiné obrovská tržní příležitost vytvořená tradičními stranami. Miliony lidí chtěly mluvit o hranicích, bezpečnosti, národní identitě, kulturní kontinuitě a vlastním způsobu života. Středopravé strany jim vysvětlily, že samotné otázky zavánějí extremismem. Radikálové je vyslovili nahlas a přidali vlastní jed. Ale ve svobodném světě není žádná otázka špatně! Dokud tohle nepochopí pseudoelity povyšující se s falešnou morální velikostí nad občanskou většinou, tak bude poptávka po lídrech tvrdé ruky stále větší.
Dívky zaplatily za strach vyslovit původ pachatelů
Jeden z nejstrašnějších důsledků strachu z pojmenování skutečnosti je totální degenerace svobody projevu ve Velké Británii. Kauza britských grooming gangs ukazuje, kam může strach ze špatného slova dojít. V Rotherhamu, Rochdale, Telfordu a dalších městech byly roky sexuálně zneužívány dívky, zatímco část institucí se bála poctivě zaznamenat a pojmenovat etnický rozměr některých pachatelů. Národní audit později zjistil, že etnicita pachatelů chyběla zhruba ve dvou třetinách záznamů.
V některých oblastech, kde data existují, se současně ukázalo výrazné zastoupení mužů asijského, zejména pákistánského původu. Pamatuji si, že když jsem o tom psal před lety na síti X, několik bojovníků s dezinformacemi na mě plivalo, že šířím ruský narativ. Řekněte to těm holčičkám darebáci s hodnými vlajkami. Etnický původ nikoho neodsuzuje a pachateli nevydává imunitu. Právní stát vždy zásadně posuzuje čin konkrétního člověka, chrání oběť a zveřejňuje pravdivá data. Britské instituce v části těchto případů chránily vlastní pověst před obviněním z rasismu. Ty dívky zaplatily za jejich zcela falešný morální image.
Islamismus se naučil mluvit progresivně
Británii přitom po čtrnáct let řídili konzervativci. Pravicový název strany sám žádnou pravicovou politiku nezajistí. V této oblasti se chovali jako naprosto vyšinutí levicoví extrémisté… Strach pojmenovat původ pachatelů se v britské politice potkal s ještě nebezpečnější neschopností vyslovit slovo islamismus. Muslim, který respektuje svobodu druhého člověka, patří do západní společnosti se stejnými právy a povinnostmi jako kdokoli další. Islamismus představuje totalitní politický a náboženský projekt.
Zákon podřizuje víře, ženu muži, odpadlíka trestu a jednotlivce kolektivu. Liberální muslimové patří mezi jeho první oběti a západní zbabělost jim nijak nepomáhá. Britská nezávislá revize programu Prevent popsala, že stát vymezoval islamistický extremismus příliš úzce a krajní pravici příliš široce. Úřední mapa hrozeb se přizpůsobila politicky bezpečnému slovníku. Skutečný nepřítel dostal mlhavé označení extremista, kdežto vedle něj se ocitl každý naštvaný idiot s britskou vlajkou. Opět za vlády konzervativců.
Islamisté mezitím dokonale zvládli progresivní jazyk Západu. Mluví o dekolonizaci, odporu, útlaku a lidských právech. Vlastní vláda by ženám, homosexuálům, Židům, ateistům a politickým odpůrcům žádná srovnatelná práva nepřiznala. Na západní univerzitě však stačí obsadit kolonku utlačované menšiny a nejreakčnější ideologie současného světa získá skupinu duhových obhájců. „Chicken for KFC", tohle meme znáte všichni. Levoty lezou do zadku islamismu, který je při první příležitosti připraví o život krutým způsobem.
Stačí, když jej necháme. Typickou ukázkou skutečnosti, že se anticivilizační nelidský islamismus naučil využívat naší slabosti, jsou události po 7. říjnu 2023. Viděli jsme Hamás v přímém přenosu. Jeho teroristé vraždili rodiny, unášeli děti, znásilňovali ženy a svoje zločiny natáčeli. Mrtví ještě nebyli pohřbeni a část západního univerzitního a mediálního světa už rozjel kolovrátek hamásovské propagandy — která má úplně stejné znaky, jako ta ruská. Je směšné, když úplně stejní lidé, kteří vidí Rusáka i v ledničce, jedou od té doby kolovrátek islamistických lží a blábolů. Izrael skončil na lavici obžalovaných, protože v levé progresivní mapě obsadil „kolonku" silnějšího, bílého a kolonizátora.
Nad unesenými dětmi se začalo mudrovat o kolonialismu a napadený stát měl hlavně vysvětlovat svou vinu. Česko je v tomto ohledu skvělou výjimkou. Hlavní politický proud od pravice po levici stojí za Izraelem a až na několik úplných špinavců nepřijal propagandistickou rovnici, která rozpouští pogrom v sociologii. Této české shody si máme vážit. Ukazuje, že odmítnutí progresivního slovníku člověka neposouvá k barbarství. U Izraele nám naopak pomohlo udržet morální orientaci.
Ideologie v ordinaci
Schéma utlačovaných a utlačovatelů funguje tak dobře, že proniklo až do ordinací. Progresivismus naprosto popírá zásadní liberální větu „žij a nech žít" a požaduje radikálně a totalitně potvrzení vlastního pohledu na svět. Biologické pohlaví se vydává za politický názor. Slovo žena má znamenat cokoli, co si pod ním, kdo přeje. Použití slov matka či rodička je vlastně už také „doslova krajní pravice a fašismus". U dětí má tahle ideologie přímé medicínské důsledky, často celoživotní.
Lékař, který žádá důkazy a upozorňuje na rizika, riskuje obvinění z nenávisti a transfobie. Britská Cass Review nakonec popsala slabou důkazní základnu dětské genderové medicíny a NHS England ukončila rutinní předepisování blokátorů puberty nezletilým. Biologická skutečnost se po letech vrátila do ordinace.
Konzervativní politici předtím doufali, že si koupí klid správnými zájmeny, duhovou fotografií a několika ústupky. Každý ústupek vytvořil další požadavek a rozšířil seznam skutečností, za které se má slušný člověk stydět.
Hrobaři evropské konkurenceschopnosti
Bruselská hospodářská politika doplnila kulturní kapitulaci ekonomickými náklady. Evropské lidovecké a konzervativní strany přijaly progresivní představu, že fyzikální a ekonomické zákonitosti jdou změnit hlasováním.
Že voda poteče do kopce a poručíme větru dešti. To už jsme tu jednou měli z jiné světové strany. Svoji pravicovost dokazovaly vyjednáváním delších lhůt, vyšších dotací a několika výjimek. Každá pochybnost o rudozelené destrukci evropské energetiky a průmyslu musela začít přísahou věrnosti jeho cíli. Spor se smrskl jenom na to, jak rychle si pod sebou tu větev podřežeme.
No a jak řeší pravicový politik destrukci evropské konkurenceschopnosti? Draghiho zpráva přinesla takový malý knockout. Brusel v ní po letech zjistil, že bez levné energie, kapitálu a fungujícího průmyslu se hospodářství provozovat nedá. Evropskou konkurenceschopnost teď chtějí zachraňovat titíž hrobaři demokratické pravice, kteří ze sebe kvůli klidu od uřvaného progleftu udělali pokrytce a všechna tahle zvěrstva sami schvalovali. Politiku drahé energie, nesplnitelné termíny, další administrativu i regulace, jejichž účet byl známý od začátku. Draghiho zpráva jim se zpožděním sděluje přesně to, za co celé roky uráželi vlastní voliče.
Čína prodává Evropě solární panely, Amerika láká výrobu levnější energií a daňovými pobídkami, zatímco evropský podnikatel vyplňuje další tabulku a počítá, zda ještě může vyrábět doma. K čemu bude Evropě klimatická neutralita, pokud cestou ztratí vlastní průmysl? Pravicový ministr pak vystoupí před kamerami a oznámí, že vybojoval o něco delší lhůtu a několik povinností škrtl. Pravice se spokojí s rolí reklamačního oddělení politiky, kterou napsal někdo jiný.
Takhle se politika vlastního tábora postupně mění v žádost o přijetí do party, která nás nikdy nevolila. Odměnou bývá několik pochvalných komentářů, fotografie ze správné konference a krátké osvědčení přijatelnosti od samozvaných arbitrů správna, kteří se v posledních 20 letech mýlili úplně ve všem. Jejich hlas ve volbách samozřejmě nepřijde. Levicový volič má svůj originál a nemá důvod kupovat kopii s horším přízvukem.
Developer není sprosté slovo
Vlastní volič mezitím svůj názor na migraci, bezpečnost, rodinu, biologii, podnikání nebo výstavbu nezměnil jen proto, že jeho strana opustila příslušná slova. Začne hledat někoho, kdo je vysloví — i když je reálně nikdy prosazovat nebude.
Demokratický pravicový politik tak vyklidil místo šmejdovi, obchodníkovi se strachem nebo autoritáři, který přesnou otázku použije jako obal pro odpornou odpověď… Proto je pro mě komunikace senátorů kolem stavebního zákona mnohem důležitější než jeden spor o stavební zákon. Právě v ní se celý dvacetiletý ústup koncentroval do několika vět, jakože pravicových politiků.
ODS může zákon odmítnout kvůli černým stavbám, územním plánům, procesním vadám nebo ohrožení samosprávy. Má však současně říct, že výstavbu potřebujeme, podnikání je legitimní a developer není sprosté slovo. Zjednodušení povolování snižuje bariéry pro podnikání a patří k podmínkám dostupnějšího bydlení. To jsou pravicové priority a žádná tisková konference je nemá schovávat za nechutnou levicovou agitku o bohatších a drzejších.
Pravice musí znovu vědět, proč existuje
Pravici v Česku nezachrání nostalgie po devadesátkách ani poslušnost vůči každému, kdo si říká podnikatel. Chci, abychom znovu rozuměli vlastnímu důvodu existence. Pravice nemá hájit každého bohatého, každého podnikatele ani každé rozhodnutí trhu. Má však hájit společnost, kde úspěch není důkaz viny, vlastnictví není prosba o milost od novodobých komoušů s hezčími vlajkami, hranice nejsou „doslova fašismus", fakta nejsou nenávist a terorismus není kulturní rozmanitost.
Chci konzervativně liberální pravici. Chce ji spousta lidí napříč spektrem, jenom už 20 let nedostali takovou politickou nabídku. S bláboly o zlých developerech to fakt nepřijde. Má mluvit za člověka, který staví, pracuje, investuje a nese riziko. Za mladou rodinu bez bytu. Za občana požadujícího bezpečnou hranici a pravdivá data. Za liberálního muslima, Žida, ženu i ateistu, jimž islamismus upírá svobodu. Za dítě, jehož tělo se nesmí stát materiálem pro mengeláctví popíračů biologie.
Za Izrael, který po pogromu nepotřebuje přednášku od hamásovských apologetů v části aparátu OSN. Demokratická pravice se už dvacet let bojí, že pravicovým názorem vyděsí levicového voliče. Zatím spolehlivě odhání toho vlastního. Každý další ústupek posouvá normu doleva a odpor proti ní dál od demokracie.
Pravicové strany se bojí vyslovit pravicový názor, jejich voliči proto končí u lidí, kteří se nebojí vyslovit vůbec nic. Levice tedy vyhrála slovník, extremisté dostali svoje publikum a demokratická pravice si pořád lže sama sobě, že tím chrání demokracii.
