Kabinet Andreje Babiše postavil svou protidrogovou agendu na dvou ideových pilířích. Tím prvním je jednoduchá rovnice pro voliče hnutí ANO, SPD a Motoristů: „feťáci“ jsou špatní a je třeba proti nim tvrdě zakročit. Navíc jde o jedno z mála témat, proti jehož samotné ideji opozice těžko něco namítne.
Potíž nastane v okamžiku, kdy si položíme otázku, kdo je vlastně oním „feťákem“, s nímž se má bojovat. Představy vládních politiků se s aktuálním odborným poznáním míjejí o několik desetiletí.
Druhým pilířem je citát mylně připisovaný Albertu Einsteinovi, podle nějž je šílenstvím opakovat totéž a očekávat jiný výsledek. Přesně tím je bludná víra Babišova kabinetu, že drogy a jejich uživatele vyřeší vyšší míra represe. Nevyřešila je za poslední desítky let vůbec nikde a Česko výjimkou nebude. Ostatně i ta definice sedí dvakrát, protože se objevila až dlouho po Einsteinově smrti, v příručce Anonymních narkomanů z osmdesátých let.
Problém, který si vláda vyrobila sama
Při úvahách o současném protidrogovém tažení je třeba si uvědomit, že jde o problém umělý, navíc vytvořený těmi, kdo dnes nabízejí řešení. Andrej Babiš, ministr vnitra Lubomír Metnar (58) i ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (39) si mohou říkat, co chtějí. Nastavení české protidrogové politiky ale dlouhodobě patřilo k tomu málu, co v zemi fungovalo a co si navíc vysloužilo uznání odborné komunity doma i v zahraničí.
Česko bylo v evropském srovnání dlouhodobě uváděno jako příklad dobré praxe, protože stavělo na snižování rizik, nikoliv na prohibici. Právě to se vláda rozhodla zahodit a řešit si věci po svém.
„Český zázrak“ devadesátých let
K jednomu zázraku v porevolučním Česku vlastně došlo. Nešlo ovšem o zázrak, ale o praktickou aplikaci toho, co říkají odborníci, a nikoliv politici. Zemi se v komplikovaných devadesátých letech podařilo něco, co málokdo čekal, totiž zvládnout problém s uživateli heroinu.
Ten nespočíval jen v tom, že se závislé trosky povalovaly na ulicích. Nesl s sebou i značnou kriminalitu a obrovskou zátěž pro zdravotnictví. Zatímco děti si ve škole měnily hokejové kartičky, nitrožilní uživatelé si mezi sebou přehazovali jehly nakažené žloutenkou a virem HIV.
V čem tedy „český zázrak“ spočíval? V tom, že někdo konečně pochopil, že pozavírat závislé do vězení nevyřeší vůbec nic. Problém se jen na pár měsíců přesune někam, kde je na něj méně vidět, aby se pak vesele vrátil a zacyklil.
Řešením se ukázalo vyrazit za závislými do terénu, dát jim čisté jehly a přesměrovat je z nebezpečného heroinu na relativně bezpečnou legální substituci dostupnou v nízkoprahových centrech. Zní to kontraintuitivně, ale funguje to. Možná proto, že adiktologové nepotřebují nahánět laciné politické body a dělají jen to, čemu rozumí.
Vyhazov esemeskou a konec koordinace
Zpočátku to vypadalo nadějně. V lednu 2026 jmenoval Babiš národním koordinátorem pro protidrogovou politiku Pavla Béma (63), jehož poradcem se stal bývalý koordinátor Jindřich Vobořil (59). Bémovu politickou minulost si možná někdo odmyslí jen těžko, bez debat ale platí, že jde o respektovaného adiktologa. Totéž platí o Vobořilovi.
Pak zaúřadovala vedoucí Úřadu vlády Tünde Bartha. Bém se o svém konci dozvěděl v květnu esemeskou na dovolené, Vobořil skončil spolu s ním a celá agenda se k prvnímu červenci přesunula ze Strakovy akademie na ministerstvo zdravotnictví. Novou koordinátorkou pro duševní zdraví a závislosti se stala psychiatrička Dita Protopopová.
Vobořil rozhodnutí odmítl s tím, že koordinační místo musí být nadresortní, protože se týká hazardu, léčiv, tabáku i alkoholu. Bém dnes varuje před tím, aby vláda vsadila výhradně na represi, protože prohibice podle něj „generuje nikoli pozitivní, ale mimořádně negativní efekty“. Vzácnou shodu nad tím, že to fungovat nemůže, projevili prakticky všichni, kdo problematice alespoň trochu rozumí.
Peníze policii, výsledky nikde
S čím tedy vláda přišla jako s alternativou? Ano, hádáte správně, s nutností posílit represi. Nenaslouchá se odborníkům, ale řediteli Národní protidrogové centrály Jakubu Frydrychovi, který si udělal kariéru na zavírání pěstitelů marihuany pro osobní potřebu na dobu převyšující běžné tresty za znásilnění.
Policie si řekne, že potřebuje více peněz na provoz. Když se nedostaví výsledky, lakonicky poznamená, že potřebuje ještě víc. A takto lze pokračovat prakticky donekonečna, protože výsledek se nikdy nedostaví. Kde se ony peníze v už tak děravém rozpočtu vezmou, se pro jistotu vůbec neřeší.
Ona pomyslná „válka s drogami“ je koncept historický a nefunkční. Spousta jejích někdejších aktérů vám dnes řekne, že tuto válku dávno prohráli a vyhodili miliardy dolarů do vzduchu. Na populistické voliče to ale zjevně pořád funguje, protože v jejich světě je řešením policejní komando se samopaly a drakonické tresty.
Kontraintuitivní řešení, které nikdo nevysloví
Na jednom současném trendu si lze krásně demonstrovat, jak reálná řešení vypadají. Jde o boj se syntetickými kanabinoidy. V jádru jde o krok správný, protože umělé chemické náhražky marihuany jsou nebezpečným svinstvem a jejich prodej coby sběratelských předmětů je výsměchem jakékoliv protidrogové politice.
Jenže co Babiš zmůže? Nechá zavřít kamenné obchody a e-shopy, možná nechá pozavírat i jejich provozovatele, jenže do týdne se objeví nové pochybné sloučeniny. Ty se navíc budou distribuovat výhradně přes šifrované platformy typu Telegramu nebo Signalu. To jako řešení moc nevypadá.
Opravdové řešení je něčím, s čím vláda nikdy nepřijde, protože by to jejím voličům nadzvedlo mandle. Podívejte se na mapu světa a najděte si země, kde syntetické kanabinoidy problém nepředstavují. Co mají společné? Bingo, legalizovanou marihuanu.
Ve finále je to opět jednoduché. Nejprve je nutné si přiznat, že lidé marihuanu užívají a léta represí jim v tom nezabránila, spíše naopak. Když si ji mohou koupit v síti legálních obchodů s kontrolovanou kvalitou, kde je prodavač navíc nasměruje k případné terapii, nemají potřebu shánět toxické látky neznámého původu.
Kacířská myšlenka na závěr
Dovolme si ještě jednu úvahu. Před lety ji k velké nelibosti tehdejších koaličních lidovců pronesl právě Vobořil a nedávno ji do veřejného prostoru vnesla starostka Amsterdamu Femke Halsema (60). Onou myšlenkou je legální trh nejen s marihuanou, ale i s kokainem.
Než se začnete rozčilovat, že něco takového nemůže vyslovit protidrogový koordinátor, ale spíše koordinátor prodrogový, zkuste se nad tím v klidu zamyslet. Opět je nutné přijmout premisu, že lidé kokain užívají, a ač je to tvrdě potíráno, nijak jich neubývá.
Můžeme je nechat napospas černému trhu dealerů, kteří drogu ředí v lepším případě amfetaminem, v horším pervitinem a v tom nejhorším vyloženě smrtícími složkami typu fentanylu. Anebo jim můžeme umožnit koupit si ji v kvalitě, o níž víme, že je na první dobrou nezabije, a snažit se jim pomoci se závislostí bojovat.
Pro Andreje Babiše a jeho voliče by to ovšem byla katastrofa. Tedy přesněji řečeno katastrofa marketingová, nikoliv zdravotní. A přesně o to tu celou dobu jde.
