Reprezentace zkrátka není konkurenceschopná ostatním účastníkům natolik, aby mohla, byť jen teoreticky, pomýšlet na cokoli více než na samotnou účast. Přesně proto jsme včera naprosto po právu prohráli s Jižní Koreou.
Nahota a parník
Ukázala se totiž nahá pravda, kterou jsme si doma odmítali připustit – svět nám herně utekl o parník. Ze stejného důvodu dost možná následuje další prohra nebo upocená remíza s Jihoafrickou republikou a na závěr dostaneme potupnou šišku od domácího Mexika, které z nás před vlastním rozvášněným publikem udělá nazdárky.
Jasně, prohrajeme jen o dva góly, možná o gól, ale prohrajeme. Budou svěšené hlavy, kdo čeká něco jiného, nerozumí fotbalu, nemá soudnost, případně obojí.
Nikdo se na hráče zlobit nebude. Český národ si je totiž výše uvedeného stavu velmi dobře vědom, iluze si dávno nedělá a u piva raději mluví o hokeji nebo jen tak tlachá o ambicích fotbalových, aby nemusel konstatovat skutečnost, která je jasná - na MS nemáme co dělat.
Slováci měli to štěstí a nepostoupili
Být v naší kůži Slováci, plní dnes jejich média a sociální sítě patetická slova o obrovské smůle, protože „bod si chlapci zasloužili“. Poslouchali bychom hysterické výlevy na přísný metr rozhodčích ohledně neuznaného gólu Tomáše Součka kvůli ofsajdu spoluhráče.
Slováci by rozebírali každý milimetr, plakali by nad nepřízní osudu a spiknutím celého světa proti nim, případně by předváděli agresivní burcování do dalších marných bojů a hledání viníků všude jinde, jen ne ve vlastních řadách.
Jenže nic takového se v českém vesmíru neděje. My totiž nefňukáme. My máme ten náš specifický, chladný realismus.
Až na naprosto nesoudné spektrum fanouškovského tábora, které ještě teď v koutě ždímá kalkulačky, počítá divokou matematiku a spoléhá na postup z třetích míst díky souhře čtyř dalších sci-fi výsledků z jiných skupin, jsme si totiž dobře vědomi několika jasných a neúprosných faktorů. Na tento šampionát jsme postoupili jen díky tomu, že Mezinárodní fotbalová federace rozšířila počet účastníků na mamutích osmačtyřicet týmů, aby na turnaj dostala i ty, co by jinak neměli nárok. Postoupili jsme v zásadě nezaslouženě, s obrovskou dávkou kliky v baráži a čistou haluzí.
Zázraky se na počkání nedějí, sportovní nadpřirozeno neexistuje a samotný megalomanský turnajový systém nás spasit nedokáže. Česká republika se do zámoří přijela v zásadě jen připomenout ve smyslu samotné existence tuzemského fotbalu na mapě světa. Nepřijela sem s ambicemi něčeho reálně dosáhnout, šokovat planetu nebo snad trápit světovou elitu. Na to prostě v zemi chybí kvalita, drajv a hráčský materiál světové úrovně. Všichni to víme, všichni to vidíme, jen se o tom nahlas nemluví, dokud se neprohraje.
Podle nejrůznějších algoritmů umělé inteligence, která celý turnaj dopředu matematicky nasimulovala, měla naše reprezentace s odřenýma ušima postoupit ze třetího místa, následně v osmifinále narazit na rozjetou Belgii a s tou definitivně vypadnout. Po včerejší mizérii s Jihokorejci bude i tento tehdy optimistický scénář sám o sobě naprostým zázrakem a žádný lepší příběh se konat nebude. Naše fotbalové vystřízlivění je kompletní.
Místo fotbalu umět si nelhat
Češi prostě přinejlepším pojedou domů okamžitě po osmifinále, pokud by se stal nějaký těžko uvěřitelný vesmírný úlet a soupeři ve skupině by se porazili sami mezi sebou. Mnohem pravděpodobnějším a logickým scénářem je však potupný odjezd hned po posledním zápase ve skupině s Mexičany. Balení kufrů je nevyhnutelné a nemá smysl si lhát do kapsy.
Jediné, co nás tak nakonec může hřát, je solidní finanční odměna od FIFA za samotnou účast, kterou svaz jistě kreativně rozpustí v rozpočtu. A samozřejmě to vědomí, že jsme u toho miliardového byznysu vůbec chvíli asistovali jako komparz před televizními kamerami na druhém konci světa.
Chtít od současného nároďáku cokoli navíc je čirý nesmysl a příčetný český fanoušek si to uvědomuje. A naprosto chladnokrevně s tím počítá. Pokud někdo stále naivně sní a maluje si postupové pavouky, dopadne s ním realita asi stejně jako s naším fotbalem na tomto šampionátu v Kanadě, USA a Mexiku 2026.
Je mi upřímně líto, že pro ty největší optimisty nemám příznivější zprávy.
Amen.
